Jméno autora: Země světa

Rozhlasová reportérka se ptá starého dobrodruha a známého lovce africké zvěře na jeho nejdramatičtější zážitky. „Stál jsem tak jednou bez pušky, ani nůž jsem u sebe neměl. A lev se mi díval přímo do očí. Vrčel, cenil zuby a nervózně pošvihával koncem ocasu. Byl jsem u něho tak blízko, že jsem slyšel i bzučení much, které mu létaly kolem zkrvavené tlamy. Pak se přikrčil, chřípí se mu trochu rozevřelo a… skočil.“ „Proboha, a co bylo dál?“ ptá se vyděšeně reportérka. „Coby, šel jsem k další kleci. Bylo to totiž v zoo…“

V krásné krajině pod Orlickými horami leží město s mnoha historickými památkami, jehož existence však oficiálně začíná až roku 1950. Tehdy se spojilo několik sousedních obcí soustředěných kolem městečka Kyšperk, a dohromady vytvořily nové město, které si zvolilo pěkné jméno Letohrad…

Poutní místa, navzdory letitému přehlížení v totalitních dobách, stále patří mezi vyhledávané památky. Však se také většinou pyšní hodnotnou architekturou a skvělou uměleckou výzdobou! Není to však jen mistrovství dávných stavitelů, sochařů a malířů, jež k nim vábí okouzlené návštěvníky, ale i svědectví o dávných zázracích…

Stovky betonových monolitů podél hranice někdejšího Československa vzbuzují respekt i zvědavost. Symbolizují pracovní vypětí svých stavitelů, odhodlání jejich obránců i jejich pozdější zklamání, zoufalství a beznaděj…

Docela snadno si tady člověk připadá jako někde ve Velké Británii. Projde osmnáctihektarovým anglickým parkem s přilehlou oborou a bažantnicí a spatří zámek se zubatým cimbuřím vysazeným na krakorcích, čtverhrannými i mnohobokými věžemi a věžičkami, bez viditelných střech. Jen trochu mlhy jako by snad chybělo…

Na obrazech malířů, kteří přijížděli do zdejších podhorských obcí Rybné, Říček či Slatiny, se Orlické hory představují především v detailních pohledech jako poklidná krajina strání, polních cest, alejí, vesnických roubenek a bystrých potoků. Jsou zobrazovány v romantickém stylu pérovek bratří Liebscherových, v akvarelech Viktora Faltise i na olejových plátnech Antonína Slavíčka…

Jen málo obyvatel Čech vyslovuje jméno svého bydliště s takovou hrdostí jako měšťané litomyšlští. Už od školních tříd jsou si vědomi, jak významné místo mělo jejich město v dějinách země, a jsou pyšní na své slavné rodáky i významné spoluobčany, kteří v Litomyšli žili nebo tam často přijížděli. Jejich jména mohou číst v názvech ulic a náměstí, na pamětních deskách, pod pomníky a nakonec i na místním hřbitově…

„Ke statkům královským zde náleží Kunětická hora, tvrz položená na hoře a s výšky shlížející na rovinu, jež se tu dole na všechny strany rozestírá, a rovněž Pardubice, hrad nad Labem se skvělým městečkem, jež po požáru z roku 1507 bylo pečlivěji znovu vybudováno a péčí Viléma z Pernštejna výborně opevněno, takže příslovím říkáme: Stkví se jako Pardubice.“ (Pavel Stránský: O státě českém)

Východní Čechy, to jsou roviny Polabí s pšeničnými lány, zelenými loukami a ovocnými sady. Jsou to vzdálené obzory s dalekými průhledy mezi remízky a lužními lesy. A když se nad touto klidně odpočívající krajinou zvedá zalesněný chlum, zcela jistě je ozdobený starou tvrzí, kostelíkem nebo rovnou zámkem. Zdejší kulturní, po tisíciletí obhospodařovanou krajinou polí a luk se táhnou rovné a místy už také kolozubé řádky ovocných stromů a keřů, které vyznačují bývalé meze mezi selskými majetky…

Zatímco Pardubice mají ve znaku půlku bílého koně, nedaleké Kladruby nad Labem hned koně dva, bílého a černého. A nad heraldickým štítem císařskou korunu. To proto, že císař Rudolf II. povýšil zdejší hřebčín na dvorní. V roce 2002 se spolu s kmenovým stádem běloušů stal národní kulturní památkou. Starokladrubáci jsou jediným uznaným českým plemenem koní…

Město na českomoravském pomezí nechal založit Přemysl Otakar II. roku 1265 na území zvaném Na poličkách. Místní jméno odvozené od slova polička mělo ve staročeštině širší význam a označovalo louky na rovince…

Na zalesněném kopci, asi 14 km jihovýchodně od Poličky, stojí jeden z našich nejstarších hradů, který má trvalé místo jak v české historii, tak i v mnoha lidových pověstech…

Nové Hrady, malá obec ležící asi 15 km západně od Litomyšle, nepatří k nejznámějším ani k nejnavštěvovanějším. O to překvapivější je setkání se zdejším reprezentačním zámeckým areálem, který v této celkem odlehlé krajině působí až neskutečně. Veliký zámek ostře kontrastuje se vším, co jej obklopuje, a nejvíc s venkovským městečkem, kde mají jen pár klasicistních domů na náměstí, barokní kostel, faru a špinavé vodní nádrže hned pod zámkem…

Již odnepaměti se lidé usazovali v půvabných končinách Polabské nížiny, při soutoku řek Labe a Orlice. Obdělávali tu úrodnou půdu, čile obchodovali a podmaňovali si místy nepoddajnou, zamokřenou krajinu. Jejich vytrvalost přinesla ovoce. Dnes tu leží jedno z nejkrásnějších českých měst…

Na břehu Labe, asi 6 km jihovýchodně od Dvora Králové, najdeme torzo kdysi velkolepého barokního souboru světských a církevních staveb, které tu od počátku 18. století plných třicet let postupně vyrůstaly pro hraběte Františka Antonína Šporka…

I když v republice máme hned několik unikátních skalních měst, ve všeobecném povědomí je zakotven hlavně Adršpach. Nabízí totiž něco, co jinde tolik znát není a co návštěvníkům nadlouho utkví v paměti: impozantní vzlet pískovcových věží a skal…

V dnešní době si jen stěží dokážeme představit, že malebná Broumovská kotlina byla před osmi sty lety pralesní končinou, která podle dobových písemností „děsila svou pustou samotou“. Stěží si ale také představíme, jak tento široký úval řeky Stěnavy vypadal v 19. století, kdy celé Broumovsko díky textilní výrobě prožívalo svůj zlatý věk a kdy patřilo k nejlidnatějším (!) oblastem českých zemí…

Asi 25 kilometrů východně od Poděbrad se zvedá nad řekou Cidlinou nápadný kopec s Karlovou Korunou na hlavě, jenž s královskou samozřejmostí také celé okolní krajině vládne…

V polabské krajině obklopující lázeňské městečko převládají úrodné lány a louky s ostrůvky borových a listnatých lesíků, mezi nimiž se zrcadlí hladiny rybníků. Polní cesty a strouhy lemují keře a staletá stromořadí dubů skrývají pod korunami umělý vodní tok, jehož se už dávno zmocnila okolní příroda a vzala ho za svůj…