Efes – jedna z velkých metropolí antiky. Na monumentální Arkádskou cestu, která oslňovala přepychem mramorových staveb, se připojovaly další nádherné ulice, po stranách lemovány sloupovými kolonádami, četnými fontánami s podivuhodnými sousošími, jež nebyly k vidění v celém řeckém světě. Artemidin chrám, postaven na popud lýdského krále Kroisa – jeden ze sedmi divů světa.
„Kappadokie je úžasně romantická země, nic takového nikde na světě nenajdeš. Je divoká a v létě spálená sluncem, ale vinice jsou tam úplně všude, doslova ráj na zemi,“ přesvědčoval jsem kdysi kamarádku před cestou do Turecka. „Jen se podívej na ty skalní věže, nevypadají trochu jako smrže?“ ukazoval jsem jí tehdy hromádku barevných fotografií z centrální Anatólie. „Nezlob se, ale mně připomínají něco úplně jiného,“ zasmála se potutelně a já byl nucen kapitulovat. Fantazie je krásný dar do života…
„Byl jsem v Turecku snad už desetkrát – hlavně si dávejte na všechno pozor,“ varoval nás bývalý důstojník britské armády v důchodu, když jsme seděli na malém trajektu plujícím z řeckého ostrova Kos do tureckého Bodrumu, turistického střediska na egejském pobřeží. „A na spaní se vždy někam pořádně schovejte, jinak vás budou Turci pozorovat celý večer.“ Cestoval se stanem a na jízdním kole stejně jako my, ale na rozdíl od nás byl na cestě devět let. Na lodi jsme jeho vyprávění věřili, protože do Země půlměsíce jsme mířili poprvé.
Pohoří Taurus, se svými svahy porostlými piniemi, jako mohutný prstenec obemyká zálivový pás jihotureckého pobřeží, jehož centrem je město Antalya. Jako hradba chrání tento krásný kout Turecka před nepříznivými povětrnostními vlivy z vnitrozemí a vytváří mikroklima, které výtečně slouží palmám a banánovníkům, olivám a citrusům. Jistota více než tří set slunečných dnů a úžasně čisté a teplé moře si zase pochvalují turisté, pro něž je pobřeží mezi městy Kaş na západě a Alanya na východě Tureckou riviérou.
Od syrských hranic jedeme celý den úzkými silničkami na sever, k hoře Nemrut v předpolí Jižního Tauru. V jednom úseku silnice končí, je třeba překonat řeku Eufrat, čekáme tedy na trajekt. Vousatí starci mě zkoušejí z úvodních súr koránu, ženy sedí ve skupině na zemi a dvě z nich si krátí čekání kojením nemluvňat…
Exotická architektura plochých teras, oslnivě bílých hrází a jezírek s modrou vodou se donekonečna opakuje od úbočí až k vrcholu této snové stavby. Svou rozlohou předčí i ty největší středověké tvrze, ale obdobně jako ony stojí na svažitém horském úbočí a střeží po tisíciletí údolí řeky Velký Mendres i prastarou obchodní cestu od Egejského moře do Anatólie přes průsmyky v pohoří Taurus…
Mystérium Orientu se proplétá dějinami Evropy jako zlatá nit. Časté střety našich dvou sousedních světů však zároveň na obou stranách vzbuzovaly zvědavost a zájem o přitažlivé odlišnosti kulturní, náboženské i etnické. Je dobrým příznakem naší doby, že životní styly a názory mladých generací se díky moderním komunikačním prostředkům a rozsáhlým možnostem cestování sbližují. Přesto však existují oázy tradičních hodnot, v nichž si jednotlivé komunity uchovávají po celá staletí neměnný řád a jedinečnost. Istanbulské bazary patří právě do téhle kategorie.
Istanbul je město, které v sobě nese poselství civilizací od řeckého starověku až po tureckou současnost. Byl založen r. 667 př. n. l. jako městský stát.
Když se řecký hrdina Jason vydal na své lodi Argo pro zlaté rouno, plul z moře Egejského úžinou Hellespontos (Dardanely) do moře Propontis (Marmarského) a přes další úžinu Bosporus do Pontu (Černého moře), a tam, v zemi Kolchitské (Gruzie), získal nejen zlaté rouno, ale i čarodějku Médeu. K Bosporu také směřovala přes Thrákii Diova milenka Ió pronásledovaná pomstou bohyně Héry. Teprve když se dostala přes Dobytčí brod do Asie, našla klid a porodila Diovi syna.
Země rozkročená z Asie do Evropy, spojnice Východu se Západem a středověku se soudobou globální civilizací. Ve městech se hlas muezzina mísí s moderními rytmy, ženy v dlouhých bílých pláštích a šátcích se potkávají s ženami emancipovanými do posledního detailu.Turecko je členem NATO a usiluje o přijetí do Evropské unie, kde už žijí tři miliony jeho občanů. Na druhé straně v něm sílí nesnášenlivé hnutí islámské obrody a situace v kurdských oblastech má blíže k válce než k míru. V systému parlamentní demokracie se až příliš uplatňují ozbrojené složky, drsný garant jednoty a světského charakteru státu. Poznat a pochopit tureckou realitu i mentalitu je pro Evropana mnohdy obtížné.
Alláh, Bůh a Hospodin. Vyznavači islámu, křesťanství a judaismu mají mnoho společného. Především jediného boha, ačkoliv jej nazývají různými jmény. Ale společné mají i nejstarší patriarchy. Posledním z těch, kterého uznávají všechny tři víry, je Abrahám. Jeskyně, ve které se podle legendy narodil, leží nedaleko města Urfy v jihovýchodním Turecku, kudy kdysi vedla hlavní obchodní stezka ze severní Mezopotámie.
Tady v istanbulské čtvrti Sultanahmet začínala legendární trasa vedoucí přes Turecko, Írán, Aafghánistán nebo Pákistán do Indie a Nepálu, po které se všedesátých a sedmdesátých letech vydávaly tisíce dětí květin za vidinou pestrých zážitků, vzrušujících levných opiátů a nespoutaného života. Odtud vyjížděl proslulý Magic Bus, kterým se za necelých 100 dolarů dal přejet celý tajemný Orient.
O půlnoci z 19. na 20. května 2002 vyhlásil nezávislost Východní Timor, uváděný ve zpravodajských relacích jako první nově vzniklý stát třetího tisíciletí. Slavnostního programu se zúčastnili zástupci 80 zemí světa včetně generálního tajemníka OSN, Českou republiku reprezentoval ministr zahraničí Jan Kavan. Podobné akty završující proces národní emancipace se v letech 1990—94 odehrály pětadvacetkrát (po rozpadu Sovětského svazu, Jugoslávie a Československa, separace Eritreje a dekolonizace Namibie a Palau). Rezervoár uchazečů o vlastní státnost je však pomalu vyčerpán. Nepochybně brzy vznikne Palestinský stát a možná také nezávislé Kosovo a Černá Hora. O sebeurčení usiluje část politického spektra na Nové Kaledonii a na Faerských ostrovech, nejistou budoucnost má Západní Sahara.
„Pěšáci, hajní, jdeme tahem!“… „Hajní stojí, pěšáci tahem ucházet“ volá povely fišmistr, který vede zátah z loďky vprostřed nevodu. Pěšáci si dají provázek do roubíků, opírají se o kliku a po kolena se brodí mazlavým bahnem. Baštýři u žezel si dali do háčků a drží spodní žíň těsně u dna, aby nezařízli. Lodě se sjíždí k síti a staví se podél ní. „Netahééééj“ rozřízne vzduch po delší době povel, který se nese daleko za hráze rybníka a oznamuje nejen rybářům a rybám, ale i širokému okolí, že zátah skončil. Nejmladší pěšák stočí provázek a ostatní se rozejdou po třech až čtyřech na lodě. Nevod se stáhne a začíná jádření. „Hajní vemte nás,“ a hajní přitahují síť ke kádišti, kde hned zavěsí spodní žíni na puntovací kůly.
Jen pro jeho blaho a spokojenost po staletí otročily desetitisíce lidí na stavbách hrází. Nejlepší rybníkáři zasvětili jeho vodním světům všechnu svou tvůrčí fantazii. Nejbohatší šlechtické rody, kláštery a města vynakládaly na stavbu jeho mokrých dvorců obrovský majetek.
Po celém jihočeském kraji se o Jakubu Krčínovi z Jelčan vyprávělo, že je spřažen se samotným peklem. Když velký rybníkář ve svých 79 letech zemřel, přišel si prý pro něho čert. Jako trest za jeho krutost a hamižnost s ním pak oborával hráze všech rybníků, které za života postavil. Na hrázi rybníka Hrádeček u Třeboně se však čert zmýlil, protože ten nestavěl Krčín, ale Ruthart z Malešova, a tak se řetěz, kterým byl regent spoután, přetrhl. Z přetrženého článku řetězu pak vyrost prapodivný dub, jehož dolní část kmene je silně rozšířená. Dodnes roste na hrázi zaniklého rybníka a připomíná čertův omyl. Lidé mu odjakživa říkají Krčínův nebo též Čertův dub.
Jihočeské pánve leží vedle sebe jako dvě pootevřené dlaně – Českobudějovická menší, hlubší a více sevřená, Třeboňská velká, mělčí a více otevřená. Ze všech stran jsou obklopeny hornatým nebo alespoň kopcovitým reliéfem a uchovávají si řadu specifických znaků jak přírodních, tak kulturních. A obě jsou velice svérázným typem české krajiny, protože od svého vzniku v dávné geologické minulosti až po současnost, si uchovávají podobu vypuštěné jezerní prohlubně.
Rybníky jsou fenoménem jihočeské krajiny a trvalou součástí její přírody, historie i kultury. Osudy lidí a rybníků jsou často tak úzce propojeny a propleteny, že prosperita rybníků skoro vždy znamenala i prosperitu místních vesnic a měst, naopak úpadek společnosti se přenášel i na rybníky.
Chráněná krajinná oblast Třeboňsko byla vyhlášena v roce 1979, ale už o dva roky dříve bylo toto území zařazeno mezi biosférické rezervace UNESCO s plochou asi 700 km2. Ve srovnání s většinou chráněných území světa má Třeboňsko zcela odlišný charakter. Nereprezentuje původní, člověkem minimálně narušenou krajinu, ale naopak je krajinou z velké části přetvořenou. Na místě původních, více či méně vlhkých pralesů, močálů a rašelinišť vznikla během staletí unikátní mozaika rybníků, lesů, rašelinišť, vodních toků, luk i polních kultur a lidských sídel. Zakládáním rybníků na místě původních močálů nedošlo k vyhubení zde žijících druhů, protože okraje těchto vodních nádrží původní biotopy do jisté míry nahradily.
Jedno z nejkrásnějších jihočeských měst leží uprostřed unikátní krajiny, chráněné jako světová biosférická rezervace UNESCO. Má však také statut lázeňského města se zdravotními areály Aurora a Bertiny lázně. Především však v sobě nese historické a kulturní poselství osmi staletí. Historická Třeboň je takové malé, půvabné městečko na dlani, s velice jednoduchou dispozicí ulic. Centrem města je ulicové hlavní (dnes Masarykovo) náměstí, z obou stran lemované třinácti měšťanskými domy, které tu vyrostly po velkém požáru v roce 1562. Okouzlují svými renesančními podloubími a parádními korunami štítů.
