Praha – technické památky

Umělecké památky Prahy jsou známé po celém světě a rok co rok je přijíždějí obdivovat statisíce domácích i zahraničních turistů. Ti se během pražského pobytu obvykle seznámí i s několika nejznámějšími technickými pozoruhodnostmi, ale většinou už nezjistí, že objektů, které již byly anebo by mohly být prohlášeny za technickou památku, se na území stověžaté metropole nachází několik set. V tomto směru Praha o sobě nedává moc nahlas vědět, i když situace se zvláště v poslední době neustále zlepšuje.

Přítomnost mnoha památek technického charakteru ve městě je především dána tím, že Praha si odjakživa dobře rozuměla s průmyslem. Patřila k nejprůmyslovějším městům Rakouska-Uherska a průmysl se tu nadále intenzivně rozvíjel i za první republiky, kdy Československo dospělo na úroveň technicky nejvyvinutějších států světa. Nepominutelný význam pro tento rozvoj přitom mělo pořádání Zemské jubilejní výstavy v roce 1891, které české techniky a průmyslníky motivovalo, aby prokázali, že svými schopnostmi za světem nijak nezaostávají. Povedlo se nad očekávání a jednoznačný úspěch celé akce nám v Praze ještě dnes připomíná několik skvostných realizací v čele s Petřínskou rozhlednou.

Západní Evropa se o technické památky začala vážněji zajímat v 70. letech minulého století, což souviselo se zaměřením jejich ekonomik na terciární sféru, trvale posilující na úkor průmyslu. Tehdy se rozeběhnul zákonitý proces, při němž určité průmyslové objekty či zařízení získávají historickou hodnotu a přecházejí pod kuratelu památkové péče. U nás se projevil až o dvě desetiletí později, na rozdíl od Západu v období velkých společenských změn. Proto se v něm zpočátku více angažovaly různé skupiny nadšenců než odborné instituce, kterým logicky trvalo déle, než se v nových poměrech zorientovaly. Krom toho bylo zapotřebí, aby vznikly instituce nové, tak jak se například stalo na půdě Českého vysokého učení technického v Praze, kde bylo založeno Výzkumné centrum průmyslového dědictví. To se věnuje systematickému mapování industriálního odkazu našich předků, spolupracuje na vytváření metodiky jeho výzkumu i na hledání způsobů záchrany a dalšího využití jednotlivých technických památek a průmyslových areálů.

Technické památky se totiž potýkají s jedním problémem, jenž vyplývá z výše vzpomenutého procesu – v poměrně krátkém časovém období se objevily ve velkém počtu, a tak není možné všem ponechat funkci prosté památky anebo funkci muzejní. Otázka konverze však bývá často velice složitá, obvykle se řeší dilema, zda má konkrétní objekt nadále sloužit ke komerčnímu využití či některé obecně prospěšné činnosti. A někdy se konverze stává doslova otázkou existenční, jak jsme se i v Praze mohli v uplynulých letech již mnohokrát přesvědčit a jak se bohužel jistě ještě v budoucnu vícekrát přesvědčíme. Za příklad může posloužit třeba osud urbanisticky i stavebně pozoruhodného areálu smíchovské Vagonky Tatra, bývalé prvorepublikové Ringhofferovy továrny. Přes apely odborníků, doporučujících zachování alespoň několika nejhodnotnějších objektů, zde bylo ponecháno jen kulisovité průčelí tovární haly a zbytek musel ustoupit obrovitému obchodnímu centru.

Boj mezi developery a angažovanými památkáři probíhá i v současné době na mnoha frontách, přičemž k nejzávažnějším změnám, které by měly dost podstatně ovlivnit vzhled celých čtvrtí, se schyluje v areálech dvou pražských nádraží. Na nádraží Praha-Bubny byl před několika lety prohlášen za kulturní památku soubor několika industriálních staveb, zahrnující i budovu stanice historické Buštěhradské dráhy. Nedávno ale ministerstvo kultury na doporučení památkových institucí ochranu některých staveb zrušilo a nyní hrozí jejich demolice. Značně nejistý je i osud připravovaného železničního muzea, toužebně očekávaného mnoha příznivci železnice z celé republiky, které v části areálu Masarykova nádraží zamýšlí otevřít jako svoji pobočku Národní technické muzeum. Také tady je tlak stavební lobby nesmírně silný a postoj státních úředníků neprůhledný. Pražská nádraží se vůbec zdají být postižena nějakou kletbou – za socialismu bylo zlikvidováno novorenesanční nádraží Praha-Těšnov, považované za jedno z nejkrásnějších na kontinentě, ruinou se stala historicky cenná staniční budova zrušeného nádraží Praha-Vyšehrad a ohrožena je i další existence unikátního žižkovského nákladového nádraží. V zahraničí přitom objekty tohoto typu nacházejí nové využití a bývají zapojeny do nové zástavby velice inspirativním způsobem.

Ale obraťme list a podívejme se na příklady opačné. K těm patří třeba nápaditě rekonstruované tovární haly, v nichž vedle kancelářských a obchodních prostor našly místo  galerie či celá multifunkční kulturní centra. Za všechny jmenujme La Fabriku v Holešovicích, Corso Karlín a Karlín studios. Jiným dokladem velice šťastné úpravy industriálního objektu je třeba funkcionalistická budova známá jako Edisonova transformační stanice, jež stojí na rohu Jindřišské a Jeruzalémské ulice. Byla citlivě zrekonstruovaná do původní podoby pod vedením architekta Ladislava Lábuse a nyní jsou uvnitř místo stykačů a kontrolérů kanceláře.

Ekotechnické muzeum v Bubenči, o němž píšeme v samostatném článku, můžeme zase považovat za jeden z nejstarších pražských příkladů využití industriální památky pro  zážitkovou turistiku, tedy trend, který se momentálně v rámci celého odvětví cestovního ruchu vyvíjí snad nejprogresivněji. Během dnů otevřených dveří se tu návštěvníci setkají s pracujícími parními stroji i jinými mechanismy, a mohou je tudíž vnímat mnohem autentičtěji, více smysly než jenom zrakem. V Praze se pro tuto formu turistiky otevírají velké možnosti, přičemž jako vhodný objekt určitě poslouží i mnoho technických památek.

V tomto čísle vám chceme představit spíše ty známější technické památky našeho hlavního města, které se natrvalo zapsaly do jeho historie nebo se dokonce staly určitými symboly své doby. Pokud ve vás následující články vzbudí hlubší zájem o pražský industriální svět a inspirují vás k jeho dalšímu objevování, budeme jenom rádi.