„Pohřběte mrtvé a nakrmte živé,“ odpověděl první ministr Sebastiao José de Carvalho e Mello, pozdější markýz Pombal, svému zoufalému králi, který bezradně obhlížel trosky Lisabonu zničeného zemětřesením. Udeřilo v Den svatých v roce 1755. Pobořilo kostely plné věřících, od planoucích svíček se šířily požáry. Lidé před nimi prchali k řece Tejo, její vzedmuté vlny však jen dokončily dílo zkázy. Město leželo v rozvalinách a oplakávalo tisíce obětí…
Městečko Baker leží v jižní Kalifornii uprostřed Mohavské pouště. Jeho poloha na křižovatce dálnice I 15 (spojující Los Angeles a Las Vegas) a silnice 127 (směřuje na sever do Údolí smrti) jej předurčila k tomu, aby se stal zastávkou na odpočinek při cestování monotónní pouští. Baker je především shlukem motelů, restaurací, rychlých občerstvení a benzinových pump.
Yukon! Jméno, které snad v každém vyvolává pocit dálek a dobrodružství. Pátý největší tok severoamerického kontinentu, na jehož plochu povodí by se vešlo Německo, Polsko i Česká republika dohromady. Opěvován už ve starých indiánských legendách, patří stále neodmyslitelně k představě Dalekého Severu. Název pochází z indiánského slova „yuchoo“, což znamená „velká řeka“. Na své pouti Kanadou a Aljaškou protéká většinou liduprázdnými prostorami, ale již pro původní obyvatele znamenal důležitou dopravní cestu…
Národní park Do?ana patří v Evropě mezi největší a nejvýznamnější. Leží na jihu Španělska v široké deltě řeky Guadalquivir a má úctyhodnou rozlohu 54 200 ha. Přístup návštěvníků do parku i jejich počet je omezen na 300 lidí denně, a proto je nutné zajistit si vstup předem. Individuální prohlídka je možná pouze na několika málo vyhrazených místech. Kdo chce vidět víc, musí se připojit ke skupině s průvodcem…
Ač na samém severu Německa, s Čechami má více společného, než by leckdo čekal. Jeho český ekvivalent Lubek se sice už moc nepoužívá, nicméně pravdou zůstává, že na počátku jeho historie nejsou – tak jako skoro všude jinde v Evropě – Římané, nýbrž Slované. Přesněji Vargové, větev kmene Obodritů, nebo také Bodrců. To druhé by ovšem dnešní Němci sotva dokázali vyslovit…
Cesta do Bratislavy může v současnosti připravit těm, co si jí pamatují ještě z dob společného státu, velké překvapení. Ve slovenské metropoli, tak jako i v Praze a dalších velkých městech, se polistopadová éra kapitalismu podepsala nejen opravami a obnovou památek a historických budov, ale především výstavbou nových obchodních a kancelářských center, nákupních komplexů a jiných prostor určených pro komerční účely. O to více návštěvníka Bratislavy udiví existence ojedinělé umělecké a kulturní instituce, která v našich zeměpisných šířkách nemá obdoby, už i proto, že vycházíze ze soukromé iniciativy a ze soukromých prostředků, má však obohatit všechny a neslevuje z kvality ve prospěch tučného zisku…
„Na dně prohlubniny hemží se pracovníků jako v mraveništi. V povětří nad nimi visí spletená síť z provazů, jimiž se okovy, vykopanou hmotou naplněné, vytahují pomocí strojů rozestavených kolem kopanin. Vrzání a skřípání kol, bušení, hrabání, kopání, volání, zpěv, jásot, proklínání, nadávání a stereo jiných zvuků, pro něž ani jména není, mísí se v neladnou a ohlušující vřavu…“. Tak popisuje český dobrodruh a cestovatel Čeněk Paclt diamantový důl New Rush někdy v 70. letech 19. století…
Tento pozoruhodný výtvor fantazie a podnikavosti nenechá lhostejným snad žádného z návštěvníků. Mnohým se líbí a rádi se sem vracejí, jiní ho odmítnou jako nevkus, který do Afriky nepatří. Nicméně jeho návštěva je pro většinu hostů nezapomenutelným zážitkem…
Každý návštěvník „subsaharské“ Afriky chce především vidět velká divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí, většinou v pralesích a savanách. Jihoafrická republika má však díky své exkluzivní poloze na špici kontinentu také dlouhé oceánské pobřeží, kde lze často pozorovat i ta zvířata, která se rozhodla žít na hranici moře a souše. Tyto pozorovací „lovy beze zbraní“ patří k nejzajímavějším, protože samotné prostředí břehů oceánu je velmi dramatické a zvířata zde usídlená bývají aktivní po celý den…
Monotónní krajina je pokryta řídkým keřovitým porostem mezi kterým vyčnívají stavby termitů. Na obzoru se tyčí erodované kuželovité útesy a krajinu protíná silnice jako nekonečně dlouhá přímka. Odbočit na vedlejší silnici znamená cestovat i několik hodin aniž člověk potká nějaké auto. Rozlehlost krajiny vyvolává pocit nehostinnosti. Prší tu jen zřídka, v létě panují úmorná vedra a v zimě bodá ledový vítr. Jsme na Karoo, vyschlé náhorní plošině, která ve svém širším pojetí zabírá téměř jednu třetinu rozlohy Jihoafrické republiky…
Obdivuji tereje. Pro jejich elegantní let, ladné křivky těla, hladkost peří i ostrou kresbu hlavy. V Jihoafrické republice se mi několikrát naskytla příležitost tyto ptáky pozorovat a pokaždé jsem měl pocit hlubokého estetického zážitku. Když například terejové objeví v moři hejno ryb, většinou na ně zaútočí společně. Z výšky až třiceti metrů se střemhlav vrhají do vln a jako šípy prolétají vodou – hluboko, až pod hejna ryb, které pak chytají odspodu, při svém návratu k hladině…
O žádném jiném africkém etniku se v souvislosti s jeho lidovým uměním nenapsalo ve světě tolik jako o lidu Ndebele. Důvodem jsou hlavně vynalézavé umělecké projevy vznikající z bohatých tvůrčích schopností hlavně ndebelských žen…
„Koukni, žirafy!“ Jak prosté zvolání. Z chvějícího se hlasu je ale zřejmý onen okouzlující pocit neskutečna, který zná každý, kdo se poprvé setká ve volné přírodě s velkými africkými zvířaty. Můžete tyto scény stokrát vidět v televizi, číst o nich v knihách nebo naslouchat vyprávění přátel. Můžete tato zvířata vidět v zoo, ale nic z toho nedokáže nahradit okamžik, kdy vás jen pár metrů odděluje od věžovité žirafy nebo obřího sloního těla a kolem dokola jen nekonečná savana a deštníkovité koruny akácií. To okouzlené vzrušení nelze popsat, to lze jen zažít…
Kuchyně a stravovací návyky jsou vždy spjaty s vývojem země a náturou obyvatel. O Jižní Africe to platí dvojnásob Její spletité dějiny, během nichž se rodila dnešní „duhová“ jihoafrická kuchyně, se přičinily o mnohotvárné kulinární dědictví, vytvořené různými národy…
Na území Jihoafrické republiky roste téměř 24 000 druhů rostlin, což je zhruba jedna desetina celkového počtu rostlinných druhů na naší planetě. To je samo o sobě úctyhodné číslo, ale výjimečnost jihoafrické květeny tímto faktem zdaleka nekončí. Pozornost botaniků i všech milovníků rostlin přitahuje zejména západní část země, která představuje samostatnou floristickou říši…
Jihoafrická republika, či zkráceně Jižní Afrika, leží v nejjižnější části africké pevniny. Mezi ostatními zeměmi kontinentu je ekonomicky daleko nejvyspělejší. Rozkládá se na ploše 1 219 090 km2, a paří k ní také Ostrov prince Edwarda a ostrov Marion, nacházející se v Atlantiku, přibližně 1900 km jihovýchodně od Kapského Města. Země je rozdělena do devíti provincií, jež mají značnou míru samosprávy…
Kabinová lanovka na Stolovou horu byla uvedena do provozu 4. října 1929. Po více než 60 letech, kdy dopravila na vrchol přes 14 milionů lidí, už nestačila stále stoupajícímu zájmu, a tak se přistoupilo k její modernizaci…
Vítr žene po moři vysoké vlny a vrhá je proti pobřežním skalám. Země pod nohama se lehce chvěje a do hlubokého dunění ječí svištivý vítr. Kolem skalisek a v chráněných zátočinách stále dorůstají mohutné vrstvy pěny, jejíž vrcholky vítr vytrvale odtrhává a rozptyluje ve vzduchu. Pohled ze strmé skalní stěny přímo k jejímu zdivočelému úpatí je úchvatný. Nebe je modré, dopolední slunce už začíná slibně hřát, a tak ze všech škvír vylézají černé ještěrky a začínají akumulovat životadárné teplo…
Vysloužilý pirát Jan van Hunks seděl na velkém balvanu v horském sedle a kouřil dýmku. Prý tabák máčený v rumu, ale možná také konopí, kdo ví, vždyť už je to dobrých tři sta let. Bylo to v létě, starý námořník sužovaný revmatismem nemohl už dál nahoru na kopec, když se jednoho slunečného dne objevil cizinec. Snad chtěl půjčit jedno pořádně silné cigáro, snad se jen tak trochu vytahoval a provokoval – buď jak buď, slovo dalo slovo a muži se pustili do závodů v kouření. Ten souboj prý trval několik dnů, než protřelý pirát cizince porazil. Jenže jak se ukázalo, cizinec nebyl nikdo jiný než ďábel, který sídlil na sousední hoře…
Pojem Zulu může vyvolávat u každého trochu rozdílné představy. Pro búrské osadníky a britskou armádu v 19. století to byl symbol krvežíznivých a odhodlaných bojovníků, pro současné jihoafrické politiky je to symbol diskutované strany Inkatha a jejího kontroverzního vůdce Buthelezih. V jazyce isiZulu, jednom z jedenácti úředních jazyků Jihoafrické republiky, slovo Zulu znamená Nebesa. Zuluové pak sami o sobě mluví jako o abakwa Zulu – Lidech z Nebes…
