Slovinsko

Být malý nebo dokonce nejmenší nemusí být pro zemi nutně nevýhodou. Na území velikostně srovnatelném s Moravou najdete téměř vše, co byste si jako milovníci přírody, tradic, hospodářské různorodosti a národnostní variability přáli. Slovinsko dostalo do vínku vzácnou rozmanitost, která pramení nejen z klimatických a geografických podmínek, ale také z kulturního odkazu jednotlivých regionů. Na rozloze 20 273 km² se snoubí zasněžené vrcholky alpských velikánů se strmými údolími divokých řek, půvabná zákoutí vinohradů s průzračnou hladinou Jaderského moře, hojnost lázeňských pramenů s tajemnou pokladnicí místních jeskyní a především kulturní různorodost historických regionů s dynamicky se rozvíjející moderní společností.

Chcete-li skutečně pochopit myšlení Slovinců a vnímat jejich zemi tím správným pohledem, musíte se vžít do role příslušníka dvoumilionového národa. Slovinsko je v mnoha směrech podobné České republice, najdou se však okamžiky, kdy našinci zůstává rozum stát.

Ještě v polovině 90. let sledoval svět hrůzný válečný konflikt, ve kterém byla jména pěti bývalých jugoslávských zemí skloňována více než jméno šesté. Slovinsko zůstalo válečné tragédie téměř ušetřeno, a díky tomu získalo náskok v dalším rozvoji. Pro valnou většinu Čechů je Slovinsko především zemí neposkvrněné přírody, skýtající nepřeberné množství outdoorových aktivit, a proto se v posledních letech stalo vyhledávanou turistickou destinací. Po mnoha letech přerušených svazků k sobě Češi a Slovinci opět nacházejí cestu.

Česko-slovinské vztahy se začaly intenzivněji formovat na konci 18. století, kdy oba národy v rámci habsburské monarchie sledovaly stejný cíl. Velkou roli v té době sehrál Jan Lego, významná osobnost česko-slovinských vztahů na kulturním, vědeckém a literárním poli. Habsburkové nacionálním projevům příliš nepřáli a jakoukoliv vzájemnou podporu národů potlačovali. Stěhováním českých úředníků a učitelů do Slovinska monarchie paradoxně neúmyslně napomohla prohloubení už tak dobrých slovinsko-českých vztahů a vzájemnému přátelství. Podle českého vzoru byla ve Slovinsku založena např. Matice slovinská, Sokol nebo Společnost sv. Cyrila a Metoděje. V letech 1892–1917 získalo 85 Slovinců doktorát na České univerzitě v Praze. Pro Slovince byly tehdejší české země vzorem suverenity a ryzí slovanské vzájemnosti, stejně jako hospodářské vyspělosti.

V meziválečném období se spolupráce rozvíjela více na akademické půdě než politicky. Na Univerzitě Karlově získal doktorát z literární filozofie např. Ferdo Kozák, po roce 1945 první ministr osvěty ve slovinské vládě. Lékařskou fakultu v Praze absolvoval Franjo Kogoj, významný slovinský lékař. V Praze působil na pozvání T. G. Masaryka také největší slovinský architekt Josip Plečnik, který začal roku 1921 s přestavbou interiérů, zahrad a okolí Pražského hradu a rezidencí v Lánech. Jeho rukopis nese také chrám Srdce Ježíšova na pražských Vinohradech. Dalším významným Slovincem v Čechách byl Mitja Murko, profesor jihoslovanských studií na Univerzitě Karlově a aktivní slavista. Na brněnské Masarykově univerzitě působil profesor psychologie Mihajlo Rostohar, který zde založil vůbec první ústav experimentální psychologie v zemi. V polovině 30. let byl dokonce jmenován děkanem filozofické fakulty a v letech 1948–1949 působil jako rektor Vysoké školy sociálních věd.

Podobně tomu bylo i obráceně. Po první světové válce tvořili Češi 70 % zahraničních expertů ve Slovinsku a české investice značně přesahovaly míru ostatních zahraničních aktivit. Známí jsou v této oblasti také čeští lékaři, učitelé a podnikatelé.

V současnosti se spíše obracejí Češi ke Slovincům. Podobná snaha, i když možná s odlišnými motivy, přivedla obě země do NATO a EU, kde se v prvním pololetí roku 2008 stalo Slovinsko historicky první předsednickou zemí z postkomunistických států.

O Slovinsku se tvrdí, že nemá dlouhou historii, snad proto, že existuje jen několik výrazných momentů slovinské samostatnosti a suverénní stát se datuje v podstatě až od roku 1991. Ale ani nepřítomnost dominantní slovinské šlechty nebo národního státního uspořádání neznamená, že by byla země na historii a památky chudá. Návštěvník, který je zhýčkaný krajinou posetou přemírou hradů a zámků, s bohatou výzdobou a dokonale upravenými zahradami, může být ve Slovinsku poněkud zklamán. Menší množství okázalých staveb však kompenzuje jejich poloha, často na těžko dostupných místech, a také různé programy, které mají návštěvníkovi vynahradit šplhání do strmých kopců, jak je tomu například v Lublani, u Predjamského hradu nebo v Celje. Pravým rájem je Slovinsko pro příznivce prehistorie i starověku.

Dějiny Slovinska připomínají tapiserii, utkanou z mnoha nesourodých, drobných nitek, které až jako celek podávají kompletní obraz malého alpského národa. První osídlení v oblasti dnešního Slovinska je známo z doby asi před 250 tisíci let. Přítomnost člověka z období mladého paleolitu dokládají např. vůbec nejstarší hudební nástroje na světě, ukryté v jeskyni poblíž Cerknice. Lidé doby bronzové (2000–900 př. n. l.) mimo jiné čile obchodovali s dalšími kmeny tzv. Jantarové cesty, vedoucí přes Balkán a Itálii na sever Evropy. Okolo roku 700 př. n .l. se do oblasti spolu s Illyry dostalo železo a o tři sta let později zde Keltové dali vznik prvnímu státnímu útvaru na území Slovinska.

Ten vzal za své s příchodem Římanů, kteří v oblasti Terstského zálivu ustanovili kolonii Aquileiu, která se na konci druhé dekády našeho letopočtu rozšířila na celou oblast dnešního Slovinska a Istrie. V 6. století začali údolí Sávy, Drávy a Mury osídlovat Slované přicházející z  Karpatské pánve. V 8. století se sjednotili v Karantánské vévodství, jež se stalo součástí francké říše Karla Velikého. Z rukou Karlova syna Ludvíka Němce přijali křesťanství a postupně ztratili svou nezávislost.

Stejně jako jinde v Evropě, bylo 14. století ve Slovinsku poznamenáno nástupem Habsburků, jejichž nadvláda trvala bezmála až do první světové války. Velkými odpůrci byla zpočátku celská hrabata, politicky významný rod, který však roku 1456 vymřel. Snahu po národním sebeurčení Slovinců povzbudila rolnická povstání v letech 1478–1573 i vzpoury v období reformace. Navzdory nepříznivé politické situaci se však podařilo protestantskému kazateli Primoži Trubarovi vydat roku 1551 Katekizem, první knihu psanou slovinsky. Roku 1584 ho následoval Jurij Dalmatin se slovinským překladem Bible a Adam Bohorič se slovinskou gramatikou.

Dalším významným předělem v dějinách Slovinska byla paradoxně Francouzská revoluce a nástup Napoleona, který zemi dočasně uvolnil z habsburského vlivu. Ve snaze poškodit habsburskou říši a oddělit ji od Jaderského moře ustanovil Napoleon v roce 1809 šest Illyrských provincií (slovinských a chorvatských) s hlavním městem Lublaní. Existovaly sice jen čtyři roky, ale za tuto dobu prošly mnoha zásadními reformami. Zavedena byla například rovnost před zákonem, používání slovinštiny na prvním a druhém stupni základních škol i na úřadech.

Po vzoru českých obroditelů se také Slovinci v roce 1848 rozhodli bojovat za národní práva a na pražském Slovanském sjezdu přednesli první politický program jednotného Slovinska. Rok 1918 přinesl vznik Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Meziválečnému spojenectví Jugoslávie a ČSR v Malé dohodě přispělo k velmi intenzivním vzájemným stykům. I prvními diplomaty jihoslovanského království v Praze byli díky dobrým osobním kontaktům z předválečných let právě Slovinci.

Když v roce 1941 začala Jugoslávii bombardovat německá letadla, stal se vrchním velitelem sil národního osvobození Josip Broz Tito, jehož komunisté byli jako jediní v kritické chvíli schopni nabídnout jednotný celojugoslávský a nacionalistický program. Po zmanipulovaných volbách v roce 1945 se komunisté vedení Titem dostali do čela Jugoslávie. Po roztržce mezi Stalinem a Titem v roce 1948 se Jugoslávie vydala svou vlastní cestou budování socialismu,

která jednotlivým federativním republikám přinesla kromě represí a tvrdé ruky také určitou míru autonomie, národnostní smír a v případě Slovinců a Makedonců i možnost užívání vlastního jazyka.

Po Titově smrti 4. května 1980 se k moci dostal Slobodan Miloševič a nacionalistické křídlo komunistů. Nový prezident omezil národnostní privilegia, která jeho předchůdce republikám deklaroval, a tvrdě potlačil národní odpor v jednotlivých zemích. V prosinci 1990 se 88 % Slovinců vyslovilo v referendu pro nezávislost své země, která byla vyhlášena 25. června 1991. Hned nato byla aktivována jugoslávská armáda, po několika dnech se však na základě Brionské dohody zase stáhla. Na konci roku 1991 přijalo Slovinsko novou ústavu a o rok později se konaly první svobodné volby.

Slovincům se podařilo zakonzervovat vlastní identitu spolu s jazykem a v pravý čas ji znovu odkrýt světu. Poslední desetiletí ukazuje, že vstup do EU byl pro Slovinsko správným krokem, ačkoliv původně veřejné mínění, vycházející ze staletí snášené cizí nadvlády, vstupu do Unie příliš nepřálo. Obavy ze ztráty suverenity nakonec ustoupily pragmatickým důvodům a především obrovské touze nebýt už součástí Balkánu. Ve slovinském charakteru, tradicích a kuchyni však stopy „divokého poloostrova“ naštěstí zůstaly.