Město Třebíč, malebně rozložené při řece Jihlavě, se pyšní řadou starobylých domů, velkolepou románskou bazilikou (s gotickými prvky) v zámeckém areálu někdejšího významného kláštera i unikátním souborem židovských památek. Třebíčské historické skvosty se právem nacházejí v Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Půvabné město, v němž prožil šťastné roky gymnazijních studií, také inspirovalo básníka Vítězslava Nezvala…
V roce 1689, kdy klášter u Žďáru nad Sázavou značně poničil požár, stává se příslušníkem zdejší cisterciácké komunity devatenáctiletý Václav Vejmluva. Má trochu problémy s nadřízenými, kterým se nelíbí, že novic každou volnou chvíli tráví prolézáním klášterních budov, důkladně je zkoumá a že „…mezi zedníky chodívá.“
Jaroměřický zámek s kostelem svaté Markéty po boku se zjeví v kotlině pod kopcem jako snová vidina. V této venkovské kopcovité krajině je překvapivě honosný a na malé městečko Jaroměřice až neúměrně rozlehlý. Však jej také provází atribut jednoho z největších barokních areálů v Evropě. A ještě výraznější než rozloha je jeho umělecká tradice, kterou zároveň s barokní přestavbou zámku založil Jan Adam Questenberk, nejvýznamnější osobnost mezi mnoha majiteli tohoto zámku…
Když přijíždíte k Přibyslavi, již z dálky vás vítá vysoká kamenná věž s cibulovou bání. Tato samostatně stojící zvonice je poznávacím znamením města, jeho jedinou dominantou a tak trochu i symbolem dávno zašlých časů, kdy nově založené město hned vstoupilo do období svého největšího rozmachu…
„Asi hodinu západně od Okrouhlice vypíná se na žulové skále 611 m nad mořem zřícenina hradu Lipnice. Kdo staré ty trosky hradu navštívil, jistě nezapomene nikdy velikého dojmu, který si odtud odnáší a přeje i jiným, aby popatřili na zbytky toho nedobytného velikána. Obraz malebných rozvalin, jakož i velmi poutavá vyhlídka, návštěvu tohoto zajímavého místa příjemně a užitečně odmění. Jest hrad Lipnice co do polohy, opevnění, rozlohy a výstavnosti nejzajímavějším hradem na Čáslavsku…“
Na počátku byl brod v pustém pohraničí, kterým překonávala řeku Sázavu tzv. Haberská stezka, obchodní komunikace spojující Čechy s Moravou. Vznik města v tomto místě souvisel s objevem ložisek stříbrných rud v polovině 13. století; podle majitele půdy se mu nejprve začalo říkat Smilův Brod, potom nakrátko Křižovnický (byla tady komenda německých křižovníků) a od roku 1308 Německý Brod, protože převahu tu měli němečtí horníci. Město zažilo rychlou konjunkturu, po ní však přišel neméně rychlý úpadek, když zdejší ložiska nemohla konkurovat kutnohorským. Podle dalšího běhu událostí by se pak dal napsat dost poutavý thriller…
Historický kraj Alentejo se rozkládá od Algarve na jihu až po řeku Tejo na severu. Suchá, sluncem zalitá a převážně jen mírně zvlněná rovina byla vždy významnou zemědělskou oblastí, kde se daří pšenici, olivám, korkovým dubům i vinné révě a některým druhům ovoce. Celá oblast bývala vždy řídce osídlená a i v současnosti zde žije sotva půl milionu lidí…
Procházíte a tají se vám dech. Pohledy v různých místech do různých stran přinášejí na mysl nejrůznější slova, která se doplňují, ale třeba si také protiřečí – důstojnost, vznosnost, propracovanost, prostota, zdobnost, okázalost, vznešenost, ale hlavně a především – krása. Pět písmen, jež zde v kameni došla naplnění. To je Batalha, klášter Panny Marie Vítězné…
Více než polovina korku na světě od špuntů v lahvích toho nejlepšího šampaňského až po obklady ve vesmírných lodích pochází z Portugalska. Korkové duby, zdroj nejcennějšího exportního artiklu země, v krajině nemůžete přehlédnout. Snadno je poznáte podle rozložité koruny a především obnažených částí kmene a větví, na nichž obvykle svítí velké bílé číslice roku poslední sklizně. Na portugalských pláních rostou v tisícovkách a nejlépe se jim daří ve vyprahlém Alenteju…
Šestitisícová Alcobaça je typickým městem jedné památky. Ovšem památky takové, ke které opravdu stojí za to vážit cestu. Ne nadarmo je zdejší cisterciácké opatství Panny Marie zařazené na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO…
Obrovské prostranství asi dvakrát větší než Svatopetrské náměstí ve Vatikánu, na jedné straně neoklasicistní Růžencová bazilika, největší kostel v Portugalsku s 65 m vysokou věží. Vlevo před ní symbolický dub cesmínový a kaple Zjevení, u níž končí tři sta metrů dlouhý chodník, po kterém největší kajícníci a prosebníci přicházejí po kolenou, na druhé straně za ohradou staveniště nového, většího chrámu. To je Fátima, jedno z nejslavnějších poutních míst v Evropě…
Po dvouapůlhodinovém letu z Lisabonu začal airbus společnosti TAP klesat k hladině oceánu. Jak se přibližovala světla na pobřeží ostrova, letadlem stále silněji cloumal vítr a po okéncích stékala voda. Ještě obrátka s náklonem na levé křídlo, pod nímž se zlověstně černají vody Atlantiku, a kola konečně dosedají na ranvej letiště Lajes. Azory mě vítají hustým deštěm, jenž se spouští z tmavých mraků, výhružně se převalujících na obloze. Ani mě to nepřekvapuje, až dosud jsem o Azorech nejčastěji slyšel v předpovědích počasí…
Dlouho jsem přemýšlela, jak člověk žijící pět let v Portugalsku může popsat tuto zemi, čím zásadním se Portugalci liší od nás Čechů nebo jakým způsobem se liší životní styl našinců a milého, téměř na chlup stejně početného národa v nejzápadnějším cípu Evropy?
Nejjihozápadnější cíp portugalské pevniny vypadá jako okousaná dřevěná deska. Vlny Atlantiku s ohlušujícím hukotem narážejí na vysoké útesy, oceán se tady rozbíjí o seskupení ohromujících skalních útvarů, rozbrázděných vodou, větrem a časem. Pár stovek metrů dlouhý mys svým obrysem připomíná lidskou nohu. A právě odtud Portugalsko vykročilo za hranice dosud známého světa…
Portugalský zlatý věk objevů a dobývání je spojen s dynastií z Avisu, někdy označovanou také jako mladší linie burgundské dynastie, která vládla Portugalsku od konce 14. do konce 16. století. Období, které začalo i skončilo válečnou vřavou, zmatky a utrpením, vyneslo maličké Portugalsko na víc než sto let do čela evropských námořních mocností a přineslo mu téměř na půl tisíciletí značné koloniální zisky. Hmotnou připomínkou slavné éry je dnes především portugalský Betlém – Belém, od roku 1885 jedna z nejzápadnějších čtvrtí Lisabonu…
Zalesněný žulový hřeben Sierry de Sintra patří k oblíbeným výletním cílům Lisaboňanů. Do romantické krajiny roklí a bystřin, protkané spletitými chodníčky, nemají daleko, necelé tři desítky kilometrů. Láká je i zdejší podnebí, přinášející příjemné osvěžení hlavně v období nesnesitelných letních lisabonských veder. Sintru vyhledávají i zahraniční turisté, už proto, že je od roku 1995 na seznamu památek UNESCO…
Portugalské hlavní město leží na pravém břehu mohutného nálevkovitého ústí řeky Tejo. Po Aténách je to druhá nejjižnější evropská metropole a zároveň také nejzápadnější hlavní město evropské pevniny. Podle jedné legendy město založil při svém bloudění Středomořím řecký rek Odysseus…
Byla by to skála padající strmě do moře jako každá jiná, kdyby se ovšem nenacházela na 9o 29‘ 56“ západní zeměpisné délky. Díky této poloze je Cabo da Roca, 144 m vysoký výběžek pohoří Serra da Sintra, nejzápadnějším místem celé eurasijské pevniny. Leží západněji než Velká Británie i větší část Irska. Dál na západ se rozkládá už jen oceán…
Coimbra, občas označovaná jako portugalský Oxford, leží na hlavním železničním tahu spojujícím obě největší portugalská města. Když jsem do ní před 19 lety přijížděl poprvé, bylo to právě vlakem z Lisabonu. Dodnes si vzpomínám, jak jsem tehdy nevěřícně hleděl do jízdního řádu, který tvrdil, že expres dojede do Coimbry za rovné dvě hodiny. Nutno přiznat, že dojel na minutu přesně…
„Kolébka portugalského národa“, město Guimarães ,získalo své čestné označení díky tomu, že si je za své sídlo zvolil první vládce samostatného hrabství Portucalia Jindřich (Henrique) Burgundský, otec pozdějšího prvního portugalského krále Afonsa Henriquese, který se navíc narodil roku 1109 (či 1110), právě na zdejším hradě…
