Na jihu amerického státu Nové Mexiko, v pánvi Tularosa mezi pohořím Sacramento a San Andres, leží rozlehlá oblast nádherně tvarovaných, sněhově bílých písečných dun. Jedinečná kombinace jejich tvarů a barvy z nich činí světový unikát. Jmenují se White Sands, Bílé písky…
Když se nad střechami bílých domů San Franciska válejí cáry mlhy z Pacifiku, vypadá jako přízrak. A když se pak v třpytu zapadajícího slunce rozzáří do zlatova, stěží lze slovy popsat tu nádheru. Pro Američany je San Francisco mýtem o zrození moderní Ameriky, její šťastnou hvězdou, která jako maják na drsném opuštěném pacifickém pobřeží ukazovala milionům lidí cestu k novému životu…
San Francisco, zlatá brána Ameriky Číst více »
V březnu 1905 otřásla celým americkým Jihozápadem katastrofická zpráva. K jarnímu tání sněhu ve Skalistých horách se přidaly přívalové deště a řeka Colorado protrhla hráze zavodňovacích kanálů na dolním toku a rozlila se do zemědělské oblasti Imperial Valley. Zlikvidovala stovky farem a vytvořila obrovské jezero o rozloze téměř 400 km2, které existuje dodnes. Dva roky trvalo, než se podařilo řeku vrátit zpět a náklady na opravu hrází si tehdy vyžádaly přes 3 miliony dolarů. Jeden ze zaměstnanců Úřadu pro zavlažování prohlásil: „Ta řeka se chovala jako nepřítel…!“
„Zastav! Zastav! To je přece scenérie!“ vykřikla moje spolucestující, když jsme kaňonem řeky Virgin zdolávali stoupání na Coloradskou náhorní plošinu. Zastavil jsem na odpočívadle, ale ta scenérie mi zase tak báječná nepřipadala. Osádka vozu stála venku a zuřivě natáčela stěny kaňonu. O pět dní později jsem zastavil na vyhlášené vyhlídce nad řekou Colorado. To už jsme měli za sebou všechny významné parky této oblasti. Všichni seděli v autě a nikdo nevystupoval. „Je tu skvělý výhled,“ zkusil jsem. Za mnou se kdosi unaveně protáhl na sedačce. „Pořád jen červený skály…“
Barevná země na Velkém schodišti Číst více »
Osoblažsko je zapomenutý, tak trochu nešťastný kraj, který se jen pomalu probouzí k životu. Dlouhá desetiletí trvalo, než v roce 1997 konečně znovu vyšla turistická mapa tohoto zajímavého a obtížně dostupného koutu Slezska blízko polské hranice, odříznutého od Moravy dlouhým pásem Zlatohorské a Brantické vrchoviny…
Navajo Cod Talkers. Navajové obývají největší indiánskou rezervaci ve Spojených státech, která pokrývá podstatnou část státu Arizona a zasahuje do Nového Mexika a Utahu. Jejich kmen patří stejně jako Apači k athabaské jazykové skupině a pochází ze severozápadní části dnešní Kanady.
Pokud se po amerických parcích vydáte s cestovkou, potřebujete v podstatě jen peníze a pas s vízem. Pojedete-li individuálně, seznam se rozšíří o auto a mezinárodní řidičský průkaz. Na řidičák si odstojíte různě dlouhou frontu v Čechách, auto si pravděpodobně půjčíte z půjčovny (koupě ojetého auta se finančně vyplatí jen při pobytu delším než 2 měsíce)…
Rady na cestu po národních parcích USA Číst více »
Rypouš severní (Mirounga angustirostris) je menší bratránek rypouše sloního z jižní polokoule. Menší zde ovšem znamená, že dospělí samci rypouše severního jsou zhruba o jednu tunu lehčí než rypouši sloní, takže obvykle dosahují váhy „pouhých“ 2–2,5 tuny…
Nemotorové od Bílých kamenů Číst více »
„Arizóna, Arizóna, to je tvrdých mužů zóna!“ zpívá Lilly alias Arizonská pěnice ve slavném Brdečkově filmu Limonádový Joe. Přes veškerý parodický charakter obsahují tato slova mnoho pravdy. Arizona se stala státem Unie až v roce 1912 jako poslední z „dolních 48“, po ní už následovala jen Aljaška a Havaj…
Mohutnost Grand Canyonu je to první, co nás osloví v okamžiku, kdy staneme na jeho okraji. Délka kaňonu měřeno podél řeky Colorado je téměř 450 km. Vzdálenost okrajů kolísá od 5 do 25 km, na hojně navštěvovaných vyhlídkách na jižní římse se vzdálenost k severnímu okraji kaňonu pohybuje kolem 11 až 13 km…
Třebaže po Šumavě vedou desítky nejrůznějších cest, stezek, chodníčků a pěšin, zůstává nejstarší šumavská naučná stezka stále jednou z nejhezčích. Byla zpřístupněna už v roce 1967 a je dlouhá 14 kilometrů. Ani v době svého značení však úplně nová nebyla, protože zčásti využívala staré myslivecké chodníčky, po nichž chodili lovci už v minulých staletích…
Po naučné Medvědí stezce Číst více »
Ačkoliv Šumava zdaleka nedosahuje vysokohorských výšek, přece jen dokázala, díky svým chladným a deštivým klimatickým poměrům, nabídnout některým alpským rostlinám příhodná stanoviště. Migrace alpské chladnomilné flóry začala už v průběhu dob ledových a v několika vlnách následovala ustupující pevninský ledovec…
Přistěhovalci z Alp Číst více »
Vlakem Českých drah můžeme do Volar přijet buď z Českých Budějovic přes Český Krumlov a Černou v Pošumaví, z Číčenic přes Bavorov a Prachatice, nebo ze Strakonic přes Vimperk a Kubovu Huť. Ze čtvrtého směru – z bavorského Waldkirchenu a Haidmühle – zbylo jen torzo v podobě krátké provozované odbočky Černý Kříž – Nové Údolí, navazující 6 kilometrů před Volary na dráhu z Českých Budějovic…
Do Volar přes Vimperk a Kubovu Huť Číst více »
Osidlování Šumavy se podobalo střídání mořského přílivu a odlivu. Jednou sídla pronikala až k zemské hranici a následně zase zanikala. A není to příběh jen posledních sta let. Při vrcholící kolonizaci ve 13. století vystoupila stavení až do poloh kolem 800 metrů nad mořem a pak došlo k jejich ústupu a souvislé osídlení se zachovalo jen v místech s rozvinutým hornictvím. V podhůří se zakládají architektonicky koncipovaná sídla hlavně v 15. století, ale horská Šumava místy zpustla…
Krajina a architektura Šumavy Číst více »
Historie šumavských plavebních kanálů je zároveň příběhem chudého kluka z Pošumaví, který se narodil na schwarzenberském panství roku 1735 zcela bez šancí, protože byl nemanželským dítětem. A přece jako by toho dne dobré sudičky zabloudily právě do chvalšinského domku a daly dítěti královské dary: talent, houževnatost a odvahu…
Rosenauerovy plavební kanály Číst více »
Šumava byla odvěkou hradbou mezi dvěma horními toky významných středoevropských řek – Vltavou na české a Dunajem na bavorské a rakouské straně – a do 17. století neexistovala na jejím plochém vrcholu ani žádná oficiální hranice, žádná „čára“. Zemskou hranicí byl hluboký les, od raného středověku zvaný hvozd…
Když koncem června roku 2004 skončil na Kvildě první ročník Sochařského sympozia ve dřevě, zůstalo na místním plácku před kostelem devět dřevěných soch inspirovaných výsostným šumavským tématem – pramenem Vltavy. Skupina řezbářů tady od 19. června hledala symbolickou podobu Vltavina pramene, ukrytou ve dvoumetrovém smrkovém špalku, který byl každému z výtvarníků přidělen…
V hustě zalidněné Evropě jsou přírodní či přírodě velmi blízké krajiny čím dál vzácnější a také stále vyhledávanější. Šumava si díky své odlehlé poloze, i souhrou několika výjimečných okolností uchovala půvab a hodnoty jak přírodní, tak kulturní, i když pro leckoho zůstává stále jen „opuštěnou“ krajinou. Pro své nepopiratelné hodnoty však byla už od roku 1963 největší (163 000 hektarů) chráněnou krajinnou oblastí (CHKO) v tehdejším Československu…
Všech osm šumavských jezer vyplňuje skalní prohlubně, takzvané kary, které vyhloubily malé ledovce v dobách ledových. Pět z nich leží na české straně, tři na bavorské, v nadmořských výškách zhruba 1000 až 1100 metrů. Tyto karové ledovce se několikrát do svých skalních kolébek vrátily a pokaždé skálu za sebou narušily tak, že se postupně rozpadávala a řítila, až dostala podobu téměř kolmé, několik set metrů vysoké stěny…
Podobna biblické lodi, pluje zelená Šumava po výsostném území tří států jako největší zalesněné území ve střední Evropě. Uchýlili se na ni Češi i Němci, medvědi, vlci a jeleni, tetřevi i orlové, smrky, jedle, hořce, dřípatky a tisíce dalších známých i méně známých božích stvoření, jimž se stala domovem a mnohým i posledním útočištěm před civilizační záplavou…
