Vysočina

Kdybychom měli co nejstručněji charakterizovat krajinu Vysočiny, asi by bylo na místě použít slova nenápadnost, skromnost, umírněnost. V žádné zdejší oblasti nás nepřekvapí dramatické přírodní scenérie, nikde neuvidíme o moc víc než pomalé přelévání vln polí, luk a lesů. Hory tu také jsou, ale nabývají svých výšek pozvolna, téměř nepozorovaně, jako by se ostýchaly nějak více zprohýbat poklidný horizont. Jediná přírodní dramata tady píše počasí.

Z právě vyřčených vět by se někomu mohlo zdát, že jde o krajinu nudnou, ale to ani náhodou, prostě jenom byla řeč o celku. Mnohotvárnost Vysočiny je dost hluboko skryta v oné nenápadnosti a to přináší trochu potíž – odhalí se jen tomu, kdo bude ochoten věnovat jí čas, kdo se o ni skutečně začne zajímat.

Z hlediska horopisného je Vysočina prakticky shodná s územím Českomoravské vrchoviny. Tento náš nejrozlehlejší horopisný celek zároveň patří k nejstabilnějším částem Českého masivu; třetihorní vrásnění ho podstatně nepoznamenalo, spíše jen oživilo zarovnaný povrch poklesy a výzdvihy. Vrchovina má vyklenutou centrální část, od níž se terén stupňovitě snižuje směrem k okrajům, a vůči svému okolí je nejčastěji vymezen zlomovými svahy. Tak například hranici se Středočeskou pahorkatinou tvoří nápadný zlomový svah, zvaný načeradecký, kterého si můžeme všimnout v okolí Vlašimi.

Centrální klenba má charakter paroviny, z níž výrazněji vystupují dvě nejvyšší hornatiny – Žďárská vrchovina a Jihlavské vrchy. Shodou okolností oba kulminují stejnou nadmořskou výškou 836 m, odborná literatura ale uvádí, že jihlavská Javořice o celou jednu desetinu metru žďárských Devět skal přečnívá.

Českomoravskou vrchovinu budují hlavně hlubinné vyvřeliny a krystalické břidlice. Přeměněné horniny odkazují na starší vrásnění, zejména variské, jemuž Vysočina vděčí i za hojný výskyt rudných ložisek, dnes už povětšinou vytěžených. Zlato se kdysi rýžovalo na Humpolecku, stříbro dobývalo na Jihlavsku a Havlíčkobrodsku, železné rudy se vyskytovaly v okolí Žďáru, zatímco polymetalické v Ranském masivu u Ždírce. Samostatnou kapitolou, která se uzavírá teprve nyní, je těžba uranové rudy v Dolní Rožínce.

Vyvřelé horniny potom daly Vysočině další nerostné bohatství – žulu. Nelze nepřipomenout žulu mrákotínskou, z níž byl zhotoven obelisk pro Pražský hrad, známé jsou však i žuly melechovská, lipnická i jiné.  A když padla zmínka o uranu, tak ještě připomeňme, že několik zdejších žulových masivů se ocitlo na seznamu potencionálních kandidátů pro zřízení hlubinného úložiště radioaktivních odpadů.

Jiným velkým bohatstvím regionu je voda: Vysočina je významnou pramennou oblastí, kterou probíhá hlavní evropská rozvodnice. Ta má v některých místech plochého terénu neurčitý průběh, a tak se tu můžeme setkat se zajímavým jevem – bifurkacemi. Jako příklad bývá nejčastěji uváděn rybník Velké Dářko, z něhož za příznivých podmínek odtéká voda do Sázavy i do Doubravy. Tady je pomyslná „střecha republiky“, protože nedaleko pramenišť těchto dvou velkých toků pramení rovněž Chrudimka a na úbočí Žákovy hory Svratka. K jejímu povodí náleží další dvě velké řeky Jihlava s Oslavou, jejich vody ale splynou se Svratkou až daleko za hranicí Vysočiny, v nádrži Nové Mlýny pod Pálavou.

Řeky vytvářejí mnohde na Vysočině romantická zákoutí či údolí, ještě výraznějším krajinotvorným prvkem jsou však plochy rybníků a přehrad, což se nejmarkantněji projevuje v okolí Telče a na Žďársku. Nejstarší rybníky byly zakládány už ve 13. století a zpočátku hlavně zadržovaly vodu k pohonu pil, hamrů a mlýnů. S chovem ryb se začalo později, v posledních několika desetiletích navíc spousta vodních ploch získala i rekreační funkci. Co do rozlohy vede mezi rybníky Velké Dářko s více než dvěma sty hektary, nejvýše leží blízký Sykovec v nadmořské výšce asi 720 m.

Řada rybníků už je chráněna, často kvůli různým typům rašelinišť na březích – opět jmenujme Velké Dářko anebo dvojici rybníků Matějovský a Babín u Nového Veselí, známou i jako frekventované hnízdiště vodního ptactva. Na Telčsku lze vidět pozoruhodný ekosystém mokřadních olšin a rašelinné březiny u Pařezitého rybníka, Národní přírodní rezervací je nedaleký rybník Zhejral, obklopený rašeliništi a mokřadními loukami s několika endemickými druhy fauny a flóry. Na většině těchto míst, ale i na jiných dnes chráněných rašeliništích se rašelina těžila ještě v 60. letech minulého století.

Organickou součástí krajiny se už leckde staly i umělé vodní plochy, které vznikaly daleko později než rybníky, zpravidla zatopením opuštěných kamenolomů. Objekty tohoto typu někdy nebývá snadné najít, o to příjemnějším překvapením však jejich objev může být. K nejpůvabnějším určitě patří třeba Ranská jezírka – soustava zatopených jam po těžbě železné rudy v Ranském polesí u Ždírce nad Doubravou. Také ona jsou už dnes chráněna.

V současné době má Vysočina okolo 170 maloplošných chráněných území, z nichž je asi nejunikátnější Národní přírodní rezervace Mohelenská hadcová step. Najdeme ji tam, kde řeka Jihlava pod vodní nádrží Mohelno vytváří těsný meandr. Podloží svahů jejího hlubokého údolí zde tvoří serpentinit – hadec, ultrabazická hornina s vysokým obsahem oxidů hořčíku. Tmavý hadec se snadno ohřívá, v jižní expozici může mít oproti svému okolí až o 20 stupňů vyšší teplotu, takže vytváří značně specifické podmínky pro život organismů.

Na svazích rostou řídce borovice a jalovce, spolu s nimi se v chudé půdě s nedostatkem vláhy uchytila stepní rostlinná společenství, na která je navázáno mnoho unikátních druhů hmyzu a pavouků. U některých můžeme pozorovat formy tzv. nanismu, zjednodušeně zakrnění. Hadcová step u Mohelna začala být chráněna již v roce 1933.

Pro krajinu Vysočiny je charakteristické střídání menších celků lesů a zemědělsky obdělávané krajiny, rozlehlejší souvislé zalesnění má jen centrální část Žďárských vrchů, která má status chráněné krajinné oblasti (kromě ní na Vysočinu zasahuje ještě část CHKO Železné hory).

Z celkové chráněné plochy asi 700 km² je lesem porostlá téměř polovina, několik ze 49 maloplošných rezervací chrání poslední zbytky původního smíšeného lesa, jenž byl během staletí nahrazen uměle vysazenými smrkovými monokulturami. Fragmenty jedlobukového pralesa se zachovaly na svazích Žákovy hory a částečně i v přírodní rezervaci Ransko, smrkové bučiny pak hlavně v nejvyšších polohách území.

Pro nejvyšší partie protáhlých hřbetů Žďárských vrchů, zbudovaných především z rul a migmatitů, jsou charakteristické izolované skalní bloky, kterým se někdy také říká kazatelny. Vznikaly v pleistocénu mrazovým zvětráváním, jež postupovalo rychleji po puklinách a k jehož produktům zde patří i rozrušené skalní stěny, tzv. mrazové sruby, a samozřejmě suťové proudy a suťová moře pod skalami. K nejznámějším skalním útvarům patří Devět skal, Čtyři palice, Milovské Perničky, Malinská skála a několik dalších. Některé dosahují až třicetimetrových výšek, a proto je dost často vyhledávají horolezci.

Vysočina patří k těm částem republiky, jejichž přírodní prostředí relativně nejméně zasahují emise škodlivin, a je tu kupříkladu i několik oblastí s minimálním světelným znečištěním, takže hvězdnou oblohu jako třeba na Pelhřimovsku hned tak někde jinde u nás neuvidíte.

Největším pozitivem zdejší krajiny je ale možná to, že dokáže lidem vnášet do duše klid. Jenom se dost často zapomíná, že do současné podoby ji prakticky od základů přetvořil člověk.