Jméno autora: Země světa

Historický kraj Alentejo se rozkládá od Algarve na jihu až po řeku Tejo na severu. Suchá, sluncem zalitá a převážně jen mírně zvlněná rovina byla vždy významnou zemědělskou oblastí, kde se daří pšenici, olivám, korkovým dubům i vinné révě a některým druhům ovoce. Celá oblast bývala vždy řídce osídlená a i v současnosti zde žije sotva půl milionu lidí…

Procházíte a tají se vám dech. Pohledy v různých místech do různých stran přinášejí na mysl nejrůznější slova, která se doplňují, ale třeba si také protiřečí – důstojnost, vznosnost, propracovanost, prostota, zdobnost, okázalost, vznešenost, ale hlavně a především – krása. Pět písmen, jež zde v kameni došla naplnění. To je Batalha, klášter Panny Marie Vítězné…

Více než polovina korku na světě od špuntů v lahvích toho nejlepšího šampaňského až po obklady ve vesmírných lodích pochází z Portugalska. Korkové duby, zdroj nejcennějšího exportního artiklu země, v krajině nemůžete přehlédnout. Snadno je poznáte podle rozložité koruny a především obnažených částí kmene a větví, na nichž obvykle svítí velké bílé číslice roku poslední sklizně. Na portugalských pláních rostou v tisícovkách a nejlépe se jim daří ve vyprahlém Alenteju…

Šestitisícová Alcobaça je typickým městem jedné památky. Ovšem památky takové, ke které opravdu stojí za to vážit cestu. Ne nadarmo je zdejší cisterciácké opatství Panny Marie zařazené na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO…

Obrovské prostranství asi dvakrát větší než Svatopetrské náměstí ve Vatikánu, na jedné straně neoklasicistní Růžencová bazilika, největší kostel v Portugalsku s 65 m vysokou věží. Vlevo před ní symbolický dub cesmínový a kaple Zjevení, u níž končí tři sta metrů dlouhý chodník, po kterém největší kajícníci a prosebníci přicházejí po kolenou, na druhé straně za ohradou staveniště nového, většího chrámu. To je Fátima, jedno z nejslavnějších poutních míst v Evropě…

Po dvouapůlhodinovém letu z Lisabonu začal airbus společnosti TAP klesat k hladině oceánu. Jak se přibližovala světla na pobřeží ostrova, letadlem stále silněji cloumal vítr a po okéncích stékala voda. Ještě obrátka s náklonem na levé křídlo, pod nímž se zlověstně černají vody Atlantiku, a kola konečně dosedají na ranvej letiště Lajes. Azory mě vítají hustým deštěm, jenž se spouští z tmavých mraků, výhružně se převalujících na obloze. Ani mě to nepřekvapuje, až dosud jsem o Azorech nejčastěji slyšel v předpovědích počasí…

Dlouho jsem přemýšlela, jak člověk žijící pět let v Portugalsku může popsat tuto zemi, čím zásadním se Portugalci liší od nás Čechů nebo jakým způsobem se liší životní styl našinců a milého, téměř na chlup stejně početného národa v nejzápadnějším cípu Evropy?

Nejjihozápadnější cíp portugalské pevniny vypadá jako okousaná dřevěná deska. Vlny Atlantiku s ohlušujícím hukotem narážejí na vysoké útesy, oceán se tady rozbíjí o seskupení ohromujících skalních útvarů, rozbrázděných vodou, větrem a časem. Pár stovek metrů dlouhý mys svým obrysem připomíná lidskou nohu. A právě odtud Portugalsko vykročilo za hranice dosud známého světa…

Portugalský zlatý věk objevů a dobývání je spojen s dynastií z Avisu, někdy označovanou také jako mladší linie burgundské dynastie, která vládla Portugalsku od konce 14. do konce 16. století. Období, které začalo i skončilo válečnou vřavou, zmatky a utrpením, vyneslo maličké Portugalsko na víc než sto let do čela evropských námořních mocností a přineslo mu téměř na půl tisíciletí značné koloniální zisky. Hmotnou připomínkou slavné éry je dnes především portugalský Betlém – Belém, od roku 1885 jedna z nejzápadnějších čtvrtí Lisabonu…

Zalesněný žulový hřeben Sierry de Sintra patří k oblíbeným výletním cílům Lisaboňanů. Do romantické krajiny roklí a bystřin, protkané spletitými chodníčky, nemají daleko, necelé tři desítky kilometrů. Láká je i zdejší podnebí, přinášející příjemné osvěžení hlavně v období nesnesitelných letních lisabonských veder. Sintru vyhledávají i zahraniční turisté, už proto, že je od roku 1995 na seznamu památek UNESCO…