Wales

Croeso i Cymru – Vítejte ve Walesu! V zemi s rudým drakem na vlajce, s krkolomným, leč stále živým jazykem, se svébytnou kulturou a bohatou historií, v zemi, jež je menší než Morava.

Od severu k jihu měří Wales kolem 260 km, na šířku má přibližně 100 km. Ze tří stran ho obklopuje moře, čtvrtou je nalepen na Anglii. Pobřeží je členité a na mnoha místech velmi divoké. Převážnou část území zaujímají Kambrické hory. Národní park Snowdonia, druhý největší ve Velké Británii, se pyšní jedním z nejstarších pohoří na Zemi. Ledovce po sobě zanechaly krajinu tak různorodou, že geologové, kteří ji zkoumali, pojmenovali podle místních názvů některá období prvohor: kambrium je odvozeno z latinského výrazu pro Wales Cambria, ordovik a silur jsou původní názvy místních keltských kmenů. Nejvyšší vrchol Kambrických hor Snowdon svou výškou 1085 m sice neohromuje, poskytuje ale nádherný výhled na to nejkrásnější, co může velšská příroda nabídnout: úzké hřebeny hor, ostré skály, trávou čalouněné kopečky, řeky a vodopády, koberce vřesu a údolí s ledovcovými jezírky. Navíc se k němu vztahuje pověst, podle níž je hrobkou obra Rhita, jehož skolil legendární král Artuš. Někteří tvrdí, že zde dokonce sám Artuš se svými vojsky odpočívá a čeká, až bude povolán do boje proti Sasům.

Snowdon pokoří každoročně statisíce Velšanů. Většinu z nich to ani nestojí žádnou námahu, protože je na nejvyšší horu země vyveze supící vláček. Přesto snad neznají větší potěšení, než na samém vrcholu roztáhnout bílo-zelenou vlajku a pod plápolající siluetou rudého draka shlížet na svou zemi, na zemi Cymru. A dost možná znásobuje jejich příjemné pocity fakt, že Snowdon není jen nejvyšší horou Walesu, ale i Anglie, jež Velšanům nikdy nepřinesla nic dobrého. Porobit Wales se ale Anglosasům nepodařilo, byť se o to snažili několik staletí. Výsledkem mnoha potyček bylo vybudování obranného valu, jímž nakonec nedobyté území v roce 770 obehnal anglický král Offa z Mercie. Keltové uvnitř sami sebe nazývali Y Cymry, krajané, a svou zemi Cymru. Anglosasové jí říkali Wales podle starého anglického slova wealas neboli cizinci. Násep dodnes poměrně přesně vyznačuje velšsko-anglickou hranici.

Velšané tehdy nastupovali do bojů pod korouhvemi s červeným drakem, jehož původ ale zřejmě navždy zůstane zahalen tajemstvím. Poprvé se snad objevil na praporech keltských válečníků, kteří se bránili římské invazi. Tuto teorii podporuje stejný původ slova drak v angličtině i waleštině. Jak anglický dragon, tak velšský draig jsou odvozeny ze stejného latinského kořene draco. Zajímavé přitom je, že stateční velšští bojovníci žili pod pantoflem. Ženy vlastnily veškerý majetek a mohly se s muži rozvádět takřka z jakéhokoliv důvodu: kvůli jejich nevěře, impotenci, malomocenství i dalším chorobám. Keltové přišli do Walesu šest set let před naším letopočtem ze střední Evropy. Jejich kněží druidové měli rozhodující vliv na další vývoj země. Od prvního století byl Wales součástí římské provincie Britannia. Římané stavěli pevnosti a silnice a těžili olovo, stříbro a zlato. Jejich legie odtáhly kolem roku 400 a různí panovníci pak několik set let usilovali o sjednocení země, rozdělené na různá království. Misionáři přicházející z Irska i evropského kontinentu se snažili na kořeny keltského náboženství naroubovat křesťanskou víru.

Brzy poté, co se Vilém Dobyvatel v 11. století zmocnil Anglie, uvědomil si nepoddajnost sousedního Walesu. Bezpečnost jeho nového království mu měli zajistit pomezní páni, kteří podél hranice s Walesem – ve Shrewsbury, Chesteru a Herefordu – budovali svá sídla. Časem pronikali daleko na velšské území a jižní Wales se brzy stal vazalským státem Anglie, zatímco království v hornaté severní části země si udržela jistou samostatnost. Trvalý boj Velšanů za nezávislost se proplétá celou historií Walesu a je velmi úzce spojen s úsilím za zachování jazyka a vlastní kultury. Paradoxně ale nástup Velšana Jindřicha Tudora na anglický trůn (Jindřich VII.) zasadil hrdému národu těžkou ránu. Vedl k tomu, že za vlády jeho syna Jindřicha VIII. byl vyhlášen v roce 1536Akt sjednocení, jenž svázal Wales s Anglií. Zákon zrušil pohraniční panství podléhající pravomoci lordů a Wales získal křesla v londýnském parlamentu. Život Walesu se ale začal řídit anglickými zákony a angličtina se stala úřední řečí. Velština, jazyk dvora legendárního krále Artuše, jeden z nejstarších v Evropě, nezanikl jen díky církvi a Williamu Morganovi, který v 16. století přeložil do velštiny Bibli. Velšané se semkli v boji za záchranu kultury a tradic, ohrožených progresivním poangličťováním.

Do 18. století zůstal Wales zapomenutým, řídce osídleným venkovem, kde se kvůli nijak zvlášť příznivým podmínkám nedařilo ani farmářství. Až odkrytí bohatých ložisek uhlí a dalších surovin přivedlo do Walesu průmyslovou revoluci a relativní prosperitu. Wales se stal první zemí na světě, kde více lidí pracovalo v průmyslu než v zemědělství. Negativním jevem bylo zpustošení do té doby nádherného a zcela nenarušeného přírodního prostředí, jež natrvalo poznamenalo krajinu. Také velštině a velšské identitě průmyslový rozvoj nepřál. Příliv podnikatelů a tisíců dělníků, z nichž velšsky hovořil jen málokdo, ani smíšená velšsko-anglická manželství prastarému jazyku nijak nepomohly, takže velština spěla k zániku.

Velšané ale svůj zápas za národní sebeurčení nevzdávali. Na historický počin biskupa Morgana navázalo v 19. století založení Velšské univerzity a obnovení tradice Eisteddfod, velkolepých slavností na počest velšské kultury. Vznikly již ve 12. století jako shromáždění velšských pěvců, básníků a hudebníků, zvláště harfeníků, spojená se soutěžemi. Po Aktu sjednocení Eisteddfod upadl v zapomnění. Vliv východního souseda ani hospodářské těžkosti ale smysl pro bardské veršování z myslí velšských farmářů a horníků nevytlačily. Zatímco hustěji zalidněný jižní Wales žil v kosmopolitním duchu, s angličtinou jako samozřejmě užívaným jazykem, konzervativní venkovský sever a severozápad se s anglickým vlivem nedokázal smířit a svůj odpor ke všemu anglickému vystupňoval do podoby nacionalismu. V roce 1926 vznikla nacionalistická strana Plaid Cymru, jejímž programem bylo získání samosprávy pro Wales.

S nadsázkou lze říct, že typický Velšan té doby trávil týden v uhelném dole, v sobotu hrál ragby, v neděli navštívil kostel a po volných večerech zpíval v mužském pěveckém sboru. To už ale v druhé polovině 20. století neplatilo. Těžební průmysl se zhroutil, ragby se sice v posledních letech vrátilo na výsluní pozornosti velšských fanoušků, nicméně přinejmenším stejné přízni se těší i fotbal. Na modlitby si současní Velšané příliš nepotrpí, a tak snad jen sborový zpěv, silné to dědictví keltských rituálů, neztrácí na svém postavení.

V roce 1955 se stal Cardiff hlavním městem Walesu a o čtyři roky později se starobylý symbol červeného draka konečně ocitl na první oficiální velšské vlajce. V následujícím desetiletí vedla vlna protestních akcí ke vzniku Společnosti velšského jazyka, která prosadila zrovnoprávnění velštiny v legislativě a administrativě. Dopravní značky, veřejné listiny i turistické letáky jsou od té doby psány jak anglicky, tak velšsky, a děti se ve škole povinně učí oběma jazykům. Britská vláda také zřídila post ministra pro záležitosti Walesu. Drastické zásahy premiérky Margaret Thatcherové do velšské ekonomiky, zejména hromadné zavírání dolů a omezování ocelářské výroby, které vedly k dramatickému růstu nezaměstnanosti, podnítily v 80. letech velšské nacionalisty bojující proti poangličťování země i jazyka k rozsáhlým akcím. Extrémisté přetírali anglické názvy na dopravních značkách, zdi popisovali hanlivými nápisy na adresu Angličanů a v severním Walesu dokonce zapalovali jejich rekreační obydlí. Britské konzervativce tak přinutili ke zřízení televizní stanice Sianel 4Cymru, jež od roku 1982 vysílá programy ve velštině. Přesto velština nijak nevzkvétá. Zatímco ještě před sto lety ji ovládala přibližně polovina obyvatel, nyní je to tak pětina.

Od roku 1999 má Wales svůj vlastní parlament a politická reprezentace hledá směr, jímž by se téměř třímilionový národ měl ubírat. Životní úrovní obyvatel se řadí k nejhorším oblastem Spojeného království. Pokud jde o ekonomiku, Wales hodně sází na cestovní ruch. A je pravda, že země červeného draka má turistům co nabídnout. Počínaje výjimečnými přírodními krásami, přes působivé hrady, památky industriální minulosti, architektonicky zajímavá sídla a moderní muzea až po pestrou kulturu, jíž prostupují dávné keltské obyčeje.