Město a řeka, Paříž a Seina. Jedno bez druhého by ztratilo svou tvář. Během celého toku nedokáže Seina přitáhnout tolik obdivných zraků jako na onom krátkém úseku, kdy si razí cestu srdcem Paříže. Její proud rozděluje město vedví a obyvatele na ty z Levého a Pravého břehu, „la Rive gauche“ a „la Rive droite“. A také mosty, jež spojují oba břehy jako stehy sečnou ránu. Pod jejich oblouky se korzuje, bydlí, běhá, jezdí na kole a kolečkových bruslích…
Za Porte Maillot a noblesním předměstím Neuilly začíná svět budoucnosti, středisko francouzského hospodářství, první obchodní adresa v zemi a vývěsní štít moderní architektury. V roce 1954 usoudila městská správa, že Paříži je jako soli třeba nového obchodního centra. Jelikož většina města byla památkově chráněna a nebylo kde stavět, obrátili se stavitelé na západ, za řeku…
„Proč Andorra? Tam se dá tak leda nakoupit a v zimě zalyžovat,“ zaslechla jsem nesčetněkrát. Co říci na podobné výroky? Snad že Andorra není jen „výkladní skříň Evropy“ či „Pyrenejský Hongkong“ a že se jí dá říkat i hezčími jmény…
Název španělského městečka La Línea je velmi příznačný: stojí na hranici. Dostal jsem na ní do pasu razítko, které se liší od všech ostatních, stroze úředních. Nad stylizovanými písmeny GIB vychází sluníčko a obrázek doprovází nápis Vítejte…
Snad každý z malých evropských státečků má ve své historii nebo aspoň v lidové tradici nějakou kuriózní příhodu spojenou s jeho nevelkou rozlohou. Lichtenštejnské knížectví má ve svých dějinách hned několik podivuhodných vojenských událostí. Psal se rok 1866 a rakousko – pruské rozpory o nadvládu ve střední Evropě spěly k velkému konfliktu. Válečným polem se měly stát východní Čechy…
O Vánocích roku 1297, za větrné, deštivé noci, nesměle zaklepal na vrata monacké pevnosti potulný františkánský mnich. Strážný vyhlédl zamřížovaným okénkem, a když uviděl osamělého nahrbeného muže v mnišské kutně, odsunul ze vrat železnou závoru, aby jej pustil dovnitř. Byly přece svátky lásky a dobré vůle. Sotva se však dubová, železem pobitá vrata pootevřela, pokorný mnich se změnil v drzého útočníka…
Je těžké vymyslet jiný trefný titulek pro povídání o malém souostroví ve Středozemním moři, ležícím 95 kilometrů od italské Sicílie a 293 kilometrů od severního pobřeží Afriky. Všechny tři zalidněné ostrovy – Malta, Gozo a Comino – měří dohromady s pustým ostrůvkem Filfla něco přes 300 km2 a žije na nich 385 000 obyvatel, kteří mluví svým vlastním jazykem. Maličký stát hrdých, duchem velkých lidí, je republikou teprve od roku 1974…
Pestrobarevné korálové rybky, sépie měnící barvy, fantastické korály a žraloci v obřím akváriu jsou lákadla, jimž nelze odolat. Návštěvník, který se za nimi vydá, do Oceánografického muzea v Monaku, nestačí žasnout. Úchvatný pohled do tajemného světa mořských živočichů zde nabízí více něž 90 akvárií. Tuto scenérii přichází ročně obdivovat téměř jeden milion lidí…
Mnohé zvyky a slavnosti spojené s úmrtím a zvolením nového papeže se v průběhu věků měnily, přesto stále ještě jsou zachovávány prastaré obřady, představující dodnes pozoruhodnou tradici…
San Marino se často přirovnává k “ostrovu na souši“. Vděčí za to impozantnímu masivu hory Monte Titano, která vystupuje z mírných vln italského “moře” jako ostrov se skalnatými útesy. Tato nedobytná pevnost po staletí pomáhala svým obyvatelům odolávat příboji sousedních pánů a mocností a dodnes vzbuzuje obdiv a úctu…
Ačkoliv dnešní městský stát Vatikán je jen nepatrným zbytkem církevního státu, který v době svého největšího rozmachu zaujímal téměř třetinu území současné Itálie, je nepochybně tím, co přitahuje pozornost každého, kdo navštíví Řím…
Miniaturní státy patří k evropským kuriozitám. Jejich rozloha se dá často srovnat s katastrem našich bývalých okresů a počtem obyvatel se sotva vyrovnají středně velkým městům. Až na výjimky nevlastní žádné zdroje surovin, nemají armádu, ale protože je ve většině z nich velice benevolentní daňový zákon, docela dobře prosperují. Žijí ze své výjimečnosti, a většinou také pod ochranou daleko větších a mocnějších sousedů…
Navzdory vlastní politické bezvýznamnosti se podařilo všem ministátům v Evropě, pomineme-li církevní stát Vatiká, vytěžit z historicky odůvodněné samostatnosti na svých sousedech poměrně významné ekonomické ústupky…
Jedním z nejvyhledávanějších zámků v Českém středohoří jsou Ploskovice, nacházející se ve výhodné poloze jen asi 5 km nedaleko Litoměřic, stranou od hlavní komunikace. Těší se neobyčejné pozornosti turistů, ale i filmařů, kteří zde každoročně realizují záběry pro několik, zpravidla zahraničních titulů…
V těsném sousedství Českého středohoří, od severozápadu tísněna Krušnými horami, leží Mostecká pánev. Je protáhlá v krušnohorském směru a rozlohou srovnatelná s Českým středohořím. Táhne se od Doupovských hor až k Ústí nad Labem a má celkovou plochu asi 1400 km2. A je to nejproblematičtější česká krajina…
Velké množství starých pověstí se vztahuje k vrchu Doubravka, který se vypíná nad Teplicemi. Uvnitř kopce, podobně jako v Blaníku, spí tajemní rytíři, čekající na svoji příležitost. Potůček na úpatí prý býval často zakalen výtokem z konírny a na stráni leží kameny s vytlačenými kopyty. Hodinu před půlnocí se u hradní brány zjevuje jezdec s hlavou pod paží, který pak ujíždí směrem ke Kyšperku…
Najdete ho v nenápadné vinárničce U Divocha, na mosteckém náměstí. Přes den je tam skoro prázdno, ale zdá se, že mu to příliš nevadí. Podle majitelových slov je jeho nekuřácká vinárna pro slušné lidi. Vinař Ivan Váňa bere tento stav filosoficky: „Slušní lidé přes den pracují. A když jdou do vinárny, mají pro to zvláštní důvod, a proto chtějí pít kvalitní víno. Za pití však moc neutrácejí, protože slušný člověk si váží peněz i času, a tak po vypití několika deci zase odchází.“
Projíždíte-li Podkrušnohořím z Litvínova přes Osek, Duchcov a Krupku do Ústí nad Labem, v případě krásného počasí sami sobě vydáte povel „vpravo hleď“ a připadáte si jako na slavnostní přehlídce. Dominantní Bořeň s výjimečným tvarem, o kus dál skupina nejkrásnějších kuželů centrálního Českého středohoří, reprezentovaných Milešovkou i sousední Kletečnou…
Pánové Vlk a jeho syn Sulislav z Lubochovic, kteří se v písemných pramenech objevují roku 1282, pravděpodobně patřili ke zdejší nejstarší šlechtě. O deset let později je „vystřídal“ Heiman z Lichtemburku, o němž víme, že měl více statků v okolí a nepochybně byl prvním stavitelem hradu Házmburku…
Když v roce 1819 navštívil známý přírodovědec a cestovatel Alexander von Humboldt poprvé Milešovku (837 m), nejvyšší horu Českého středohoří, byl výhledem z jejího vrcholu doslova uchvácen. Také hned o tom napsal v dopise svému příteli Rössmaslerovi, kde mu sdělil svůj dojem: „Pohled z Milešovky je třetí nejkrásnější z těch, které jsem kdy ve světě spatřil…“
