Krkonoše

Krkonoše
Krkonoše jsou nejvyšším středoevropským pohořím mezi Alpami na jihu a Skandami na severu. Zároveň jsou i nejvyšší horskou skupinou v pásmu starobylých Hercynid, které v prvohorách vytvořily základ střední Evropy. Svými čtyřmi nejvyššími vrcholy dokonce  přesahují limit středohor, v Evropě vymezený výškou 1500 metrů nad mořem. Vrchol Sněžky (1602 m) má průměrnou roční teplotu +0,2 °C a zdejší přírodní podmínky jsou blízké klimatickým poměrům u polárního kruhu.

Oblast, kterou dnes zaujímají Krkonoše, se vyznačuje stálou tendencí vyčnívat nad své okolí. Je to taková věčně neklidná část střední Evropy, kde pohoří bývalo doslova odjakživa, od počátků života na naší planetě, tedy od mladších starohor (proterozoika). Několikrát vyvrásněné hory byly na tomto místě opakovaně sneseny až na úroveň mořského dna nebo přímořské plošiny, ale nikdy nezmizely úplně. Jejich zbytky se zachovaly hluboko v zemské kůře jako tzv. horské kořeny. Při posledním „pozdvihování“ hor, které vyvolalo alpinské vrásnění asi před 130 až 25 miliony let, byly tyto starohorní a prvohorní kořeny vyneseny jako zemská kra vysoko nad okolní krajinu a uchovaly si ze své minulosti geologicky velmi pestrou stavbu. Nejstarší starohorní břidlice například budují východní část pohoří včetně rulového masivu Černé hory. Na jižních svazích Krkonoš, od Harrachova přes Kotel a Špindlerův Mlýn až po Rýchory, se táhne pásmo lesklých fylitů, svorů, krystalických vápenců a zelených břidlic vyzdvižených na počátku prvohor z mořského dna jako sedimenty. Velkolepé horské pásmo Hercynid pak bylo vyvrásněno v mladších prvohorách. Svou výškou i délkou bylo patrně srovnatelné s dnešními Alpami a táhlo se od francouzského Centrálního masivu přes Vogézy, Schwarzwald, Harz, Krušné hory a Krkonoše až do Jeseníků. Do jeho základů pronikly žhnoucí magmatické spousty, které utuhly v obrovitý žulový masiv, zvaný pluton, jenž dodnes leží v podzemí jako pět kilometrů tlustý polštář. Jeho hřbet vystupuje na zemský povrch v polských Krkonoších a tvoří také základ nejvyššího Slezského (pohraničního) hřbetu včetně obou Šišáků, Violíku i Vysokého Kola. Počátkem třetihor však už z hercynských hor zůstala jen mírně zvlněná krajina s hlubokým pláštěm zvětralin, z nichž se klubaly žulové a křemencové pahorky. Odborně se tato původně horská a pak zarovnaná  krajina nazývá parovina. Když se při nedalekém alpinském vrásnění zdejší neklidný genius loci po dlouhé době opět probudil, tato starobylá krajina v nejvíce namáhaných místech nakonec praskla a jako víceméně kompaktní zemská kra byla bočními tlaky vytlačována vzhůru. Na svém plochém vrcholu si nesla i část původní paroviny i s jejími pahorky a říčními údolími. Její zbytky se dodnes zachovaly v podobě mírně ukloněných plošin ve výškách 1500 až 1300 metrů, známých jako krkonošské louky. Nejznámější je Čertova, Luční a Bílá louka ve Východních Krkonoších a Pančavská a Labská louka na západě pohoří. Na těchto loukách s hlubokými zvětralinami a nepropustným podložím se hromadí srážková voda, která je nevysychajícím zdrojem místních pramenů. Na Labské louce pramení i největší česká řeka Labe. Na Bílé louce jsou prameny Úpy a Bílého Labe. Krkonošské řeky tečou z horských svahů často poskokem, v kamenitém korytě tvoří peřeje, kaskády a na skalních stupních i vodopády. Estetickou hodnotu našich nejvyšších hor zvyšuje dvacet krkonošských vodopádů, k největším vodním záclonám vedou vyšlapané turistické pěšiny. Kaskady Łomniczki s výškou 150 metrů leží na polské straně a jsou v Krkonoších nejvyšší. O deset metrů nižší je český Pančavský vodopád. Nejnavštěvovanější jsou Horní Úpský a Velký Labský vodopád. Všechny tyto přepady vody najdeme v místech ledovcových karů. Krátký, ale mohutný vodopád Mumlavský však přepadá v místech tektonického zlomu. Když už se budeme toulat kolem krkonošských řek, zejména podél Mumlavy, Labe, či Klínového potoka, všimneme si, jaké podivuhodné misky a jamky vypracovala voda do kamenitého dna a osamocených velkých balvanů v řečišti. Tyto nápadné obří hrnce a kotle, jak se oficiálně nazývají, vyhloubil říční proud vytrvalým otáčením hrstky písku nebo oblázků uvízlých v nahodilé prohlubni.

Údolí krkonošských řek jsou víceméně paralelní a kolmá na Český hřbet, který je svou neobyčejnou tvrdostí velkou překážkou pro jejich pronikání do vrcholových částí pohoří. Za desítky milionů let řeky svá údolí nejen mocně prohloubily, ale také rozšířily, až mezi nimi zůstaly jen úzké ukloněné hřbety. A právě tyto zbytky bývalého svahu jsou ony proslulé a pro Krkonoše typické rozsochy. K nejznámějším patří Vlčí hřeben mezi Jizerou a Jizerkou, a také rozsocha Žalý sevřená Jizerkou a Labem. Nejmohutnější je centrální rozsocha Zadní Planiny, jejímiž pobočníky jsou Labe a řeka Čistá. Na východě Krkonoš je dobře viditelná rozsocha Černé hory mezi Čistou a Úpou. Svéráznou rozsochou jsou Rýchory vymezené Úpou a Ličnou, jejichž lehce svažitý vrcholový hřbet je však o 400 metrů nižší než u ostatních rozsoch.

Závěrečná modelace Krkonoš je spojena s výrazným ochlazením, které ohlásilo začátek čtvrtohor. Do Evropy se čtyřikrát připlazil ze skandinávských hor mohutný ledovec, který se podvakrát zastavil až na severním úpatí Krkonoš. V té době se na prokřehlých Krkonoších vytvořilo přes třicet ledovců alpského typu. Ty menší pouze jako ledové bochníky zaplnily  závěry údolí a svou obrovskou hmotností vyhloubily do skal okrouhlé prohlubně zvané kary, kterým se v Krkonoších říká jámy. Jsou to například známé Kotelní a Sněžné jámy. V některých z těchto „jam“ zůstala za hrází morén ledovcová jezera. Na české straně už zanikla, na polském svahu to jsou Wielki a Mały Staw a drobná jezírka Sniežne Stawki ve Sněžných jamách. V některých karech však byly ledovcové bochníky tak mohutné, že přetékaly do říčního údolí jako ledovcové řeky. Pomalu klesaly do podhůří a svou hmotností mocně přehlubovaly a přemodelovaly říční údolí s profilem V na profil U. Když roztály, zůstaly po nich ve svazích obrovské přírodní žlaby, odborně zvané trogy, které však krkonošský lid pojmenoval na doly. Tuto ledovcovou minulost má za sebou důl Obří, Labský, Dlouhý a mnohé jiné.

Led však modeloval i ty části pohoří, které zůstaly vystaveny holomrazům. Skalní výchozy a skalnaté vrcholy hor trpěly nejvíce. Tříštivým účinkům mrazu byla nejvíce náchylná žula, která má už z doby svého tuhnutí ve své hmotě zakódovaný systém trojích puklin na sebe kolmých. Do těchto puklin proniká za slunných zimních dnů voda, která následně mrzne a zvětšuje svůj objem. Statisíckrát opakovaný stejný proces postupně rozšíří vlásečnicové puklinky na trhliny a škvíry, které od sebe oddělují jednotlivé skalní bloky. Ty se uvolňují a celá skála se nakonec rozpadá. Osamocené skály na hřebenech se rozpadly do malebných útvarů zvaných tory a hradby. V Krkonoších jim ovšem zase říkají po svém. Jsou to prostě kameny, ať Mužské, Dívčí, Sluneční, Harrachovy nebo některé jiné. Méně nápadné jsou obnažené skalní stupně na horských úbočích. Vzdáleně připomínají rozpadlé kamenné hrádky. Odborně se jim říká mrazové sruby. Můžeme je vidět například v Labském dole, ale i jinde. Úplná mrazová devastace pak postihla vrcholy a svahy některých krkonošských hor. Celé jsou pokryty vrstvou neprostupné kamenné sutě označované příznačně jako kamenná moře. Jako obří hromada sutě vypadá například vrchol Vysokého Kola nebo Malého Šišáku.  Podobně jsou na tom i Kozí hřbety či Studniční hora.

Nejmladší přírodní útvary vznikly v Krkonoších v době poledové, tedy v posledních asi deseti tisících letech. V teplém, deštivém klimatu se na náhorních plošinách začala tvořit rašeliniště z mechů rašeliníků, sítin, ostřic a suchopýru. Všechna tato vlhkomilná a vzájemně propojená rostlinná společenstva narůstají do kopečků, a proto se jim říká vrchoviště. Současné podnebí rašeliništím moc nepřeje a mnohá z nich už zanikla, ale přesto jich ještě asi dvacet zbývá a zaujímají celkovou plochu kolem 86 hektarů. Tato rašeliniště jsou vedle tundrových porostů na nejvyšších částech hor další ukázkou severské přírody ve střední Evropě. Se svými modrými oky jezírek a přičaplými keři kosodřeviny patří k nejchráněnějším částem Krkonoš. Dvě z nich, Pančavské a Úpské rašeliniště, dokonce patří mezi nejvýznamnější mokřady světa.

Dnešní podoba Krkonoš, kterou tak důvěrně známe, má tedy geologickou historii dlouhou asi 600 milionů let a do jisté míry je také obrazem událostí v celé střední Evropě.

Krkonoše