Pestré

Na soutoku řeky Volhy a Kazaňky se rozkládá největší volžský přístav, spojující pomocí kanálů pět moří. Je to hlavní město Tatarů – Kazaň. Když píši hlavní město, nepokouším se o žádnou vzletnou metaforu. Přístav sice leží pouhých 800 km východně od Moskvy, ale obklopuje ho autonomní republika Tatarstán. Země povolžských Tatarů dovoluje na chvíli zapomenout, že jste ještě v Ruské federaci…

„Odstartovali jsme z anglického Dorsetu v jedenáct v noci z 5. na 6. června. Halifax táhl za sebou 6 kluzáků. Naším úkolem bylo obsadit most přes kanál Orne předtím, než ho mohou Němci vyhodit do vzduchu. Když jsme dosáhli pobřeží, halifax nás odpojil a letěl dál bombardovat Calais. Letěli jsme v 6000 stopách. Když se velitel ptal pilota, jestli vidí kanál, řekl ne, a tak jsme klesali do 2000 stop, pak ho spatřil. Přistáli jsme tak prudce, že nás to v kluzáku povalilo na hromadu, ale vyskákali jsme a ocitli se kousek od mostu. Na jeho konci stál německý voják, když nás uviděl, utekl…“

Rakouské Lungau leží na jižním úbočí Nízkých Taur v půvabném údolí řeky Mur, z něhož hvězdicově vybíhá 10 údolí. Připomíná pánev, chráněnou ze tří stran horami před větry a přeháňkami. Navíc leží v nadmořské výšce 1000 až 3000 m. Díky těmto specifickým klimatickým podmínkám má Lungau jistotu sněhové pokrývky až do pozdního jara a zároveň se může pyšnit největším počtem slunečných dnů v Rakousku. To vše vytváří ideální podmínky pro pobyt a dovolenou po celý rok…

Podél jižního pobřeží Brunswicku se převalují chuchvalce husté bílé mlhy. Domky v přístavu Blacks Harbor se jen zčásti vynořují z mléčného oparu. Navzdory momentální nepřízni počasí nacházíme brzy budovu označenou velkým otazníkem, neklamně signalizujícím informační středisko. Uvnitř je teplo a prázdno. Dívka za přepážkou nás ujišťuje, že ranní mlha se brzy rozplyne…

Původní obyvatelé Austrálie – Austrálci (anglicky nazývaní „Aborigines“) – přišli do své země pravděpodobně z jihovýchodní Asie před 50 až 60 tisíci lety. Jejich vztahy k ostatním skupinám – ať již kulturní, jazykové, nebo biologicko-genetické však zůstávají stále nejasné. Byli to (a vlastně stále ještě jsou) především sběrači a lovci, potulující se v malých skupinkách krajinou, která pro ně představovala stále se měnící prostřený stůl…

Trajekt vyplouvá ze splitského přístavu a věž Diokleciánova paláce se zmenšuje. Po necelých dvou hodinách plavby přistane v Supetaru. Jak dlouho asi taková cesta trvala římským otrokům, kteří na lodích poháněných vlastní silou přepravovali kdysi opačným směrem, z Brače na pevninu, bílý kámen na stavbu paláce? Křídový vápenec, jenž se tady od římských dob těží a zpracovává, proslavil ostrov mnohem dřív než jeho přírodní krásy a historické památky…

Malý zvonek na mém stolku zdobí nápisy FONDERIE DE CLOCHES a VILLEDIEU LES PO?LES. První označuje zvonařskou dílnu, druhý normandské městečko. Přeložit ho lze jako město pánviček. Jeho původ naznačuje kříž maltézských rytířů, patrný ve znaku města vyraženém uprostřed zvonku…

Jedna z oblastí původních tropických pralesů na mexickém území, Lakandonská džungle, za posledních 30 let zcela změnila svou tvář. Ještě nedávno bylo toto místo velice řídce obydleno a jeho obyvatelé jen minimálně zasahovali do svého prostředí. Po mnoha staletích je dnes Lakandonská džungle opět protkána horečnou lidskou aktivitou – staví se silnice, vesnice, hotely, lesy se mění na pole, probíhají práce na ropných vrtech. Před více než 1000 lety v těchto místech stavěli a budovali Mayové. Jaké dědictví tu zanechali svým potomkům, a kdo jsou lidé, kteří tu žijí dnes?

Malé přístavní městečko Saint Ives v nejzápadnějším cípu Anglie, v hrabství Cornwall, již dávno není jen domovem rybářů vyrážejících každé brzké ráno za ne zcela jistým úlovkem. Od konce dvacátých let minulého století se stalo také “mekkou” britské výtvarné avantgardy. Dnes tu sice netvoří svá díla žádné celebrity, umělecká kolonie však žije v Saint Ives úspěšně dál…

„Pohřběte mrtvé a nakrmte živé,“ odpověděl první ministr Sebastiao José de Carvalho e Mello, pozdější markýz Pombal, svému zoufalému králi, který bezradně obhlížel trosky Lisabonu zničeného zemětřesením. Udeřilo v Den svatých v roce 1755. Pobořilo kostely plné věřících, od planoucích svíček se šířily požáry. Lidé před nimi prchali k řece Tejo, její vzedmuté vlny však jen dokončily dílo zkázy. Město leželo v rozvalinách a oplakávalo tisíce obětí…

Městečko Baker leží v jižní Kalifornii uprostřed Mohavské pouště. Jeho poloha na křižovatce dálnice I 15 (spojující Los Angeles a Las Vegas) a silnice 127 (směřuje na sever do Údolí smrti) jej předurčila k tomu, aby se stal zastávkou na odpočinek při cestování monotónní pouští. Baker je především shlukem motelů, restaurací, rychlých občerstvení a benzinových pump.

Yukon! Jméno, které snad v každém vyvolává pocit dálek a dobrodružství. Pátý největší tok severoamerického kontinentu, na jehož plochu povodí by se vešlo Německo, Polsko i Česká republika dohromady. Opěvován už ve starých indiánských legendách, patří stále neodmyslitelně k představě Dalekého Severu. Název pochází z indiánského slova „yuchoo“, což znamená „velká řeka“. Na své pouti Kanadou a Aljaškou protéká většinou liduprázdnými prostorami, ale již pro původní obyvatele znamenal důležitou dopravní cestu…

Národní park Do?ana patří v Evropě mezi největší a nejvýznamnější. Leží na jihu Španělska v široké deltě řeky Guadalquivir a má úctyhodnou rozlohu 54 200 ha. Přístup návštěvníků do parku i jejich počet je omezen na 300 lidí denně, a proto je nutné zajistit si vstup předem. Individuální prohlídka je možná pouze na několika málo vyhrazených místech. Kdo chce vidět víc, musí se připojit ke skupině s průvodcem…

Ač na samém severu Německa, s Čechami má více společného, než by leckdo čekal. Jeho český ekvivalent Lubek se sice už moc nepoužívá, nicméně pravdou zůstává, že na počátku jeho historie nejsou – tak jako skoro všude jinde v Evropě – Římané, nýbrž Slované. Přesněji Vargové, větev kmene Obodritů, nebo také Bodrců. To druhé by ovšem dnešní Němci sotva dokázali vyslovit…

Cesta do Bratislavy může v současnosti připravit těm, co si jí pamatují ještě z dob společného státu, velké překvapení. Ve slovenské metropoli, tak jako i v Praze a dalších velkých městech, se polistopadová éra kapitalismu podepsala nejen opravami a obnovou památek a historických budov, ale především výstavbou nových obchodních a kancelářských center, nákupních komplexů a jiných prostor určených pro komerční účely. O to více návštěvníka Bratislavy udiví existence ojedinělé umělecké a kulturní instituce, která v našich zeměpisných šířkách nemá obdoby, už i proto, že vycházíze ze soukromé iniciativy a ze soukromých prostředků, má však obohatit všechny a neslevuje z kvality ve prospěch tučného zisku…