Jméno autora: Země světa

Když se na své cestě po severním pobřeží Estonska zatouláme do národního parku Lahemaa, ocitáme se náhle v pitoreskním světě bludných balvanů, těch podivných poutníků ze severských krajů, kteří se tady natrvalo usídlili. Místy se shlukují do velkých davů uprostřed luk, jindy posedávají v písku pláží či se koupou v mělkém moři anebo jako osamělí poustevníci pobývají v řídkých borových lesích a obrůstají mechem. Největší z nich pak vládnou jako velmistři rytířských řádů okolnímu kraji, v němž je volně ležící kámen vzácností a vždy vzbuzuje obdiv a respekt…

Prohlášení „Jedu na dovolenou k Baltskému moři“ by při současné nabídce zájezdů do teplejších krajin u vašich přátel zřejmě vyvolalo úsměv na tváři. V tom horším případě byste pak čelili podezření, že zřejmě není vaše duševní zdraví v pořádku. Faktem ale je, že Litva, Lotyšsko i Estonsko nabízí mnohem víc možností k letní rekreaci, než si vůbec dokážete představit…

Na pomezí mystického a skutečného světa se můžeme v Litvě ocitnout v přítomnosti výtvorů řezbářských mistrů, neboť z jejich děl vyvěrá zejména inspirace lidovými bájemi, pověstmi a tradicemi. Unikátní soubor dřevěných soch najdeme kupříkladu v národním parku na Kurské kose…

Kurská kosa je zcela jedinečným přírodním fenoménem. Je to písečný most dlouhý 97 kilometrů, místy až 4 km široký a na jihozápadě zúžený na pouhých 500 metrů. Je tady jedno z největších nalezišť jantaru, který je dnes, díky značnému turistickému ruchu, výhodným obchodním artiklem, a dokonce se sem částečně i dováží z dalších lokalit…

Monotónní nížiny severovýchodního Estonska protíná při pobřeží jediná silnice. Směřuje k řece Narvě, která už po staletí odděluje nejen dva státy, ale také dva evropské světy: katolicko-protestantskou západní Evropu a pravoslavné evropské Rusko. V raném středověku však byla víc spojnicí než hranicí. Již v dobách Vikingů se stala začátkem velkých obchodních cest na jih a později po ní vedla vodní cesta z Tallinnu do Novgorodu…

Krámky s voňavým pečivem, sympatičtí lidé v ulicích, nesčetné obchůdky se suvenýry. Nejen to nabízí výletníkům Tallinn, hlavní město Estonska. Milovníky historie třeba naláká na řadu muzeí, labužníky pak na chutná jídla v hospůdkách a restauracích. Kdo chce, může nasednout na trajekt a vydat se třeba do nedaleké finské metropole – Helsinek. Tallinn je ale především mystickým městem – domy a místa v centru i na periferii jsou totiž opředeny stovkami legend…

Země rovná jako stůl a na ní silnice přímé jako pravítko si prolamují mezi lesy spojení od města k městu. Desítky kilometrů úzkých cest nabízejí většinou výhled do borového lesa. Jen občas se na mýtinách objevují zcela zapadlé vesnice – pár chaloupek uprostřed políček – a člověk se musí ptát, z čeho tady ti lidé vůbec žijí. Když reliéf neviditelně poklesne o pár desítek metrů, lesy hned ochotně ustupují loukám…

Jen pozvolna se zřejmě bude trojice pobaltských států – Litva, Lotyšsko a Estonsko – zbavovat příchutě bývalého Sovětského svazu – zejména pak v našich myslích. A nic na tom ke škodě věci nezmění ani fakt, že si tyto země užívají sladké, avšak draze vykoupené samostatnosti už od počátku 90. let minulého století…

V kraji bílých nocí, mezi chladnými vodami Finského zálivu a tajemným Čudským jezerem, se uprostřed rovinaté zalesněné a močálovité krajiny ukrývá před civilizací ženský Uspenský klášter Pjuchtica. Tento klenot pravoslaví oslavil v prvním roce nového tisíciletí hned dvě kulatá výročí. Jednak 110 let od svého založení a jednak 40 let od svého „zmrtvýchvstání“, neboť počátkem 60. let minulého století jen o vlásek unikl likvidaci, osudu, který stihl většinu klášterů na území bývalého Sovětského svazu…

Rybářské vesnice v Pobaltí jsou mnohdy otevřenými okny do časů dávno minulých a v mnoha z nich dožívají staří rybáři a námořníci, kteří ještě pamatují doby, kdy jejich vesničky byly poslední zapomenutou výspou civilizace. Dodnes vyplouvají tito staří mužové na moře se svými malými čluny a snaží se nachytat trochu ryb, které buď hned připravují na ohni, nebo si je nasuší na zimu…

Restaurace sítě LIDO jsou něco na způsob západních rychlých občerstvení. Sortimentem, prostředím i službami však tradiční „fast-foody“ mnohonásobně převyšují. Uvnitř obřího stravovacího komplexu se může naráz pohodlně najíst hned několik stovek strávníků. Místo unifikované a sterilní výbavy vás přivítají číšníci a servírky v národních krojích. V okamžiku vás také zcela uchvátí prostory s nábytkem, jenž evokuje prostornou selskou jizbu…

Zářivě zlatý jako zhmotnělý sluneční paprsek, zlatavě průzračný jako med, rudohnědý jako staré víno i masivní a mléčně zakalený … ale vždycky křehký, lehký a snadno opracovatelný. Jeho ostrohranné úlomky, oblázky a hrudky lesknoucí se v písku omývaném vlnami vzbuzovaly zájem už prvních lidských tlup potulujících se po jižních březích Baltského moře. Možná si se žlutými kamínky hrávaly neolitické děti, protože v jejich náhodně odkrytých hrobech ležely jantarové kuličky a malé figurky…

Od svého založení ve 12. století byla Riga a s ní celé Lotyšsko pod cizí nadvládou. Poprvé se osamostatnila až v roce 1918 a zosobněním vytoužené nezávislosti se stal obrovitý pomník Svobody, ženské postavy, která zvedá nad hlavu tři hvězdy – symboly lotyšských historických zemí – Vitzeme, Kurzeme a Latgale. Památník byl vztyčený roku 1935 na hlavním rižském bulváru Brîvîbas, který spolu s ulicí Kalku vytváří centrální rižskou třídu…

Čápi letí, čápi letí, volají děti a v kruhu se točí na návsích mnoha vesniček při západním pobřeží. Obloha je šedavá a fouká studený vítr, přesto je tohoto dne důvod k oslavě. Je 25. březen, tedy čas, kdy se v Litvě slaví takzvaný Čapí den. Dnes přišlo jaro a je tedy čas radosti i čas k poslední úpravě osiva před jeho vysetím do země…

Kosmopolitní atmosférou na vás dýchne litevský Vilnius. V metropoli na soutoku řek Neris a Vilnia žije bezmála 600 tisíc lidí a i přesto, že převážnou většinu z nich tvoří domácí obyvatelstvo, stopy dávné i nedávné historie spolu s ruským, polským, německým či židovským elementem vytvářejí unikátní kulturní směsici, kterou musí každý návštěvník zažít na vlastní kůži…

Kaunas lze bez nadsázky označit jako typicky litevské město. Kdo chce načerpat něco z národní povahy obyvatel, neměl by si rozhodně nechat ujít návštěvu této čtyřsettisícové metropole na soutoku řek Němen a Neris. Kaunas je zejména průmyslovým, ale i kulturním či sportovním rivalem Vilniusu. Mezi světovými válkami byl dokonce hlavním městem nezávislé Litvy. Právě z té doby pochází například řada reprezentativních budov v centru. I díky tomu se bývalé ruské pevnostní město proměnilo na jedno z nejkrásnějších litevských sídel…