Jméno autora: Země světa

Skotská sukně, kilt, je základní součástí skotského národního kroje a po staletí byla i znakem klanové příslušnosti. Svérázný klanový systém, jehož počátky sahají ve Skotsku až do 6. století, se vyvinul zejména v oblasti Skotské vysočiny a do jisté míry může být srovnáván se starobylou rodovou společností. Také zdejší obyvatelé příslušeli k velkým skupinám, vedeným autokratickými náčelníky a všichni členové klanu měli společné předky i stejné příjmení (Ve starém galském jazyce slovo clann znamená potomstvo.)

Když v úterý 4. března roku 1890 princ z Walesu, pozdější britský král Edward VII., slavnostně otevíral most přes skotskou zátoku Firth of Forth, panovala taková vichřice, že mohl jen stříbrným klíčem utáhnout poslední matku a říci, či spíše zakřičet: „Dámy a pánové, prohlašuji Forth Bridge za otevřený…“

Podél severozápadního pobřeží Skotska se táhne řetěz atraktivních ostrovů Vnitřních Hebrid. Jsou mezi nimi ostrovy velké a obydlené jako je Skye a Mull, ale i ostrůvky malé, ba i pouhá skaliska, k nimž patří i rozervaný ostrůvek Staffa, který je bezpochyby jedním z nejpozoruhodnějších přírodních útvarů Skotska. A také nejnavštěvovanějším. Nejen současnými turisty, ale i mnoha umělci a významnými osobnostmi minulých staletí. Staffa je geologickou vzpomínkou na jedno z nejdramatičtějších období Evropy, je opředena lidovými bájemi o obrech, je stálou inspirací umělců i otevřenou učebnicí přírodovědců…

Přestože je populace Skotska relativně málo početná (dnes asi 5 miliónů), vydala tato země pozoruhodný počet netradičně přemýšlejících lidí, kteří obohatili lidstvo svými vynálezy, objevnými myšlenkami i uměleckou tvorbou. Možná že se u tohoto inteligentního národa uplatňuje samostatné uvažování a vynalézavost jako důsledek drsných životních podmínek minulosti, kdy byly tyto schopnosti základní podmínkou přežití. A dodnes jsou nápaditost a individualita vlastnosti, kterých si každý Skot velmi váží…

Skotská krajina je na první pohled starobylá, vrchovinná až hornatá, s několika protáhlými údolími. Jako by přes ni běžely terénní vlny jedna za druhou – dlouhé horské hřbety a s nimi rovnoběžná údolí. Mořské pobřeží je velmi členité, s mnoha zálivy fjordového typu, a v nedalekém moři leží stovky ostrovů, které jsou jen zaplavenými vrcholky hor, kdysi souvisejících se skotským územím. Charakter krajiny dokresluje nedostatek lesů a přemíra rašelinišť porostlých vřesem, holé, strmé svahy plné kamenité suti, mezi níž roste nízká tráva. Na chudých půdách se uživí většinou jen pastviny pro ovce…

Skotská metropole je jedním z nejstarších trvale osídlených míst v severní Evropě. Podle archeologických nálezů se na jižním břehu zátoky Firth of Forth usadili první lidé již tisíc let před Kristem. Dnes má Edinburgh, jehož jméno ve skotské gaelštině zní Dun Eideann, jen něco málo přes 450 tisíc obyvatel a jeho rozloha činí 260 km?. Původ jména Edinburgh je tak trochu zahalen závojem zapomění. Možná, že je zkomolením názvu Edwin`s Burgh, připomínající krále Edwina, který v 9. století rozšířil království Northumbrie až k zátoce Firth of Forth…

Snad v každé společnosti spolu muži soutěží a měří svou sílu, aby mezi sebou našli toho nejzdatnějšího a nejschopnějšího, který se pak stane náčelníkem nebo získá jinak privilegované postavení ve skupině. Podobně kdysi náčelníci skotských klanů hledali nejlepší bojovníky do své armády či osobní družiny. Uspořádali vždy velké soutěžní klání, kde všichni zájemci mohli změřit své síly a vydobýt si tak co nejlepší vojenský post. A protože v boji šlo tenkrát především o sílu, soupeřilo se v silových disciplínách. Vrhaly se balvany do dálky i do výšky, házela se dokonce polena a klády, přetahovalo se na provaze. Jako náčiní se použilo to, co bylo po ruce. Právě taková klání se časem stala tradicí a položila základ velkým hrám skotské Vysočiny – Highland Games. Dnešním slovníkem bychom řekli, že se stala určitým festivalem horácké kultury a sportu…

Westray, Stronsay, Hoy, Ronaldsay, Shapinsay… Tajemná zem kdesi na severu. Pevninu jakoby tu nějaký mýtický démon rozerval ve svém živelném záchvatu na kusy, jež pak zuřivě rozházel po moři. Nekonečný oceán si však nic takového nechce nechat líbit a vytrvale a neúnavně s ostrovy bojuje. Obrušuje a ohlodává jejich skaliska, podemílá jejich břehy a odnáší si jejich zem do svých hlubin…

Jeden evropský cestovatel na počátku 16. století charakterizoval Skoty takto: „Většinou vedou války proti nepřátelům zvenčí, a když není vnější nepřítel, bojují mezi sebou“. Zemi vždy rozdělovaly náboženské rozbroje a nejednotná vnitřní politika jen odrážela nepotlačitelný duch skotského individualizmu. Přítomnost mocného jižního souseda, Anglie, se také nedala přehlédnout, a tak má skotská minulost větší vliv na přítomnost než kdekoli jinde…

Když se řekne ‘Skot’, člověku se automaticky vybaví šetrnost. Dokonce český expresivní výraz ‘škot’ je rovněž odvozený od jména příslušníků tohoto národa. A nejen u nás. Do povědomí téměř všech Evropanů vešel právě tento údajný povahový rys téměř jako synonymum Skota. Neplatí to však obecně, stejně jako pověstná česká „holubičí povaha“. Sami Skotové však připouštějí, že jsou na peníze opatrní a dokonce se sami baví takzvanými skotskými vtipy, jako například o Skotovi, který otevřel peněženku a vyletěl mu z ní mol. Lidsky však působí srdečně, s humorným sklonem k sebepodceňování…

K atmosféře Skotska patří rozhodně hrady. Ty nejstarší, raně feudální, pocházející z 11. a 12. století, byly pouze dřevěnými tvrzemi a mnoho se z nich nezachovalo. Pozdější už byly masivní, kamenné, a sloužily nejen k obývání, ale hlavně k obraně. Romantika hradu na malém ostrůvku uprostřed tichého jezera měla velice pragmatický základ…