Ráno je nebe nad Sibari jako vymetené a v průzračném ovzduší se na severozápadním obzoru ostře rýsuje temně modrý protáhlý horský hřbet. Nápadný dvojvrchol, jenž z něj vystupuje, patří hoře Monte Sellaro (1439 m n. m.) a ta by měla být první zastávkou naší dnešní cesty, vedoucí z jónského na tyrhénské pobřeží napříč severní Kalábrií…
Přes Monte Pollino Číst více »
Kalábrie má vinařskou tradici, kterou jí mohou ostatní italské kraje závidět, jenomže co se týká vyprodukovaného množství vína a jeho postavení na trhu, je tomu přesně naopak. A už hodně dlouho, neboť zdejší vinařství zaostalo za ostatním světem podobně jako zaostal celý region. Kdybychom použili sportovní terminologii, pak se Kalábrie ocitla v postavení slavného klubu, jenž se už léta pohybuje v dolních patrech ligové tabulky. Což ovšem ani v nejmenším neznamená, že by si tady příznivci lahodného nápoje nemohli přijít na své…
Dnes nevelké přístavní město na svažitém pobřeží zálivu svaté Eufémie bylo ve středověku nevýznamnou rybářskou vesnicí přikrčenou pod mohutnou aragonskou pevností. Širokou pláž s hrubým tmavým pískem odděluje od města jen nevysoký klif – téměř kolmá skalní stěna, jakoby odříznutá bouřlivým příbojem…
Druhý nejnavštěvovanější zámek ve Francii, hned po Versailles, kterýpak to je? Uhodnete? Žádný z velkých rezidenčních komplexů se starobylou historií, ale poměrně nenápadná, ale nesmírně půvabná nevelká stavba nad řekou Cher: Chenonceau. Původně tu stávalo nevelké opevněné sídlo patřící pánovi z Marques. V roce 1513 ho poslední dědic, až po uši zadlužený, prodal generálnímu výběrčímu daní pro Normandii Thomasi Bohierovi…
Zámek žen na mostě Číst více »
Díky tomu, že území dnešní Francie bylo součástí římské říše, rozšířilo se na něm křesťanství velmi záhy. A jako ve všech zemích s dlouhou křesťanskou tradicí mají i tady biskupství na každém kroku. Přímo u Loiry stojí katedrály v Orléansu, Tours, Angers, kousek severněji je Le Mans, od jihu zase až téměř k řece zasahují pravomoci Bourges a Poitiers. A jako by toho nebylo dost, přidali si Francouzi v 16. století ještě Blois. Ale kdybychom měli rozhodovat, která z katedrál na řece je nejkrásnější, určitě by to vyhrálo Tours…
Katedrála z kamenné krajky Číst více »
Když v roce 1797 utichla v kraji Vendée občanská válka, Clisson ležel v troskách. Stála jen krytá tržnice, v níž měli během bojů ležení republikánští vojáci. Dým stoupal k nebi i z vypáleného hradu, jenž byl do té doby svědkem rozkvětu obchodního města…
Clisson v italském duchu Číst více »
Nantes, s více než půl milionem obyvatel šesté největší francouzské město, je dnes správním střediskem regionu Pays de la Loire, historicky ale přísluší k Bretani. Nejvýrazněji připomíná tuto minulost zámek bretaňských vévodů. Vévoda Francois II. a pak jeho dcera Anna Bretaňská ho na konci 15. století nechali opevnit, aby byl dostatečnou zárukou jejich nezávislosti na králi…
Jules Verne o svém dětství Číst více »
Zimy na pobřeží Biskajského zálivu bývají obvykle deštivé a mírné. Sníh napadne jen občas. V zimě roku 1709 ale mrzlo tak, že ztuhl i oceán. Krutý mráz sužoval celou oblast několik týdnů. V okolí Nantes vymrzly vinice a nezbylo, než je znovu osázet. Vinaři zvolili původně burgundskou odrůdu Melon de Bourgogne, odolnou proti nízkým teplotám. Přejmenovaná na Muscadet tak zahájila svou nenápadnou cestu ke slávě…
Ještě dříve než bylo okolí Loiry poseto honosnými panskými sídly, vznikala na jejích březích významná centra duchovní. Klášter svatého Martina v Tours se stal centrem vzdělanosti již v 8. století, dnes však z něho ve městě zbylo jen několik zdí. Podobně skončil klášter sv. Aubina v Angers. Stranou od ruchu velkých měst se však uchovalo několik architektonicky i historicky pozoruhodných celků…
Loira zbožných mnichů Číst více »
Pokud byste se chtěli vydat okolím Loiry ve stopách nejuctívanější francouzské hrdinky Jany z Arku neboli Panny Orleánské, musíte zapojit do hry především velkou dávku představivosti. Na počátku 15. století, kdy se její příběh odehrál, ještě mnohé stavby, které dnes patří k nejnavštěvovanějším, nestály nebo vypadaly zcela jinak…
Po stopách Panny Orleánské Číst více »
Město Angers, ležící na řece Maine těsně před jejím soutokem s Loirou, má starobylé dějiny sahající až do galořímských dob, ale pozdější rozvoj všechny stopy antického osídlení dokonale zakryl. Historické centrum na strmém návrší dnes láká především pozdně gotickými hrázděnými domy s ozdobně vyřezávanými trámy a ruchem úzkých uliček plných obchůdků a kavárniček…
Poklad z dob Stoleté války Číst více »
Již ve středověku se na Loiře s oblibou zdržovaly korunované hlavy – připomeňme si jen anglické panovníky z rodu Plantagenetů, pobývající často na Chinonu či v Angers. Skutečnou rezidenční oblastí se však Loira stala v 15. a 16. století. Defilé panovníků zahájil Karel VII., který se sem sice uchýlil víceméně z nutnosti, ale ani po vítězství nad Angličany sídla na Loiře nezanedbával…
Královské rezidence Číst více »
Pramení ve Francouzském středohoří a spěchá k severu, aby se na jižním okraji Pařížské pánve mohutným obloukem stočila k západu a po pouti delší než tisíc kilometrů se zasnoubila s Atlantikem. Loira, nejdelší francouzská řeka, jako by k sobě přitahovala dramatické události. Nikdy se nenechala spoutat, dodnes si zdánlivě líně plyne mezi břehy, které na jejím středním a dolním toku lemují pahorky pokryté sady a vinicemi, výstavná panská sídla, významná města i starobylé kláštery…
Řeka, kolem níž šly dějiny Číst více »
První rakouská horská železnice přes Semmering, otevřená roku 1854, byla natolik významnou stavbou, že dala název (nebo alespoň přezdívku) i jiným, později budovaným horským železnicím v monarchii. Známe proto vitorazský Kleiner Semmering, dva různé Krušnohorské Semmeringy a název Pražský Semmering se vžil i pro trať ze Smíchova přes Hlubočepy do Jinonic. Dnes se však vydejme na cestu Slezským Semmeringem, tvořícím součást horské tratě z Hanušovic do Glucholaz (ležících v Polsku) a dále do Krnova…
Přes Ramzovou na Slezský Semmering Číst více »
Mezi francouzskými královskými zámky má Chambord poněkud zvláštní postavení, a to především pro svůj bizardní vzhled, obrážejí střet dvou historických epoch a dvou zcela odlišných slohových období architektury…
Slovní spojení „francouzská zahrada“ není jen pouhým konstatováním zeměpisné polohy rozkvetlého pozemku, ale výraz, který dávno vešel do učebnic. Při jeho vyslovení si okamžitě představíte úhledný, pravidelně a neobyčejně pečlivě sestříhaný parter, kde má snad každý lísteček své přesné místo. Vybavíte si vůni levandule a drahých parfémů a téměř uslyšíte šustění hedvábných šatů a chichotání rozmařilých šlechtičen, pro které žádný přepych není dostatečný. Tak to přece znáte z historických filmů a románů…
Renesanční zahrady na Loiře Číst více »
Známým pochodem na Řím v roce 1922 se nezměnila jen politická situace v Itálii na více než 20 let, ale i architektura nového hlavního města prvního fašistického státu v Evropě. Není samozřejmě nutné zdůrazňovat, že každá diktatura má svůj způsob umělecké reprezentace, která je zpětně nejdříve opovrhovaná a teprve až po letech se stane předmětem zájmu. Nejcharakterističtějším znakem všech fašistických staveb je monumentální sloh, který kolísá mezi stylizovaným klasicismem a jasně formulovaným racionalizmem…
Fašistická architektura Číst více »
Po dlažebních kostkách na Fabriciově mostě šustí kola bicyklů. Nakloním se přes kamenné zábradlí. Proud špinavé vody Tiberu se hlasitě tříští o kamenité břehy. Nebýt ale ticha nedělního rána, slyšel bych jen auta z rušné nábřežní ulice…
Trastevere neboli Zátibeří Číst více »
Pamatujete, jak ve filmu „Prázdniny v Římě“ Gregory Peck coby americký novinář provází italskou metropolí mladičkou cizí princeznu Audrey Hepburnovou a jak v jednom podloubí předstírá, že mu kamenná obluda užírá ruku? Nevěřili byste, kolik lidí si chce ještě dnes – po víc než půl století – ověřit, co je na těch „Ústech pravdy“ vlastně pravdy. Poslušně se řadí do fronty, aby se se slavnou hlavou vyfotografovali, a většině je nejspíš úplně jedno, čí hlava to vlastně je…
Podívaná, kterou nabízí Řím v sobotu večer, může být pro turistu ze severnějších oblastí poněkud překvapující: před většinou restaurací v centru stojí dlouhé fronty a ještě hluboko po půlnoci je možné se na římských silnicích setkat s dopravními zácpami. Na Campo dei fiori, kde byl kdysi upálen Giordano Bruno, postávají houfy mladých lidí, klábosí a popíjejí z kelímků pivo. Kdo přijel do Říma za antickou kulturou, Koloseem, Sv. Petrem a Berninim, sotva slyšel o „kultu zábavy“, jenž řídí život především mladých (ale nejenom) Římanů…
