Jméno autora: Země světa

Snad v každé společnosti spolu muži soutěží a měří svou sílu, aby mezi sebou našli toho nejzdatnějšího a nejschopnějšího, který se pak stane náčelníkem nebo získá jinak privilegované postavení ve skupině. Podobně kdysi náčelníci skotských klanů hledali nejlepší bojovníky do své armády či osobní družiny. Uspořádali vždy velké soutěžní klání, kde všichni zájemci mohli změřit své síly a vydobýt si tak co nejlepší vojenský post. A protože v boji šlo tenkrát především o sílu, soupeřilo se v silových disciplínách. Vrhaly se balvany do dálky i do výšky, házela se dokonce polena a klády, přetahovalo se na provaze. Jako náčiní se použilo to, co bylo po ruce. Právě taková klání se časem stala tradicí a položila základ velkým hrám skotské Vysočiny – Highland Games. Dnešním slovníkem bychom řekli, že se stala určitým festivalem horácké kultury a sportu…

Skotská metropole je jedním z nejstarších trvale osídlených míst v severní Evropě. Podle archeologických nálezů se na jižním břehu zátoky Firth of Forth usadili první lidé již tisíc let před Kristem. Dnes má Edinburgh, jehož jméno ve skotské gaelštině zní Dun Eideann, jen něco málo přes 450 tisíc obyvatel a jeho rozloha činí 260 km?. Původ jména Edinburgh je tak trochu zahalen závojem zapomění. Možná, že je zkomolením názvu Edwin`s Burgh, připomínající krále Edwina, který v 9. století rozšířil království Northumbrie až k zátoce Firth of Forth…

Westray, Stronsay, Hoy, Ronaldsay, Shapinsay… Tajemná zem kdesi na severu. Pevninu jakoby tu nějaký mýtický démon rozerval ve svém živelném záchvatu na kusy, jež pak zuřivě rozházel po moři. Nekonečný oceán si však nic takového nechce nechat líbit a vytrvale a neúnavně s ostrovy bojuje. Obrušuje a ohlodává jejich skaliska, podemílá jejich břehy a odnáší si jejich zem do svých hlubin…

Když se řekne ‘Skot’, člověku se automaticky vybaví šetrnost. Dokonce český expresivní výraz ‘škot’ je rovněž odvozený od jména příslušníků tohoto národa. A nejen u nás. Do povědomí téměř všech Evropanů vešel právě tento údajný povahový rys téměř jako synonymum Skota. Neplatí to však obecně, stejně jako pověstná česká „holubičí povaha“. Sami Skotové však připouštějí, že jsou na peníze opatrní a dokonce se sami baví takzvanými skotskými vtipy, jako například o Skotovi, který otevřel peněženku a vyletěl mu z ní mol. Lidsky však působí srdečně, s humorným sklonem k sebepodceňování…

Jeden evropský cestovatel na počátku 16. století charakterizoval Skoty takto: „Většinou vedou války proti nepřátelům zvenčí, a když není vnější nepřítel, bojují mezi sebou“. Zemi vždy rozdělovaly náboženské rozbroje a nejednotná vnitřní politika jen odrážela nepotlačitelný duch skotského individualizmu. Přítomnost mocného jižního souseda, Anglie, se také nedala přehlédnout, a tak má skotská minulost větší vliv na přítomnost než kdekoli jinde…

K atmosféře Skotska patří rozhodně hrady. Ty nejstarší, raně feudální, pocházející z 11. a 12. století, byly pouze dřevěnými tvrzemi a mnoho se z nich nezachovalo. Pozdější už byly masivní, kamenné, a sloužily nejen k obývání, ale hlavně k obraně. Romantika hradu na malém ostrůvku uprostřed tichého jezera měla velice pragmatický základ…

Pro vegetariány je pobyt ve Skotsku poněkud komplikovanou záležitostí – skotská kuchyně se totiž tradičně spoléhá na maso. Farmáři pracující celý den venku vždy dávali přednost výživným masitým jídlům z domácích zdrojů. Lesy a vřesoviště poskytovaly dostatek zvěřiny – zajíců, křepelek a bažantů – ať již ulovených na vlastním pozemku či upytlačených na cizím. Stále zelené pastviny uživily tisícehlavá stáda hovězího dobytka a dokonce i ve výše položených horských oblastech se dodnes chová horský skot, který má charakteristickou dlouhou, zlatavou srst a široké rohy jako řidítka bicyklu…

Nad planinou se žene vítr prosycený mořskou solí. Jeho poryvy naráží do obřích kamenných bloků, které ční nehnutě k oblačnému nebi rozestavěny dokola v obrovském kruhu. Zapadající slunce neúprosně prodlužuje stíny a barví oblaka do oranžova. Uprostřed megalitického prstence je cítit zvláštní napětí. Zatímco slunce pomalu odešlo rozdávat své teplo za horizont, na hladině nedalekého jezera se začínají zrcadlit první hvězdy severní oblohy. Kamenný kruh je zdánlivě nezúčastněným tajemným pozorovatelem…

Původ whisky, jakožto alkoholického nápoje destilovaného z ječného sladu, je ukryt hluboko v tisíciletých temnotách. Jisté však je, že je úzce spjat s kulturou a tradicemi Keltů. Vždyť samotný název ‘whisky’ vychází ze starého keltského výrazu uisge beatha, což znamená ‘voda života’. Tento čirý destilát starým Keltům skutečně na pohled připomínal čistou pramenitou vodu, zdroj života. Svou typickou zlatavou barvu totiž získává dnešní whisky až v průběhu dlouhého zrání v dřevěných sudech, a to tenkrát staří Keltové ještě neznali…

Divoký půvab nejvyšších skotských hor, Skotské vysočiny, uchvátí snad každého, kdo se v tento nehostinný kraj vydá a nenechá se odradit ani neustálými rozmary počasí, ani vytrvalými nálety protivných midges – miniaturního, leč krvelačně bodavého hmyzu. Širokými ledovcovými údolími tu meandrují bystré říčky a v temných hladinách hlubokých jezer se zrcadlí bílá oblaka. Táhlé svahy kopců mřížkují nízké kamenné zídky, které vymezují šachovnice pastvin pro huňaté ovce…

Malebné městečko Culross (čti kúros) leží na severním břehu zátoky Forth asi třicet kilometrů od Edinburhu. Statut královského burghu – tedy obce s vlastní samosprávou, obdařenou rozsáhlými ekonomickými privilegii– vlastní již od roku 1588. Místo dnes dýchá poklidnou venkovskou atmosférou a jen stěží lze uvěřit, že v šestnáctém a sedmnáctém století patřil Culross k nerušnějším skotským přístavům. Historie jeho osídlení však sahá ještě hlouběji do skotských dějin a je spojeno s legendou o skotském světci sv. Mungovi, patronu města Glasgow…