V obcích Jizerských hor i v obou zdejších velkých městech můžeme vidět řadu stavebně-technických památek, které souvisejí s textilní a sklářskou minulostí kraje, se železniční dopravou, linií prvorepublikového pohraničního opevnění anebo s vodohospodářstvím. A právě ty posledně jmenované zaslouží zvláštní pozornost, protože v míře větší než velké zasáhly do vzhledu horské krajiny a navíc přes svůj pokročilý věk dál znamenitě slouží svému účelu…
Tenhle světec z hlubin evropského křesťanství, česky Jimram, u nás už dnes není moc známý, ale areál kláštera, který nese jeho jméno a z nějž se v posledních dvou stech letech stal zámek, stojí určitě za vidění. Nachází se na jižním konci chráněné památkové zóny starého Řezna, kousek od hlavního nádraží…
Opatství svatého Emmerama Číst více »
Střední Amerika a Karibik s pestrou tropickou přírodou, rázovitými venkovskými domky a lidmi obdělávajícími svá políčka jsou oblastmi, kde se naivním umělcům daří – vedle Nikaraguy a Haiti i v Dominikánské republice…
Dominikánské naivní umění Číst více »
Kohoutí zápasy nejsou jen napínavou podívanou. Plní i další sociální funkce a zasahují do složitých společenských vztahů, které jsou pro Evropany často jen těžko pochopitelné. S kohoutími zápasy se nesetkáme pouze v Dominikánské republice, ale i v mnoha dalších státech Latinské Ameriky, jihovýchodní Asie i jinde. Někde jsou zcela legální, jinde jsou povolovány jeden či dva dny v týdnu, nebo jsou ilegální, ale vládou tolerované. Kohoutí zápasy je možné navštívit i v ostrovních teritoriích USA. Jejich známými příznivci byli i američtí prezidenti G. Washington a T. Jefferson, Abraham Lincoln prý býval dokonce rozhodčím…
Kohoutí zápasy – tradice a současnost Číst více »
Jako je pro Čechy národním nápojem pivo a pro Moravany víno, je pro Dominikánce tradičním pitím rum. Zdejší nejlevnější bílý rum (blanco) je především základem různých koktejlů, zatímco zlatý (amarillo) a tmavý (aňejo) rum se pije čistý, ať již s ledem či bez. Místní specialitou je pak Mama Juana, všelék s chutí podobnou silnému portskému. Rum, koktejly i Mama Juana patří k ostrovu stejně jako doutníky, slunce a pláže…
Dominikánská kuchyně se příliš neodlišuje od jiných karibských kuchyní. Nebudeme tu samozřejmě mluvit o jídlech mezinárodních, předkládaných v konzervativnějších restauracích v městech i ve velkých plážových resortech, ale o pokrmech nabízených v typických restauracích a hospůdkách i v dominikánských domácnostech. Jsou charakterizovány využitím tradičních produktů zdejšího zemědělství (malanga, maniok, banány, rýže, zelenina, různé druhy mas) a zejména velkým výběrem darů moře…
Dominikánská kuchyně Číst více »
Ze všech přírodních krás a zajímavostí Dominikánské republiky je přírodovědecky nejpřitažlivější tektonický příkop Enriquillo, v němž vězí zbytek někdejšího moře s hladinou 40 m pod úrovní oceánu. Vede tam dlouhá a strastiplná cesta, ale pro ty, co se rozhodnou opustit lenošivé pláže a vydat se za dobrodružstvím, jsou odměnou neobyčejné zážitky…
Tajuplná proláklina Enriquillo Číst více »
Odlehlý, turisty málo navštěvovaný jižní výběžek ostrova jako by k Hispaniole ani nepatřil. Je suchý, téměř celý vápencový a s výjimkou pobřeží zcela pustý. A přece má ty nejkrásnější pláže, nejdramatičtější pobřežní skály, a to moře! Přelévá se přes krasové terasy a má tak úžasnou škálu modrých barev, že fotografy přivádí do vytržení…
Cesta kolem Pedernales Číst více »
Poloostrov Samaná na severovýchodě Dominikánské republiky patří zcela jistě k nejkrásnějším místům celého ostrova. Donedávna to byl zapomenutý ráj, v současné době sem však míří stále více návštěvníků, zejména po otevření mezinárodního letiště v hlavním městě regionu Santa Bárbara de Samaná. Stále je zde však co objevovat – tropickou vegetaci, podmořské útesy, vodopády, vápencové jeskyně a od prosince do dubna i keporkaky, kteří si dávají dostaveníčko v zátoce Samaná…
Nezapomenutelná Samaná Číst více »
Od samého počátku osídlení ostrova bojovali lidé na Mallorce více s přírodou než s nepřáteli. V prospektech sice bývá ostrov nazýván „zelenou perlou Středomoří“, ale daleko příznačnější je pro něj kamenitá tvář. Munice do praků poskytoval svým obyvatelům sice dostatek, ale jinak bylo kamení spíš prokletím ostrovanů. Faktem ovšem je, že se je za dlouhá staletí naučili využívat k vlastnímu prospěchu…
Krajinou mlýnů, oliv a mandlí Číst více »
Když jsem přilétal do Santo Dominga poprvé, byl začátek června, období hurikánů a povodní, celý ostrov byl zahalen hustými mračny a v pobřežních šťavnatě zelených nížinách stála voda, vyplňující především nízko položená místa, jimiž kdysi dávno zjevně proudily řeky. Hory v pozadí bylo tušit jen jako vzdálenou souvislou terasu. A to tu prý letos málo prší…
Dominikánci jsou na své hlavní město velmi hrdí a při každé příležitosti zdůrazňují jeho prvenství v různých aspektech amerických dějin. Označují je za první metropoli Ameriky a v areálu jeho Koloniální zóny (Zona Colonial) pak prohlašují mnohé veřejné i soukromé budovy za první, které byly v Novém světě postaveny. Patří k nim například první katedrála, první špitál, první klášter a první univerzita. Mají tu dokonce i první dlážděnou ulici Ameriky…
Koloniální Santo Domingo Číst více »
Impozantní vstup na Svatopetrské náměstí po Via della Conciliazione jako by měl návštěvníka připravit na velkolepost prostoru, kam přichází. Při pohledu od Andělského hradu ji na konci uzavírá průčelí baziliky sv. Petra korunované Michelangelovou kopulí. Ohromující Piazza San Pietro se ve vší nádheře otevře až ve chvíli, kdy široká třída přejde v malé náměstí Pia XII. Via della Conciliazione vznikla v 30. letech minulého století na znamení urovnání vztahů mezi italským královstvím a Svatým stolcem, stvrzeným podpisem Lateránské smlouvy. Její jméno znamená „ulice Usmíření“…
Mezi Andělským hradem a bazilikou Číst více »
Příslušníci nejstarší, nejmenší, nejfotografovanější a také nejbarevnější pravidelné armády na světě se těší pověsti udatných, obětavých a oddaných vojáků. Potvrdili to 6. května 1527, kdy při drancování Říma vojsky císaře Karla V. zachránili život papeži Klementovi VII., když ho z Vatikánu převedli do pevnosti Andělský hrad. Ze 189 Švýcarů jich tehdy 147 padlo. Na paměť této události přísahají v její výroční den nováčci Švýcarské gardy věrnost papeži…
„Zeptali se mně, jak dlouho chci zůstat v Římě. Řekl jsem tři týdny. Tři týdny, výslovně jsem to tak uvedl. Pánové přisvědčili. A odpoledne jsem se dozvěděl, že jsem dostal povolení do Říma s podmínkou, že už se vůbec nevrátím.“ Kardinál Josef Beran na archivním záznamu Rádia Vatikán
Z některých božstev jde hrůza – rudé obličeje, černé vlasy, obočí a vousy, rozlícený výraz. Jiná velebně sedí v třpytivě zlaté blahobytnosti honosných rouch a tváří se vznešeně, jen málokteré si dovolí lehký úsměv, výjimečně přecházející v jakési spiklenecké mrknutí. To ale určitě neplatí pro sochy císařských úředníků, jejichž odměřený výraz je nadčasovým ztělesněním univerzální byrokracie. Na střechách chrámových síní občas posedávají podivná zvířata a postávají další bohové. A v pozadí za tím vším jede starý mudrc na vodním buvolovi po Cestě, která je skutečností, z níž vznikl vesmír, prvním principem a podstatou všech jevů…
Cesta s mudrcem na buvolu Číst více »
Milé, zelené údolí. Je široce otevřené k západu, vymodelované nenápadným potůčkem, který končí svou krátkou podhorskou cestu v říčce Smědé. Po jeho březích se táhne vesnice Libverda. Na jejím západním okraji, kde se údolí zužuje a potok těžce proniká do skalního podkladu, vyvěrá puklinový pramen. Voda, dlouho vězněná ve skalním podloží, zvolna prostupuje drobnými žulovými puklinkami, rozpouští okolní horniny a obohacuje se minerály. Libverdská minerálka je hořečnato-vápenato-uhličitá se zvýšeným obsahem kyseliny křemičité…
Libverda – lázně téměř rodinné Číst více »
Železnici spojující Tanvald přes Kořenov s Harrachovem se dosud běžně říká Kořenovská zubačka, což má ale plné opodstatnění jen po několik dnů v roce, kdy na trať vyjíždějí zvláštní vlaky s ozubnicovou lokomotivou. Mimo tyto tzv. nostalgické jízdy, které pořádá Železniční společnost Tanvald, už je provoz na naší nejstrmější železniční trati skoro čtvrt století čistě adhezní…
Jablonci nad Nisou se často přezdívá Brána Jizerských hor. Bránami se obvykle prochází nebo projíždí, v případě Jablonce by však byl hřích nezastavit a nepodniknout za jeho pamětihodnostmi alespoň krátkou procházku…
Jablonec nad Nisou Číst více »
