Zalesněný Borečský vrch (449 m n.m.), jemuž se také říkává zkráceně Boreč, vyrůstá ze svažitých polí ve vzdálenosti asi tří kilometrů od západního okraje Lovosic. Nelze jej přehlédnout, ale toho, kdo kolem náhodně projíždí, běžně nijak zvlášť neupoutá, jelikož pozornost tu na sebe strhávají mnohem nápadnější a vyšší vrchy Lovoš s Milešovkou. Může tomu být ale jinak, když v zimě uhodí silnější mrazy…
Boreč – kopec s přírodní klimatizací Read More »
Podobně jako Úštěk, ani blízká zřícenina hradu Helfenburk není žádnou krajinnou dominantou. Běžně ji můžeme zahlédnout jen z krátkého úseku silnice z Úštěku do Tuhaně a i odtamtud uvidíme z nadhledu v úzkém údolí vyčuhovat z lesa jen cimbuří hranolovité věže a vršek rozvalené zdi. Ve středověku, kdy ho obklopoval mnohem hlubší les, musel být hrad dokonale utajený a jeden by hádal, že tehdy sloužil za úkryt nějakým lapkům. Jenže to by hádal špatně…
Helfenburk alias Hrádek Read More »
Novou pevnost na obranu proti pruské hrozbě pojmenoval císař Josef II. na počest své matky, císařovny-královny Marie Terezie. Nikdy ji nespatřila, zemřela půldruhého měsíce po položení základního kamene. A tak můžeme jen spekulovat – byla ráda? A byla by ráda, kdyby věděla, co na město s jejím jménem čeká v následujících dvou stoletích…
Městečko Úštěk, jež leží na pomezí Středohoří a Kokořínska, o sobě v krajině nedává moc vědět. Když se k němu budete blížit po silnici spojující Litoměřice s Českou Lípou (a tudy přijíždí většina návštěvníků), ničím nápadnějším vás neupoutá. Jen co se ale prosmýknete úzkými uličkami do jeho centra a trochu se tady porozhlédnete, může se snadno stát, že past sklapne. Úštěk vás chytil, už vás drží a vám to odteď nedá, abyste se sem čas od času s potěšením nezajeli znovu podívat…
Bořeň (539 m n.m.) by si rozhodně více než jiné vrcholy Českého středohoří zasloužila, aby se o ní mluvilo jako o hoře a ne jako o vrchu, protože více než třistametrové převýšení nad hladinou řeky Bíliny spolu s divokou tvářností strmých skalnatých srázů jí propůjčují místy dokonce až velehorský ráz…
Bořeň – přelud nad Bílinou Read More »
Existují zámky přepychové, okázalé, rozčleněné do mnoha křídel, ohromující architektonickými finesami, zářící nejrůznějšími ozdobami, prostě na první pohled ztělesňující bohatství a status svého majitele. A pak jsou, ač daleko vzácnější, také zámky střídmé, chtělo by se říci lidských rozměrů, z nichž je na první pohled zřejmé, že hlavní myšlenkou jejich vzniku bylo, aby pro někoho vytvořily domov. Jeden takový stojí ve Velkém Březně…
Velké Březno – venkovské sídlo hraběte Chotka Read More »
Mají tu krále s jeho radou, korunního prince a lorda kancléře, ale taky Barvičkovou vílu, nějakou tu krásnou princeznu, jak se sluší na správný královský dvůr, a sklepy plné strašidel, s nimiž si pan král pořád neví rady a z nichž trochu popletený čert je ten nejhodnější. Kde? V Severním království! A že nevíte, kde ho hledat? Přece tam, kde leží Pohádkové středohoří…
Z čistě geologického pohledu a s určitým zjednodušením se dá říci, že hora Říp je v rámci všech projevů třetihorního vulkanismu v Českém masivu okrajovou záležitostí, a to jak rozsahem, tak i polohou. Pro žhavé síly podzemí to byl vlastně zbloudilý „výstřel“ mimo hlavní směr jejich náporu, který však z hlediska estetického obohacení české krajiny znamenal trefu nad obyčej povedenou…
Říp, typicky česká hora Read More »
Kalvárie, rulový ostroh na pravém břehu Labe, je se svými třemi kříži na vrcholu nepřehlédnutelná a nezaměnitelná. Pohled na ni třeba od žernoseckého přístaviště je malebný, ale daleko úchvatnější je pohled z ní do okolí, které zahrnuje nejen kus Českého středohoří s několika známými vrcholy, ale i pořádnou porci Dolnooharské tabule…
Jestliže o naší republice tvrdíme, že je zemí rozhleden, pak na krajské úrovni můžeme to samé říkat o Ústeckém kraji. Vyhlídkových staveb tu momentálně napočítáme o něco víc než čtyři desítky a na tomto počtu mají téměř poloviční podíl rozhledny v Českém středohoří. Pojďme teď některé z nich v krátkosti obejít, přičemž následující odstavce berte hlavně jako inspiraci k případným výletům za poutavými výhledy…
Kdybychom chtěli pouze romanticky vyprávět, mohli bychom sklenout široký oblouk táhnoucí se od závojem pověstí zahaleného západoslovanského kmene, těžké boje s ještě nezřetelnějšími Lučany svádějícího, až k básníku bez tváře, leč s dílem nesmrtelným, Karlu Hynku Máchovi. Kdybychom namísto dlouhých zkazek měli k dispozici dvě slova, mohla by znít „Zahrada Čech“, ať už chápána jako epiteton ornans okolního kraje, název zdejšího výstaviště či přímo jméno největší zahradnické výstavy v naší zemi. A mělo-li by být vyřčeno slovo jediné, je tu: Litoměřice…
Město, které stojí za to navštívit Read More »
Asi jste to už někdy zažili – jdete po naučné stezce nebo procházíte nějakým památkovým objektem, a přitom zjišťujete, že byste se ještě rádi znova podívali do textu, který jste před chvílí četli na informační tabuli, nebo že by se vám i docela hodilo, mít celý ten text s sebou a moci do něj průběžně nahlížet. Vracet se kvůli tomu nebudete, prožitek z výletu či prohlídky vám to ale někdy může i trochu pokazit. Do podobných situací byste se však brzy vůbec nemuseli dostat, protože do služeb turistiky vstoupily tzv. mobilní dvourozměrné kódy…
Podobně modelovanou krajinu, jakou je České středohoří, hned tak jinde nenajdeme. Fantaskní a přitom líbeznou až dětsky hravou, po staletí pečlivě kultivovanou, která však – řečeno slovy malíře Emila Filly – v sobě současně nese i „drama vzpínání se k nebesům a mluví o vzdoru proti všemu, co tlačí dolů a ponižuje.“ Tato krajina si také u nás jako první vysloužila přezdívku Český ráj, ale zároveň nikdy nepřestala připomínat kataklyzma, které ji přivedlo na svět…
O horách, jež Prostřední slovou Read More »
Přelidněnost v nížinných oblastech Vietnamu vede nutně k nedostatku prostoru. Ve velkých městech jako Hanoj či Ho Či Minovo Město se za každý metr čtverečný pozemku platí horentní sumy. Úzké domy jsou na sebe nalepené a je v nich těsno. Šířka ulic pomalu nestačí pojmout místní provoz. Chybí místo na klidná náměstí, na větší počet parků, na sportovní aktivity… A tak není divu, že Vietnamci žijí část svých životů před domy, na chodnících…
Chodníková kultura Read More »
Zatímco v Hanoji dodnes existují ulice specializované na některý druh zboží nebo pokrmů, okolí hlavního města a také přilehlé provincie se mohou pochlubit desítkami vesnic, pro něž je typický jeden určitý druh činnosti. Tak lze například najít obce, v nichž většina obyvatel pěstuje longany, kumkvaty nebo novoroční broskvoňky, které vykvetou přesně v období, kdy Vietnamci oslavují Tet – lunární Nový rok. V jiných vesnicích se zase místní zabývají už po řadu pokolení určitým řemeslem…
Konflikty, které probíhaly na území Vietnamu od konce druhé světové války, poznamenaly krajinu a obyvatele na více než půl století. Země byla přeorána bombardováním, lesy spáleny nebo otráveny a města se měnila kvůli překotné výstavbě i válečné destrukci. Přesto se do současnosti ve vietnamské krajině nezachovalo mnoho objektů, které by tyto intenzivní události připomínaly…
Svědkové vietnamských válek Read More »
Řeka bez zřetelného začátku i konce. Dosud není jasné, kde přesně pramení – kdesi na Tibetské náhorní plošině, ve výšce kolem pěti tisíc metrů, kde hned zpočátku přibírá další prameny. Její vody pak tečou asi čtyři a půl tisíce kilometrů, než se opět rozdělí do mnoha ramen, aby se rozpustily v Jihočínském moři. Málokterý tok živí tolik lidí. Na Mekongu, největší řece jihovýchodní Asie, závisí životy desítek milionů lidí. Jeho delta je nejúrodnější oblastí celého Vietnamu…
Dnes již není lehké si představit, že malé městečko Hoi An bylo kdysi nejdůležitějším přístavem na celém vietnamském pobřeží. Od 17. století se ústí řeky Thu Bon, která městem protéká, postupně zanášelo, Hoi An se stal nepřístupným pro lodi s hlubším ponorem a vzdálil se moři hned o několik kilometrů. Zůstal sice zapomenut, ale díky tomu i zachráněn ve své původní kráse…
Hoi An – půvabná vzpomínka na slavné doby Read More »
Čamové jsou dnes se svými zhruba 150 000 příslušníky až na třináctém místě mezi národnostními menšinami Vietnamu. Byli to však právě oni, kteří ovládali po více než tisíciletí podstatnou část dnešního území země – celý střední a také kus jižního Vietnamu, bez delty Mekongu. Spravovali říši, která zdatně dokázala konkurovat i sousednímu Angkoru v dobách jeho největší expanze. Z bývalé slávy obou velmocí zbylo nakonec vlastně jen kamenné dědictví v podobě chrámů a soch. To čamské navíc působí svými skromnými měřítky vedle khmerského možná až nenápadně. I v něm však lze nalézt skutečné skvosty…
Třebaže se může severní Vietnam pochlubit mnoha pozoruhodnými přírodními lokalitami, žádná z nich se svou slávou nevyrovná zátoce Halong. A to i přesto, že natrefit zde na pěkné počasí vyžaduje notnou dávku štěstí. Pakliže se však obloha vyjasní, otevřou se výhledy vpravdě nevšední krásy…
