Jméno autora: Země světa

Abú Zabí (v doslovném překladu „Otec antilopy“), hlavní město Spojených arabských emirátů, je největší a nejbohatší metropolí celé federace. Během uplynulých 50 let se stalo z cípu pouště sporadicky osídleného nomádskými kmeny a z malé rybářské osady pulzující moderní velkoměsto, které je však silně napojeno na svoje kulturní kořeny. Lokální beduínské tradice a zvyky koexistují s cizími etniky,

Louvre Abú Zabí V souvislosti s Abú Zabí se často skloňuje fenomén „modern heritage“, který můžeme volně přeložit jako moderní kulturní dědictví či odkaz ve smyslu vzájemné koexistence a prolínání tradičních hodnot a inovativních přístupů. Minulost s budoucností se potkávají na mnoha místech a nejzřetelněji se toto spojení zrcadlí v architektuře a v urbánním prostoru a kontextu. Význam tohoto

Emirát Abú Zabí se vyznačuje až nečekanou přírodní diverzitou – spektakulární korálové útesy s bohatým podmořským životem, mangrovy, mokřady, oázy, dech beroucí ostrovy, písečné duny i horské hřbety, pozoruhodné rostliny i živočichové. Zahrnuje více než 200 ostrovů a 700 km pobřeží, samotná metropole Abú Zabí leží ve skutečnosti na souostroví spojeném s pevninou několika mosty. Abú Zabí

Beduíni Al-Dhafra (do roku 2017 známá jako al-Gharbíja), západní region emirátu Abú Zabí i celé federace, je úzce spjata s beduínskou identitou a hodnotami. V průběhu roku se zde konají četné festivaly, které jsou holdem starým tradicím, řemeslům a dovednostem. Divoké pouštní končiny tu obývá vzácný přímorožec arabský. Na počátku 70. let minulého století ve volné přírodě

Oáza Al-Ain (v arabštině „pramen“ nebo „oko“), kterému se též přezdívá „město zahrad“, je jedním z nejstarších trvale osídlených měst na světě. Mírnější teploty a suché léto z něj činí oblíbenou destinaci obyvatel metropole Abú Zabí, kteří zde mají letní rezidence. Pouhých 90 minut jízdy z hlavního města vás přenese do jiného světa. V minulosti zabrala

Šardža, arabsky aš-Šáriqa  („vycházející slunce“), které UNESCO udělilo prestižní titul „hlavní město kultury arabského světa“ pro rok 1998, leží v srdci Spojených arabských emirátů. V roce 2014 byla Šardža vyhlášena „hlavním městem islámské kultury“. Na tzv. Ptolemaiově mapě z 2. stol. jsou označena místa jako Cauana a Sarcoa, pravděpodobně dnešní emiráty Umm al-Quwajn a Šardža, které už

Emirát Šardža bývali vždy obývali zdatní obchodníci, námořníci a lovci perel. Koncem 19. stol. patřil její přístav k nejvýznamnějším v Zálivu. V 50. letech 20. stol. však už byl téměř úplně zanesen pískem a lodě začaly mířit do Dubaje. I v Šardže se ale život proměnil díky objevení ropy v roce 1972 na Mubarak Field.

Dibbá Východní pobřeží Emirátů je scénicky nejkrásnější částí země. Pobřežní planina šamílíja je dlouhá asi 75 km. Příkré horské srázy tu omývá azurově modrá voda Ománského zálivu, rozlehlé písečné pláže střídají zátoky, jež jsou rájem pro rybáře. Temné palmové háje obklopují staré pevnosti, v dálce se zelenají terasovitá políčka, u silnice voní čerstvě grilované ryby a

Přestože SAE procházejí v posledních desetiletích masivním rozvojem, země se otevřela západnímu způsobu života a bez zahraniční pracovní síly by v podstatě nemohla fungovat, stále si uchovává své kulturní dědictví a hluboce zakořeněné tradice. Životní styl v severních emirátech (Fudžajra, Ras al-Chajma, Umm al-Quwajn, Adžmán) je autentičtější a méně uspěchaný. Mezi vádí a oceánem Fudžajra (Fujairah) je jediný