Vatikán

Sjednocení Itálie, jehož 150. výročí letos země na Apeninském poloostrově velkolepě slavila, výrazně poznamenalo papežský stát. Do té doby zaujímal význačné mocenské postavení i rozlohu a čítal na tři miliony lidí. Po násilném začlenění do Italského království se scvrkl na území Vatikánu. Tehdejší papež Pius IX. sjednocenou Itálie nikdy neuznal. Prohlásil se za „vězně Vatikánu“ a do konce života ho ani jednou neopustil.

Současný Městský stát Vatikán, Stato della Città del Vaticano, je pokračovatelem církevního státu, který se utvářel v období pozdní antiky. Samotný název Vatikán je odvozen od stejnojmenného kopce na levém břehu Tiberu, kde se za římských císařů usadili pohanští kněží neboli vatticani, kteří v Apollónově chrámu věštili budoucnost. Císař Konstantin I. Veliký, který v roce 313 jako první právně uznal křesťanství ediktem milánským, nechal na tomto vrchu postavit baziliku, na jejímž místě vyrostl později chrám sv. Petra. Na území dnešního Vatikánu ale papežové sídlí až od roku 1377, do té doby vedli církev z Lateránu, který jim roku 326 také daroval císař Konstantin. Papežové majetek postupně zmnožovali, získávali rozsáhlá území a posilovali svou politickou moc. Platí to především o Řehoři I., jenž během svého ponifikátu na přelomu 6. a 7. stol. usiloval o zlepšení situace obyvatel skomírající západořímské říše, trpících válkami, hladomorem a nemocemi, a fakticky se tak stal světským vládcem Říma a položil základy budoucího církevního státu.

Papežský stát upevnil svou pozici díky dvěma tzv. Pipinovým donacím z let 754 a 756. Franský král Pipin III. se zavázal k ochraně římské církve a jejího území, jež rozšířil o byzantský exarchát Ravennu. Papež naproti tomu uznal Karlovce jako legitimní královskou dynastii franské říše. Od 8. stol. do roku 1870 tak ve střední části Apeninského poloostrova existoval papežský stát, latinsky Patrimonium Sancti Petri či Status Pontificius. Jeho hlavou byl papež, hlavním městem Řím a do 19. stol. představoval jeden z největších italských států. Vrchol politické moci zažil na začátku 13. stol. za pontifikátu jednoho z nejvýznamnějších papežů, Inocence III., kdy vznikla teorie o nadřazenosti papežů nad světskou mocí. Pokud jde o rozlohu, největších rozměrů dosáhl církevní stát na počátku 16. stol. za pontifikátu Julia II., kdy sahal od Ravenny přes Romagnu a Anconu až po oblasti jižně od Říma.

Monopolní církevní postavení a stále silnější světská moc přiváděla papeže do konfliktů s evropskými panovníky. Když papež Bonifác VIII. odmítl korunovat francouzského krále Filipa Sličného císařem, bylo to považováno za nepřátelský čin církve, jenž vedl k dalším sporům. Jeho nástupce Klement V. se v roce 1309 na Filipovo přání přestěhoval z Říma do Avignonu. Do dějin vešel tento akt jako avignonské zajetí papežů, které znamenalo stále silnější vliv Francie v církvi a ztrátu univerzálnosti církevní autority. Prestiž církve kromě toho poškozovaly nejrůznější machinace a intriky. Z avignonských papežů je pro nás nejzajímavější Klement VI., jenž ještě jako Pierre de Rosières patřil k vychovatelům budoucího krále Karla IV., vydal bulu týkající se zřízení pražského arcibiskupství, přispěl ke Karlovu zvolení králem Svaté říše římské a také vyslovil souhlas se zřízením pražské univerzity. Avignonská éra v dějinách papežství skončila v roce 1377, kdy se papež Řehoř XI. vrátil do Říma. Jeho smrt v následujícím roce znamenala další problémy. Řím zvolil novým papežem arcibiskupa z Bari jako Urbana VI., po pár měsících pontifikátu ale francouzští kardinálové prohlásili konkláve za vynucené a zvolili protipapeže, který přijal jméno Klement VII. a opět si zvolil za své sídlo Avignon. Papežské dvojvládí mělo dalekosáhlé důsledky a vedlo mimo jiné i k paradoxní situaci, kdy oba papežové exkomunikovali jeden druhého včetně svých stoupenců, čímž bylo vlastně exkomunikováno veškeré křesťanstvo. Vojsko papeže Urbana VI. v bitvě u Marina v roce 1379 svého odpůrce porazilo a vzdoropapež Klement VII. se uchýlil pod ochranu francouzského krále.

Rozkol měl vyřešit koncil v Pise v roce 1409. Sesadil oba tehdejší papeže, římského Řehoře VII. i avignonského Benedikta XIII., a nejvyšším pastýřem katolické církve zvolil milánského kardinála Pietra Filargiho jako Alexandra V. Byl to ale marný pokus, protože původní dva papežové novou volbu neuznali, a církev tak měla najednou papeže tři. K rezidencím v Římě a Avignonu přibyla třetí v Pise. Celý koncil byl nakonec prohlášen za neplatný, protože nebyl svolán zákonným papežem. Další pokus o sjednocení církve, jež se potácela v největší krizi ve své historii, se odehrál na koncilu v Kostnici, který svolal roku 1414 na popud krále Zikmunda Lucemburského papež Jan XXIII., nástupce zemřelého Alexandra V. Papež očekával, že ho koncil potvrdí v úřadu, jeho účastníci ale dospěli k tomu, že důvěru v církev může obnovit pouze sesazení všech tří papežů a volba nového. Jana XXIII., který z Kostnice zmizel, koncil zbavil úřadu, Řehoř VII. se ho vzdal dobrovolně a pouze Benedikt XIII. zatvrzele odmítal odstoupit i přes nátlak císaře Zikmunda, jenž s ním později jednal v jihofrancouzském Perpignanu. Benedikt postupně ztrácel příznivce, až ho kostnický koncil nakonec v roce 1417 zbavil úřadu a novým papežem zvolil italského kardinála Colonnu, který přijal jméno Martin V. V roce 1429 ho uznali všichni kardinálové a papežské schizma skončilo.

Do vážného ohrožení se církevní stát dostal po Velké francouzské revoluci. V roce 1798 ho obsadilo francouzské revoluční vojsko a vytvořilo z něho Římskou republiku, podléhající Francii. Pius VI. se odmítl podřídit nové moci, byl zatčen a přes několik italských měst odvezen do Francie, kde v následujícím roce ve Valence zemřel. Jeho nástupce Pius VII. uzavřel s Napoleonem Bonapartem roku 1801 konkordát a církevní stát byl v zmenšené podobě obnoven. Papež ale podporoval protifrancouzská povstání na okupovaných místech Apeninského poloostrova, navíc odmítl jmenovat kardinály navržené Napoleonem, a tak Francouzi církevní stát roku 1809 znovu obsadili. Císař dokonce zrušil Pipinovou donaci, která garantovala existenci církevního státu, a „věčné město“ Řím přičlenil ke svému impériu. Papež na to reagoval exkomunikační bulou, za což ho dal Napoleon zatknout a tři roky ho držel ve vazbě. Pius se nepodrobil a svým postojem posílil autoritu papežského úřadu. Vídeňský kongres v roce 1815 po porážce Napoleona církevní stát potvrdil a obnovil.

Evropská revoluční vlna v polovině 19. stol. se projevila i v církevním státě. Papež Pius IX. neuspěl s jeho reformou, v Římě byla v únoru 1849 vyhlášena republika a papež musel z města uprchnout. Požádal o vojenskou pomoc zahraniční mocnosti Francii, Rakousko, Španělsko a Neapol, následujícího roku se vrátil, agónii církevního státu už ale nešlo zabránit. Po vítězstvích italské armády nad papežskou zbyl z rozlehlého, mocného a bohatého státu pouze Řím a nejbližší okolí, chráněné silnou francouzskou posádkou. Ta po propuknutí prusko-francouzské války odešla a italské vojsko vytáhlo proti Římu, který 20. září 1870 obsadilo a vyhlásilo za hlavní město sjednocené Itálie.

Království nabídlo papeži dohodu o novém uspořádání. Parlament přijal v roce 1871 garanční zákon, jež zaručoval papežskou nedotknutelnost a svobodu při výkonu funkce hlavy římskokatolické církve. Žádný z papežů, kteří protestovali proti vzniklému stavu, tento zákon ale nikdy neuznal. Papežové, odkázaní pouze na území Vatikánu, ještě dlouho doufali v obnovení církevního státu, a proto k vyrovnání s Itálií došlo až v roce 1929, kdy po dlouhých tajných jednáních podepsali kardinál Pietro Gasparri jménem Svatého stolce a předseda vlády Benito Mussolini za Italské království Lateránskou smlouvu, která letité vzájemné spory mezi státem a katolickou církví ukončila. Zrušila garanční zákon a potvrdila suverenitu Vatikánu i exteritoriálních území, papež se oproti tomu vzdal nároků na původní území a uznal Řím za hlavní město Itálie. Ztrátu území, která patřila původně papežskému státu, Itálie odškodnila velkorysou finanční náhradou. Lateránskou smlouvou tak vznikl současný Městský stát Vatikán. Vztahy mezi ním a Itálií pak ještě upravil konkordát z roku 1984.

Vatikán