Jméno autora: Země světa

Velké množství starých pověstí se vztahuje k vrchu Doubravka, který se vypíná nad Teplicemi. Uvnitř kopce, podobně jako v Blaníku, spí tajemní rytíři, čekající na svoji příležitost. Potůček na úpatí prý býval často zakalen výtokem z konírny a na stráni leží kameny s vytlačenými kopyty. Hodinu před půlnocí se u hradní brány zjevuje jezdec s hlavou pod paží, který pak ujíždí směrem ke Kyšperku…

Projíždíte-li Podkrušnohořím z Litvínova přes Osek, Duchcov a Krupku do Ústí nad Labem, v případě krásného počasí sami sobě vydáte povel „vpravo hleď“ a připadáte si jako na slavnostní přehlídce. Dominantní Bořeň s výjimečným tvarem, o kus dál skupina nejkrásnějších kuželů centrálního Českého středohoří, reprezentovaných Milešovkou i sousední Kletečnou…

Pánové Vlk a jeho syn Sulislav z Lubochovic, kteří se v písemných pramenech objevují roku 1282, pravděpodobně patřili ke zdejší nejstarší šlechtě. O deset let později je „vystřídal“ Heiman z Lichtemburku, o němž víme, že měl více statků v okolí a nepochybně byl prvním stavitelem hradu Házmburku…

Když v roce 1819 navštívil známý přírodovědec a cestovatel Alexander von Humboldt poprvé Milešovku (837 m), nejvyšší horu Českého středohoří, byl výhledem z jejího vrcholu doslova uchvácen. Také hned o tom napsal v dopise svému příteli Rössmaslerovi, kde mu sdělil svůj dojem: „Pohled z Milešovky je třetí nejkrásnější z těch, které jsem kdy ve světě spatřil…“

Jedna z věcí, jimiž nás příroda neustále překvapuje a okouzluje, jsou podivuhodné souvislosti mezi jednotlivými jevy a procesy, jež přesahují miliony let i tisíce kilometrů. Osudový Krušnohorský zlom, který vznikl jako vzdálený ohlas vrásněných Alp, měl například zcela zásadní vliv na další vývoj a podobu celých severních Čech…

Když v 60. letech minulého století vytvořil Václav Sivko svůj vynikající obrazový soubor České středohoří, rozšířil řadu umělců, které toto romantické horstvo okouzlilo. Patřil k nim jak K. H. Mácha, tak Vrchlický, německý básník Goethe i slavný přírodovědec Humboldt…

Její obraz se před námi většinou objeví náhle. Ať už se vynoří nad rovinami Polabí nebo se rozprostře pod hřebenem Krušných hor, člověk vždy zatrne obdivem i dojetím. Krajina tak dramatická a snivá zároveň, neklidná v poledním slunci a zcela ustrnulá, když tone v ranních mlhách, na jaře s bílým vínkem ovocných sadů kolem hlav kopců, ve zlatém hávu při podzimní štědré sklizni. Člověk se toho pohledu nikdy dost nenasytí a musí se vracet stále do kraje, který je nedostižnou předlohou malířů, inspirací básníků a stále ještě dráždivým tajemstvím pro badatele…

Někteří návštěvníci se hned nedokáží orientovat, prezentujeme-li Doksany jako zámek, zvláště, je-li již mnoho let veřejnosti přístupná pouze románská krypta pod kostelem Narození P. Marie. Dozvídáme se, že kostel byl trojlodní románskou bazilikou, založenou v roce 1200, ale klášter premonstrátek je ještě o pětapadesát let starší…

„Radní už jsou zase v Kalichu,“ rozneslo se vždy rychle po Litoměřicích, sotva osm nebo i méně hlavních představitelů města usedlo kolem kulatého stolu. Předtím ještě každý z nich vyvěsil z některého z osmi okének svůj praporec na znamení, že se osobně účastní jakéhosi důležitého jednání o záležitostech královského města. Zlé jazyky však tvrdily, že radní se uchylují do Kalicha hlavně proto, aby tam mohli nerušeně pít…

České středohoří oplývá výjimečnými přírodními krásami, ale zároveň je také krajem středověkých hradů. I když každý je svým způsobem výraznou dominantou, nejvýsadnější postavení v krajině na Litoměřicku má nepochybně Házmburk…

Litoměřice ve 30. letech 19. století byly významným královským městem: když byla v roce 1811 dobudována císařská silnice na českou Lípu, nesmírně vzrostl i význam litoměřického mostu přes Labe. O deset let později bylo Labe prohlášeno za svobodnou řeku a došlo na zrušení místní celnice. Na Dómském vrchu už nebyla kapitula ale biskupství…

Romantická krajina Českého středohoří je jako prastarý obraz, na jehož pozadí zvláště vyniká půvab lidových staveb. Na rozdíl od poklidných, navzájem tak podobných jihočeských stavení, zde nacházíme několik odlišných, dramaticky členěných typů vesnické architektury. Dokládají velkou zručnost, fantazii a smysl pro detail dávných lidových tvůrců na severu Čech…

Stalo se to někdy v roce 762. Pasáček vepřů tehdy zašel se svým stádem příliš daleko od míst, kde obvykle pásával, a několik prasat mu vběhlo do mělké bažiny. Hned nato však z ní zase všichni čuníci s kvičením vyběhli a vyděšeně utíkali pryč. Pasáček, přivolaný neobvyklým chováním vepřů, kteří se jinak s potěšením vyvalovali v každé louži, se šel na mokřinu podívat zblízka. S úžasem zjistil, že voda v ní je horká…

„Raná? Ale samozřejmě. Kdo by ji neznal! Dlouhé předpolí, holý kopec a startovat se dá po větru: buď na sever, nebo na jih. Na Ranou ještě přednedávnem jezdil na kursy skoro každý – přinejmenším na základní výcvik pro rogala a pak i pro paragliding, tedy padáky. Dodneška většinu základních kurzů pro paragliding a závěsné kluzáky pořádá Aeroklub Raná…“