Slovinsko

Být malý nebo dokonce nejmenší nemusí být pro zemi nutně nevýhodou. Na území velikostně srovnatelném s Moravou najdete téměř vše, co byste si jako milovníci přírody, tradic, hospodářské různorodosti a národnostní variability přáli. Slovinsko dostalo do vínku vzácnou rozmanitost, která pramení nejen z klimatických a geografických podmínek, ale také z kulturního odkazu
jednotlivých regionů…

Na území Slovinska se stýkají čtyři velké reliéfní celky, rozložené docela rovnoměrně: 30 % státu zabírají Alpy, stejný podíl připadá na Dinarské pohoří i na Panonskou nížinu, pouze Jadranská oblast je menší (tvoří 10 % povrchu). Tato čísla jasně vypovídají o rozmanitosti země…

Nejvyšším a nejnavštěvovanějším horstvem Slovinska jsou Julské Alpy (Julijske Alpe), a to i přesto, že jsou snad vůbec nejdeštivější oblastí celých Alp. Geologicky patří k jižnímu vápencovému pásmu. Vytvářejí je vysoko zdvižené zvrásněné vápence a břidlice druhohorního triasu na prvohorním podkladě. Jejich západní, nižší část leží v Itálii a označuje se jako Friulské či Furlanské Alpy – Italové název odvozují od dávné římské osady Forum Iulii v místech dnešního městečka Cividale, kdežto Slovinci od raně středověkého langobardského vévodství Furlanija…

Slovinská metropole Lublaň asi nejlépe odráží stav současné slovinské společnosti. Snahu o zachování tradičních hodnot a originality více a více zatlačují produkty globalismu a přemíra výdobytků moderní doby. Na druhou stranu si Lublaň i nadále uchovává svou nenapodobitelnou atmosféru starých křivolakých uliček a tvář ospalého městečka, v jehož srdci stále tluče odkaz předků…

Vápencové území na jih od Julských Alp náleží Dinárské horské soustavě, která se táhne v délce kolem 700 km až k hranicím Albánie. Slovinský úsek je silně krasový, dokonce se tak i jmenuje – Kras. Přesněji řečeno, název pohoří se stal geomorfologickým pojmem…

Ještě donedávna se o post nejstaršího slovinského města přetahovala Ptuj se Škofijou Lokou. Dnes už mají archeologové jasno a na základě početných důkazů mohou s jistotou označit toto jedenáctitisícové městečko na levém břehu Drávy za nejstarší sídlo ve Slovinsku…

Škofija Loka si toto výstižné označení vysloužila hned z několika důvodů. Hrdá na svou tisíciletou tradici se prezentuje bohatou pokladnicí plnou vzácných relikvií a památek. Zdejší poklidná náměstí lemují pestře malované měšťanské domy připomínající trojrozměrné obrazy. A celé zátiší dvaadvacetitisícového města, vzdáleného 20 km severně od Lublaně, pak dokresluje lidskou činností nezasažená krajina hustě zalesněných kopců a příkrých vrcholků hor…

Tříčlenná kutálka vyhrává staré rakouské marše. Mašinfíra vyklepává rytmus do okraje otevřeného okénka parní lokomotivy, z něhož pozoruje pestrobarevný rej na nástupišti. Dámy v dlouhých róbách a s širokými klobouky na hlavách, zavěšeny do pánů oblečených do tmavých šatů či upnutých vojenských uniforem s blyštivými knoflíky, se na něm procházejí mezi turisty s batohy a kamerami. Když se ozve dlouhé zapísknutí, cestující nastoupí do hnědě, zeleně a modře natřených vagonů první, druhé a třetí třídy a z komínu mašiny se vyvalí hustý kouř doprovázený těžkým oddychováním parního kotle. Na zelenou se pak vlak pomalu rozjede…

Ačkoliv zapsání do Guinnessovy knihy by si Maribor zasloužil především pro výjimečnou nabídku sportovních a turistických aktivit či skryté vinařské poklady, na seznamu světových rekordů je z mnohem prozaičtějšího důvodu…

Když v hlubokých lesích v předhůří Julských Alp na konci 15. století náhodně objevili ložisko rtuti, jistě nikdo netušil, že její zásoby vystačí na dalších 500 let. Horníci za tu dobu dobyli z podzemí téměř 150 000 tun rtuti, což představuje zhruba 13 % celkové světové produkce. Po španělském Almadenu, kde se dodnes těží, se tak slovinská Idrija zařadila na druhé místo ve světě…

Na brigádě dostali rozkaz držet linie děj se co děj. Zeptal jsem se ho na průlom a on řekl, že na brigádě slyšel, že Rakušáci prolomili frontu dvacátého sedmého armádního sboru směrem na Caporetto. Po celý den zuřila na severu veliká bitva…

Prokazujeme se pasy a po několika desítkách metrů za přechodem sjíždíme ze silnice na štěrkovou cestu. Nalevo líně teče říčka Dragonja, tvořící slovinsko-chorvatskou hranici, doprava se táhnou rozlehlé mokřady, nad nimiž s křikem poletují stovky racků. Z dálky poněkud depresivní pohled ještě umocňují bizarní ruiny domů, jež stojí u lesknoucích se stužek vody…

Kdybyste se ocitli na Tartiniho náměstí v Piranu se zavázanýma očima, sotva byste pak po sejmutí šátku uvěřili, že nestojíte v centru nějakého italského města. A není divu, většina zdejších domů a paláců vyrostla za nadvlády Benátčanů, jež trvala dlouhých 500 let. O Piranu se v té době dokonce říkalo, že jsou to druhé Benátky…

Pokud na starých fotografiích uvidíte prezidenta Masaryka sedět na bílém koni, jde určitě o lipicána. V roce 1915 totiž rakouská vojenská správa část stáda, asi dvě stovky mladých hřebců a klisen, přesunula z domovské Lipice ve Slovinsku do hřebčína v Kladrubech nad Labem, aby koně uchránila před válečným běsněním na Balkáně. V roce 1918 úřady nové republiky zvířata zabavily a přesunuly je do Hostouně na Šumavě a odtud do slovenských Topolčianek, kde měl prezident letní sídlo…

Proti fašistické okupaci Jugoslávie se postavilo silné partyzánské hnutí, v jehož čele stál legendární Josip Broz Tito. Na západě území Slovinska partyzánské jednotky využívaly výhod obtížného krasového terénu. Intenzivní operace proti německým jednotkám si ale vyžádaly i potřebu zdravotní péče o raněné a jejich rekonvalescenci po lékařských zákrocích. Partyzánské hnutí vytvořilo síť malých polních nemocnic, z nichž nejslavnější se stala nemocnice Franja. Vedla ji hlavní lékařka Franja Bojc-Bidovec, podle níž byla pojmenována…

Prvním a hlavním pravidlem, jak pochopit mentalitu a jednání místních lidí, je dívat se na tuto zem očima Slovinců. Všechno, co jste doposud považovali za velké, je tady najednou ještě větší. Vždyť celou slovinskou zem přejedete autem z východu na západ za pouhé tři hodiny. Z této perspektivy pak Slovinsku mnoho nedokonalostí  rádi odpustíte…

Stejně, jako hraje přemírou barev celá země Slovinců, je pestrý i jejich talíř a tradice. Nikoho nepřekvapí, že země, která po dlouhá staletí hledala svou identitu, dokázala ze všeho nejvíce uchovat právě lidové zvyky a obyčeje…