Jméno autora: Země světa

Hora křížů připomíná z dálky spíše neveliký pahorek. Skutečný význam tohoto poutního místa nedaleko litevského města Šiauliai však pochopíte až při procházce mezi desítkami tisíc obřích, ale i miniaturních symbolů víry. V někom může rozjímání znásobit pocit sounáležitosti s Bohem, druzí si zase budou odnášet rozporuplné dojmy z monumentálního a poněkud bizarního skanzenu. Symbolickou podstatu Hory křížů je však třeba hledat zejména v minulosti litevského národa…

Nepříliš často člověk zažívá pocit, že se právě ocitl v pohádce. Mě taková nálada zachvátila ve chvíli, kdy jsem zahlédla úchvatnou scenérii – na hladině modravého jezera se odrážela monumentální cihlová stavba. Nebylo pochyb, že jsem dorazila do městečka Trakai – středověkého centra litevského velkoknížectví a do jednoho z historicky nejdůležitějších obranných bodů Litvy

Když se na své cestě po severním pobřeží Estonska zatouláme do národního parku Lahemaa, ocitáme se náhle v pitoreskním světě bludných balvanů, těch podivných poutníků ze severských krajů, kteří se tady natrvalo usídlili. Místy se shlukují do velkých davů uprostřed luk, jindy posedávají v písku pláží či se koupou v mělkém moři anebo jako osamělí poustevníci pobývají v řídkých borových lesích a obrůstají mechem. Největší z nich pak vládnou jako velmistři rytířských řádů okolnímu kraji, v němž je volně ležící kámen vzácností a vždy vzbuzuje obdiv a respekt…

Prohlášení „Jedu na dovolenou k Baltskému moři“ by při současné nabídce zájezdů do teplejších krajin u vašich přátel zřejmě vyvolalo úsměv na tváři. V tom horším případě byste pak čelili podezření, že zřejmě není vaše duševní zdraví v pořádku. Faktem ale je, že Litva, Lotyšsko i Estonsko nabízí mnohem víc možností k letní rekreaci, než si vůbec dokážete představit…

Na pomezí mystického a skutečného světa se můžeme v Litvě ocitnout v přítomnosti výtvorů řezbářských mistrů, neboť z jejich děl vyvěrá zejména inspirace lidovými bájemi, pověstmi a tradicemi. Unikátní soubor dřevěných soch najdeme kupříkladu v národním parku na Kurské kose…

Kurská kosa je zcela jedinečným přírodním fenoménem. Je to písečný most dlouhý 97 kilometrů, místy až 4 km široký a na jihozápadě zúžený na pouhých 500 metrů. Je tady jedno z největších nalezišť jantaru, který je dnes, díky značnému turistickému ruchu, výhodným obchodním artiklem, a dokonce se sem částečně i dováží z dalších lokalit…

Monotónní nížiny severovýchodního Estonska protíná při pobřeží jediná silnice. Směřuje k řece Narvě, která už po staletí odděluje nejen dva státy, ale také dva evropské světy: katolicko-protestantskou západní Evropu a pravoslavné evropské Rusko. V raném středověku však byla víc spojnicí než hranicí. Již v dobách Vikingů se stala začátkem velkých obchodních cest na jih a později po ní vedla vodní cesta z Tallinnu do Novgorodu…

Krámky s voňavým pečivem, sympatičtí lidé v ulicích, nesčetné obchůdky se suvenýry. Nejen to nabízí výletníkům Tallinn, hlavní město Estonska. Milovníky historie třeba naláká na řadu muzeí, labužníky pak na chutná jídla v hospůdkách a restauracích. Kdo chce, může nasednout na trajekt a vydat se třeba do nedaleké finské metropole – Helsinek. Tallinn je ale především mystickým městem – domy a místa v centru i na periferii jsou totiž opředeny stovkami legend…

Země rovná jako stůl a na ní silnice přímé jako pravítko si prolamují mezi lesy spojení od města k městu. Desítky kilometrů úzkých cest nabízejí většinou výhled do borového lesa. Jen občas se na mýtinách objevují zcela zapadlé vesnice – pár chaloupek uprostřed políček – a člověk se musí ptát, z čeho tady ti lidé vůbec žijí. Když reliéf neviditelně poklesne o pár desítek metrů, lesy hned ochotně ustupují loukám…

Jen pozvolna se zřejmě bude trojice pobaltských států – Litva, Lotyšsko a Estonsko – zbavovat příchutě bývalého Sovětského svazu – zejména pak v našich myslích. A nic na tom ke škodě věci nezmění ani fakt, že si tyto země užívají sladké, avšak draze vykoupené samostatnosti už od počátku 90. let minulého století…

V kraji bílých nocí, mezi chladnými vodami Finského zálivu a tajemným Čudským jezerem, se uprostřed rovinaté zalesněné a močálovité krajiny ukrývá před civilizací ženský Uspenský klášter Pjuchtica. Tento klenot pravoslaví oslavil v prvním roce nového tisíciletí hned dvě kulatá výročí. Jednak 110 let od svého založení a jednak 40 let od svého „zmrtvýchvstání“, neboť počátkem 60. let minulého století jen o vlásek unikl likvidaci, osudu, který stihl většinu klášterů na území bývalého Sovětského svazu…

Restaurace sítě LIDO jsou něco na způsob západních rychlých občerstvení. Sortimentem, prostředím i službami však tradiční „fast-foody“ mnohonásobně převyšují. Uvnitř obřího stravovacího komplexu se může naráz pohodlně najíst hned několik stovek strávníků. Místo unifikované a sterilní výbavy vás přivítají číšníci a servírky v národních krojích. V okamžiku vás také zcela uchvátí prostory s nábytkem, jenž evokuje prostornou selskou jizbu…

Rybářské vesnice v Pobaltí jsou mnohdy otevřenými okny do časů dávno minulých a v mnoha z nich dožívají staří rybáři a námořníci, kteří ještě pamatují doby, kdy jejich vesničky byly poslední zapomenutou výspou civilizace. Dodnes vyplouvají tito staří mužové na moře se svými malými čluny a snaží se nachytat trochu ryb, které buď hned připravují na ohni, nebo si je nasuší na zimu…

Zářivě zlatý jako zhmotnělý sluneční paprsek, zlatavě průzračný jako med, rudohnědý jako staré víno i masivní a mléčně zakalený … ale vždycky křehký, lehký a snadno opracovatelný. Jeho ostrohranné úlomky, oblázky a hrudky lesknoucí se v písku omývaném vlnami vzbuzovaly zájem už prvních lidských tlup potulujících se po jižních březích Baltského moře. Možná si se žlutými kamínky hrávaly neolitické děti, protože v jejich náhodně odkrytých hrobech ležely jantarové kuličky a malé figurky…

Od svého založení ve 12. století byla Riga a s ní celé Lotyšsko pod cizí nadvládou. Poprvé se osamostatnila až v roce 1918 a zosobněním vytoužené nezávislosti se stal obrovitý pomník Svobody, ženské postavy, která zvedá nad hlavu tři hvězdy – symboly lotyšských historických zemí – Vitzeme, Kurzeme a Latgale. Památník byl vztyčený roku 1935 na hlavním rižském bulváru Brîvîbas, který spolu s ulicí Kalku vytváří centrální rižskou třídu…

Čápi letí, čápi letí, volají děti a v kruhu se točí na návsích mnoha vesniček při západním pobřeží. Obloha je šedavá a fouká studený vítr, přesto je tohoto dne důvod k oslavě. Je 25. březen, tedy čas, kdy se v Litvě slaví takzvaný Čapí den. Dnes přišlo jaro a je tedy čas radosti i čas k poslední úpravě osiva před jeho vysetím do země…