Jméno autora: Země světa

Ciudad de México leží v údolí Anahua, v nadmořské výšce 2200 m a má stálé a příjemné klima. Naneštěstí je mnoho z oněch 35 000 podniků soustředěno v jednom z „ventilačních“ údolí, a tak se městem neustále prohánějí tuny emisí a smog je mnohdy tak silný, že pro něj není vidět ani slavné sopky. Vzduch, který s jistou nadsázkou působí jako slzný plyn, a bez nadsázky způsobuje dýchací potíže, zmobilizoval nakonec i mexické autority ke konkrétním činům. Mnoho podniků bylo alespoň dočasně zavřeno nebo přemístěno a od roku 1980 se například začalo se symbolickým programem Un día sin auto – Den bez auta…

Na počátku byl sen. Sen Tlaxcalského biskupa Juliána Garcése, jemuž se zdálo o údolí se třemi řekami, v němž andělé stavěli obrovské město. Když se o něco později při své misijní cestě zastavil v Cuetlazcupanu, ustrnul. Spatřil totiž místo svého snu – údolí, v němž se sbíhají řeky Alseseca, Atoyac a San Francisco. Dlouho neváhal a roku 1531 zde založil město jménem Puebla de los Ángeles, první město v zemi stavěné podle roštového systému pravoúhlých tříd a ulic…

Aktivní vulkán Popocatépetl, v jazyce Nahuů známý jako Kouřící hora, je svou nadmořskou výškou 5452 metrů druhou nejvyšší horou Mexika a zároveň jedním ze symbolů země. Leží asi sedmdesát kilometrů jihovýchodně od dvacetimilionového Mexico City. Tento stále aktivní vulkán naposledy silně vybuchl v roce 1932. Popo, jak se mu také zkráceně říká, byl, a pro původní indiánské obyvatelstvo stále zůstává sídlem bohů. Na jeho vrcholek vystoupili jako první indiáni z kmene Aztéků, ale daleko známější je výstup španělských vojáků, kteří v roce 1521 měli z příkazu svého velitele Hernána Cortése přinést ze dna kráteru síru na výrobu střelného prachu. Nevědomky tak vytvořili po několik staletí nepřekonaný výškový rekord…

Jedna stará legenda vypráví, že lidé žijí ve snech obrovského Hada. Hadí matku, která je počátkem všech věcí, mohou však zahlédnout zase jen ve svých vlastních snech. Když se jim Hadí matka zjeví, pokoušejí se její obraz zvěčnit malbou nebo vytesáním či vyrytím do kamene…

Pro Evropana je slovem probouzejícím fantazii. Při jeho vyslovení se nám hlavou mihne kaleidoskop mayských pyramid, kostelíků se dvěma zvonicemi, širokých sombrer na hlavách snědých mužů s kníry, hlubokých očí míšenek a všudypřítomných dětí. Hledáte-li dále tajemné slovo v atlasovém rejstříku, záhy zjistíte, že má hned několik významů. Vedle označení Spojených států mexických, se tak jmenuje jeden z federálních států s hlavním městem Toluca de Lerdo, ale také federální distrikt a největší město celého soustátí, Ciudad de México…

Halucinogenní účinky rostliny znali již Aztékové, kteří je využívali při svých magických obřadech i při léčení nemocných. K přípravě drogy se nadzemní část kaktusů příčně krájí na plátky, které se pak na slunci suší až se svrasknou a zhnědnou. Tyto placičky se nazývají meskalové koláčky nebo meskalové knoflíky, hikuli, nejčastěji jsou však známé jako peyotl neboli peyote…

Červená a černá barva tvoří základ nejkrásnějšího kroje Oaxaky, vyšívaného barevnými nitěmi a zdobeného bílým krajkovým volánem. Ocenit jej můžete při pověstných tanečních slavnostech Guelaguetza, jež probíhají podle okolností první dvě pondělí po 16. červenci (svátku patronky Panny Marie Karmelské)…

Ďáblové u poslední večeře, smrtky v kostele, pestrobarevní pavouci, volečkové s květinami na bocích, Ježíš Kristus na kříži se žlutou svatozáří kolem hlavy, zelené a modré mořské panny. Za těmito figurkami obklopenými dalšími těžko identifikovatelnými potvorami a příšerami sedí paní v pestrobarevném kroji. Její nabídka napovídá, že je z Ocumicha…

Když conquistadoři, chtiví indiánských pokladů, zjistili, že proud zlata začíná vysychat, upnuli svoji pozornost ke stříbru. Vedle peruánských a bolívijských dolů to bylo zvláště střední Mexiko, kde od čtyřicátých let 16. století začala vznikat celá řada horních měst. Americké stříbro se stalo po tři staletí hlavním zdrojem zisků španělské koruny a záhy způsobilo kolaps starých důlních středisek v Evropě…

Kaktusy jsou domovem v tropických a subtropických oblastech Nového světa a některé dokonce i v oblastech chladnějších. Ale skutečnou mekkou kaktusářů, této zvláštní sekty pěstitelů, je Mexiko. Mnohé druhy kaktusů rostou pouze zde, někdy jen na několika málo lokalitách či dokonce pouze v jediném údolí, ba i na jediné skále. Kromě schopnosti přežít v těch nejnehostinnějších podmínkách je pro většinu kaktusů společná i přítomnost trnů a trníčků…

Záhy po skončení conquisty Mexika se začalo utvářet povědomí nové společenské vrstvy kreolů, Španělů narozených v Novém světě. Tváří v tvář kontinentálnímu Španělu v asketickém černém odění s tuhým bílým okružím se staví kreol, v jehož charakteru se stále více projevuje velkorysost až opulence a rozmáchlost gest, inspirovaná barokní pestrostí barev, chutí a tvarů, jež ho obklopuje a z níž lze plnými hrstmi nabírat tu i tam. Jasněji než všechno ostatní jej však charakterizuje jistý malý detail – šálek čokolády v ruce…

Okraj vulkanického sombrera, vynořující se po sluneční straně našeho autobusu, a vzorně upravená políčka, zaplněná vyrovnanými rostlinami agáve, nás přesvědčují o tom, že se blížíme do místa, odkud pochází jeden z hlavních symbolů současného Mexika. Vystupujeme ve zdánlivě ospalém, pětatřicetitisícovém městečku Tequila…

Španělští dobyvatelé byli často nuceni už v samých počátcích conquisty doplňovat své potraviny ve spížích spřátelených indiánů, a tak se dochovaly zprávy, že jim rychle zachutnaly mnohé druhy listové zeleniny, označované Aztéky jako quelites. Postupně se seznamovali i s dalšími plodinami, na něž je americká příroda tak bohatá. Novinkou pro Španěly byla červená i zelená rajská jablíčka, nejrůznější typy papriček čili, všechny druhy ovoce rodu sapote, guanábana, guayaba, rozličné druhy dýní a další zeleniny. Brzy ochutnali a ihned si oblíbili kakao, které se ukázalo jako hodnotný zdroj energie během dlouhých válečných tažení a zachutnalo jim i „máslo starých Mayů“, avokádo. Nechutnala jim snad jen zralá papája, která jim páchla po štěnicích…

Paricutín se zrodil poblíž stejnojmenné vesnice, v kraji plném starších vulkánů a obývaném potomky kmene Tarasků, kteří si říkají Purepečové. V sobotu 20. února 1943 se jeden z nich, Dionisio Pulido, vydal pracovat na své pole, zatímco se jeho žena a syn starali nedaleko o jehňata. Už několik dnů byli zdejší obyvatelé zneklidněni zemětřesením, které bylo mnohem silnější, než obvykle. Ale onoho rána začínal hezký, poměrně teplý, tichý, únorový den…