Český ráj 2

Český ráj
Jednou z nejnovějších forem územní ochrany jsou geoparky, zaváděné ve světě prakticky teprve od začátku nynějšího století. Česká republika se k této koncepci přihlásila v roce 2005, když byl do evropské sítě geoparků organizace UNESCO přijat Geopark Český ráj. Jak předesílá již jeho název, s atraktivnějším příspěvkem jsme do mezinárodního společenství vstoupit nemohli.

U nás doma ovšem samotný pojem geopark ještě nemáme moc zažitý, nemalé části veřejnosti dosud vůbec nic neříká, a tak by snad mohlo být užitečné nejprve alespoň krátce připomenout, jaké je jeho vymezení. Geopark by měl být jasně vymezeným územím, v němž se vyskytují lokality mimořádného významu z hlediska geologických i fyzicko-geografických věd, kde však zároveň krajina vykazuje nezpochybnitelné estetické hodnoty a kde jsou rovněž přítomny lokality zajímavé z kulturně-historického hlediska. Toto území tedy musí být přitažlivé pro turistický ruch a přitom musí mít dostatečnou rozlohu, aby umožnilo jeho udržitelný rozvoj a současně bylo  schopno zajistit udržitelný rozvoj sebe samého. Při všech aktivitách se klade velký důraz na ochranu přírodního prostředí a na vzdělávací programy jak pro návštěvníky, tak  i pro domácí obyvatelstvo. Snahou je také nenechat zaniknout tradiční aktivity a řemesla. Sečteno podtrženo, v podstatě jde o snahu ochránit určité jedinečné území nejen cestou pouhých restrikcí, ale tím, že se pokud možno co nejvíce maximalizuje soulad mezi civilizační a přírodní složkou jeho prostředí.

Ve světě existují tři úrovně sítí geoparků. Dvě jsou mezinárodní pod záštitou UNESCO, přičemž ale evropská síť je součástí sítě globální, což platí i pro Geopark Český ráj. Ten se navíc v loňském roce stal společně s přeshraničním česko-bavorským geoparkem Egeria i členem vznikající Národní sítě geoparků České republiky, zřizované Ministerstvem životního prostředí. Členství v sítích však není doživotní, činnost každého geoparku se po určité době (po třech letech v Evropě, po čtyřech letech doma) posuzuje a případě, že ji geopark neobhájí, je mu odebrán certifikát, který dostává při vstupu.

Přijetí do sítě prestižních evropských geoparků bylo tak trochu symbolické, protože Český ráj se přesně padesát let předtím stal naší první chráněnou krajinnou oblastí. Název, který od ní geopark převzal, je ještě o bezmála sedm desetiletí starší, neboť pokud je známo, poprvé jej užil v roce 1886 při popisu kraje kolem Turnova Václav Durych, otec známého literáta Jaroslava Durycha. Území geoparku, které zabírá asi 700 km², ovšem není s územím chráněné krajinné oblasti totožné – na severu se rozšiřuje až k Bozkovským jeskyním a k Jilemnici, na východě pak k němu patří i Novopacko. Celá tato „přidaná hodnota“ je z geologického pohledu doménou prvohor, kdežto v Českém ráji (horopisně v Jičínské pahorkatině, respektive hlavně v jejím podcelku pahorkatině Turnovské) mají naprostou převahu druhohorní křídové pískovce.

Nejatraktivnějšími partiemi geoparku jsou skalní města a při vší úctě ke všem ostatním geologickým pozoruhodnostem, právě ony splňují požadavek na přítomnost lokality mimořádného významu. Právě ony představují zdejší vůdčí geologický a především geomorfologický fenomén, který navíc vykazuje při srovnání s ostatními oblastmi českých pískovcových měst největší rozmanitost forem reliéfu všech velikostních úrovní.

Největší skalní města Českého ráje se vyvinula ve Vyskeřské vrchovině, která je okrskem Turnovské pahorkatiny a která má podobu mírně ukloněné tabulové plošiny, budované převážně kvádrovými pískovci a silně rozčleněné údolími různých tvarů i velikostí na několik ker. Vrstvy kvádrových pískovců se usazovaly ve vodním prostředí během mořské záplavy, jež v období svrchní křídy zasáhla oblast dnešní České křídové pánve a trvala více než 12 milionů let. Koncem druhohor a ve starších třetihorách byly pískovce narušeny v důsledku tektonického neklidu vyvolaného alpínským vrásněním. Narušení se projevilo jednak vznikem zlomů a současně vznikem sítě puklin, v důsledku převládajících tlaků v zemské kůře  převážně orientovaných ve dvou na sebe kolmých směrech. Údolí zahlubující se na zlomech potom rozdělila plošinu na již vzpomenuté kry a ty začala nahlodávat hlavně voda pronikající do nitra pískovců puklinovou sítí. Odnos rozrušených hornin přitom probíhal (a stále probíhá) nejrychleji v okrajových částech ker, kde se pukliny postupně rozšiřovaly v komíny, rokle a úzké soutěsky a přitom začaly od okrajů ker oddělovat kvádry hornin, zárodečnou formu skalních věží. Na jejich utváření se dále podílely různou měrou různé erozně-modelační procesy, včetně třeba i mrazového zvětrávání.

K našich nejznámějším skalním městům patří Prachovské skály, které se coby silně rozčleněný pozůstatek kry kvádrových pískovců ukrývají v lesích severozápadně od Jičína. Obyvatelé města sem chodili na výlety již ve 30. letech 19. století, pro širší veřejnosti ale začal být tento rozeklaný svět romantické krásy zpřístupňován teprve poté, co okouzlil skupinu výletníků z Prahy, v níž bylo vedle Vojty Náprstka a Jaroslava Vrchlického ještě několik dalších význačných osobností. Zejména Náprstek začal ihned podporovat myšlenku, aby zde byly vytyčeny turistické trasy. Dnes jich mezi skalami prochází několik, nejfrekventovanější jsou však dva prohlídkové okruhy – tzv. Velký, pětikilometrový, a zhruba o polovinu kratší Malý. Z obou se dá pohodlně dostat na proslulou Vyhlídku Českého ráje, kde se mezi korunami borovic otevírá určitě jedna z nejpůsobivějších krajinných scenérií u nás. V defilé několika desítek věží nelze přehlédnout ani notoricky známý  místní symbol – Prachovskou jehlu a Prachovskou čapku, dvojici „siamsky“ srostlých skalních věží, vysokých okolo 40 metrů. Za nimi v dáli jsou pak vidět další dvě seskupení, odjinud nevídaná – na horizontu se skoro překrývají Vyskeř s Ralskem a Trosky s Ještědem. Velký problém této vyhlídky ovšem spočívá v tom, že tu často bývá hlava na hlavě, jelikož lidem se odsud nechce hned tak odcházet.

Podle statistik by Prachovské skály měly být nejnavštěvovanějším skalním městem Českého ráje, ale zřejmě obdobné počty návštěvníků projdou ročně Hruboskalskem. Oblastí neméně populární, kde se však na rozdíl od Prachovovských skal neplatí vstupné a tudíž chybějí srovnatelné údaje. V hranicích geoparku je Hruboskalsko nejkomplexněji vyvinutým skalním městem s mnoha impozantními věžemi, jejichž údolní stěny dosahují až devadesátimetrových výšek. Podobně jako v Prachovských skalách i tady se město skládá z několika skalních oblastí různého vývojového stupně.

Věží bychom tu napočítali celkem okolo čtyř set a řada z nich se stala pojmy v horolezeckém světě – za všechny uveďme Kapelník, Taktovku, Maják, Lebku nebo Dračí zub. Výstupem na posledně jmenovanou věž v roce 1906 zahájil Němec Rudolf Kauschka éru pískovcového lezení v Českém ráji a to pak tady ve 2. polovině minulého století díky silné poválečné generaci místních lezců zažilo svůj zlatý věk. Skalák – jak se běžně říká Hruboskalsku – byl tenkrát pro mnoho lezců druhým domovem a mnoho z nich si k němu vytvořilo doživotně silné pouto, bezpochyby i kvůli svobodomyslné atmosféře, která tu vládla. Není tedy náhoda, že právě ve Skaláku vznikl symbolický hřbitov horolezců.

Pro první turistické seznámení se Skalákem je vhodné využít modře značeného chodníku, který vede ze Sedmihorek na Hruboskalskou plošinu a přitom prochází kolem několika nejznámějších věží. Na plošině se připojuje k úseku Zlaté stezky Českého ráje, z níž se dá ve směru na Hrubou Skálu odbočit na několika místech ke skalním vyhlídkám. Nejvyhlášenější jsou dvě: Vyhlídka Na Kapelu, odkud je vidět oblast Kapelníka, a Mariánská vyhlídka s nádherným polokruhovým panoramatem, v němž hrají prim věž Lebka, Dračí skály, Trosky a zámek Hrubá Skála.

Ke významným skalním městům geoparku patří ještě Příhrazské skály, Klokočské skály a Besedické skály, žádné však není tak vyvinuté jako oblasti zmiňované výše. Příhrazské skalní město zahrnuje bezmála 180 věží, z nichž se většina tyčí poblíž okrajů údolí zaříznutých do skalní hradby při severním okraji plošiny vrcholu Mužský (463 m n.m.), další větší koncentrace věží je pak u Drábských světniček. Jde o vyhledávané horolezecké terény, široko daleko známá je hlavně Kobyla, ojediněle formovaná věž připomínající kobylí hlavu, jeden z nejkrásnějších skalních útvarů u nás.

Výrazné skalní hradba kvádrových pískovců s několika předsunutými skupinami věží je charakteristická i pro  Klokočské skály, na něž navazuje malé skalní město Betlémských skal. O této oblasti se říká, že je geomorfologickou učebnicí, neboť se tu dá studovat většina forem pískovcového reliéfu, věžemi a jeskyněmi počínaje a konče širokou paletou mikroforem. K těm rovněž patří voštiny, hojně rozšířené drobné důlky pokrývající často značné plochy pískovcových stěn, někdy připomínající včelí plástve. Dlouho se soudilo, že vznikají obrušováním povrchu zrnky písku, které proti skalám vrhá vítr, a proto dostaly název aeroxysty. Nově ale vědci prokázali, že v humidním klimatu tento mechanismus fungovat nemůže, a místo toho bylo prozatím přijato vysvětlení předpokládající souběžné působení dvou procesů. Srážení křemitého tmelu pískovců z vodných roztoků  skálu zpevňuje, zatímco krystalizace solí naopak působí na skálu destruktivně – ta se drolí a ubývá. Podmínkou je, aby oba procesy působily vedle sebe na dostatečně malé ploše. Jak by k tomuto prostorovému sladění mělo docházet, zatím objasněno není.

Voštiny v hojné míře poznamenávají i stěny Besedických skal, které se nacházejí na jihozápadních svazích vrchu Sokol (562 m n.m.), vysoko nad údolím Jizery. Zdejší skály a věže z měkkého pískovce sice dosahují sotva jen dvacetimetrových výšek, zato ale vytvářejí dvě divoce romantická bludiště s úzkými průchody, skalními labyrinty a mnoha stopami skalních řícení. Prvnímu se říká Kalich, neboť v jedné ze slují údajně bývala modlitebna pronásledovaných Českých bratří, druhé Chléviště zas mělo sloužit ve válečných časech jako úkryt hospodářských zvířat. Ani jedno, ani druhé dnes ovšem už nelze prokázat.

Besedickými skalami prochází značená stezka, na níž je několik vyhlídek. Neznalého návštěvníka však asi nejvíc překvapí, když na závěr vystoupí na vrchol Sokola a pod sebou uvidí rozeklaný, téměř kilometr dlouhý šedavý hřbet Suchých skal. Ty jsou mezi skalními městy geoparku bílou vránou, protože se jedná o vrstvu tvrdých cenomanských pískovců až slepenců, kterou tlaky v zemské kůře ve třetihorách překotily do téměř svislé polohy podél tzv. Lužického zlomu. V nové poloze se ocitnul společně se sousedícími měkčími vrstvami, ty však již dávno podlehly erozi. Suché skály, jímž se také někdy říká Kantorovy varhany anebo Maloskalské Dolomity, mají pokračování ve výrazném Vranovském hřebenu. Původně se jednalo o jediný útvar, ten však přerušila zahlubující se Jizera. Budiž jí za to vzdána pocta, protože díky tomu se dnes Maloskalsko může pyšnit úžasnou scenerií, která je navíc pro společenství skalních měst geoparku dalším vystupňováním jeho beztak již dech beroucí rozmanitosti.

Český ráj