Příroda Austrálie

Pobřežní dálnice Eyre Highway se ve skutečnosti k pobřeží přibližuje pouze na několika místech. Většinou zabíhá dál do vnitrozemí a tady je kolem dokola stále stejný obraz: obrovitá, dokonalá polokoule oblohy nad dokonale rovnou zemí. Stále stejný porost nízké suchomilné vegetace protíná vejpůl dokonalá přímka silnice.

Tenhle div světa překonává všechna očekávání. Je zcela jistě nejkrásnějším a nejpestřejším biotopem na naší planetě. A největší stavbou, jakou kdy živočichové na Zemi vytvořili. Je vidět dokonce i z Měsíce.

Na rozlehlé pouštní plošině Centrální Austrálie, jihozápadně od MacDonnellova pohoří leží jako obrovský bochník na rovném stole nejpodivnější skála světa. Největší monolit na Zemi. Rudý balvan. Kamenný symbol Austrálie. Posvátná hora domorodých Austrálců. A cíl snad všech turistů, kteří navštíví Austrálii.

Odpověď na obvyklou otázku, proč se právě Austrálie stala kontinentem tolika podivuhodných zvířat, je zdánlivě jednoduchá: protože se v průběhu třetihor dostal tento světadíl do absolutní izolace od ostatního kontinentálního světa.

Když v roce 1569 vydal Gerard Mercator svoji mapu světa, jedna z vyznačených souší nesla jméno Psitacarum Regio. Možná, že tato „krajina papoušků“ byla onou neznámou zemí později zvanou Terra Australis, nebo tak jak ji známe dnes: Austrálií.

Austrálie má v podstatě dvě výrazné roční sezóny – zimu a léto – s charakteristickým obdobím sucha a dešťů.

Každý správný cestovatel, který přijede do Austrálie, musí navštívit její horké a suché vnitrozemí, její fatální střed s kamenným srdcem. Musí na vlastní oči vidět tu nedohlednou rozlohu centrální plošiny s téměř snovými divy přírody, tváře mu musí ožehnout sálavý dech země, musí si prožít onu zvláštní, téměř velebnou atmosféru a poznat zdejší hluboké noci se zářivou mléčnou dráhou korunovanou souhvězdím Jižního kříže. Kdo neviděl rudý a žhnoucí australský outback, neviděl Austrálii.

V druhé polovině 19. století byla pověstná skaliska při jižním pobřeží australského státu Nový Jižní Wales postrachem všech lodí, které směřovaly do nevelkého přístavu Port Campbell. Mnohé z nich nedopluly a jejich vraky pak dlouho ležely na mělčinách a jen zvyšovaly už tak zlou pověst těchto břehů. Po sta letech se stala právě tato skaliska největší turistickou atrakcí státu. Hrůzu nahánějící pobřeží je nyní považováno za vůbec nejmalebnější část australského pobřeží. Vyhlídkovou silnici zvanou Great Ocean Road, která vede podél srázných, vysokých klifů nemůže opomenout žádný návštěvník. Ostatně i sami Australané tudy rádi jezdí. Celá tato pobřežní část je nyní chráněna jako národní park Port Campbell a slouží jako turistické a rekreační zázemí relativně nedalekého Melbourne.

Do našeho prvního termitího města jsme přijeli zcela náhodou. Ve žlutočervené podvečerní krajině australské mulgy se všude kolem nás tyčily stovky věžovitých staveb. Některé se zvedaly až do výšky dvou metrů, jiné byly jen jako krtčí hromádky ukryté v trávě. Území tohoto městského státu bylo tak rozlehlé, že jeho okraj nebyl k dohlédnutí. Rudohnědé štíhlé pyramidy zdobily drobné věžičky, ochozy a římsy. Dalo by se říci, že tito termiti se rozhodli pro stavební styl ? la gotika. Všechny jejich domy se jako sepjaté ruce vzpínaly k obloze.

Každý světadíl je něčím neobvyklý a výjimečný. Nejmenší Austrálie se však odchyluje od standardu téměř ve všech směrech, a to až do krajností. Skoro nic tam není jako jinde ve světě – jako by patřila na jinou planetu nebo aspoň do jiného času.

Nuytsii květnatou (Nuytsia floribunda) nazývají Australané vánočním stromem („Christmas tree“). Její sytě žlutá květenství zdobí mnohá ze západoaustralských měst v době Vánoc a pro některé rodiny se stala již neodmyslitelnou součástí těchto svátků.

Zvláštností tohoto vlhkého lesa na jižní návětrné části svahů Velkého předělového pohoří ve státě Nový Jižní Wales však bylo to, že pijavice zde na své oběti čekaly na listech kapradin. Stromových kapradin. Návštěvník jako by se ocitl v obrazech Zdeňka Buriana, v třetihorním pralese stromových kapradin. Navíc v dusivém vlhku a ohlušován nespočtem zvuků.

Obrovský Duhový had, jehož burácivý řev se někdy ozýval z oblohy a také z jezer, naháněl domorodcům odnepaměti hrůzu. Byl pro ně symbolem vodního živlu a zjevoval se občas po bouřích a lijácích, kdy se velkým obloukem skláněl z oblohy, aby se napil čerstvé dešťové vody.

V jihozápadní Austrálii se u osady Hyden nachází neobyčejný žulový útvar. Má podobu obrovské vodní vlny, která jako by zkameněla v okamžiku, kdy se začala lámat a překlápět.

Blahovičníky neboli eukalypty jsou zcela výjimečné stromy. Poprvé se na světě objevily asi před 60 miliony let a za tu dobu se v Austrálii, své domovině, vyvinuly až do současného počtu téměř 700 druhů. Jsou mezi nimi skuteční obři, například v lesích jihozápadní Austrálie můžeme spatřit blahovičník karri (Eucalyptus diversicolor) dosahující výšky téměř jednoho sta metrů.

Tohle pořekadlo charakterizuje pávy, ale na papoušky se hodí také. Zvlášť pokud jde o ten jejich pronikavý křik. Ale stejně jsme je měli rádi. Provázeli nás skoro celou cestu po Austrálii – měnili jen svůj královský šat, velikost a také se objevovali v různě velkých skupinách, od samotářů až po tisícihlavá hejna.

Australané hluboce věří v zázračnou štědrost svého kontinentu, své země, svého státu. Téměř všichni jsou přesvědčeni, že pod zarudlou, sluncem opálenou „kůží“ jejich opuštěného světadílu leží poklady nedozírné hodnoty a že každý z nich má šanci něco z tohoto bohatství najít – jen mít to štěstí.

Jedinečnost Austrálie, a to především ve smyslu biologickém, tkví v její dlouhodobé izolovanosti od ostatních kontinentů. Ta z ní učinila skutečnou klenotnici podivuhodných zvířat, která byla uchráněna konkurenčních tlaků nově se vyvíjejících skupin živočichů.