„Velšané, musíte se nějak odlišit,“ zvolal mnich, když si všiml, že jsou velmi podobně oblečeni jako Anglosasové, což vede ke zmatkům mezi bojujícími stranami. Ze země vytrhl stvol a znovu se rozkřikl: „Tímhle se označte, abyste věděli, že voják bez pórku je váš nepřítel!“ Velšané si na přilbice připnuli pórek a nakonec bitvu vyhráli. Mnich, jenž přišel s tímto nápadem, se jmenoval David. Pórek se stal národním symbolem a David patronem země…
Na severním cípu Black Mountains, v mírně zvlněné a řídce osídlené krajině, leží městečko Hay-on-Wye. Velšské je doslova jen tak tak, hranice s Anglií kopírující Dulasův potok vede pár stovek metrů od jeho centra. Napůl anglický byl Hay po vpádu Normanů, kdy město samotné spravovali Angličané, zatímco Velšanům zbyl jen venkov na jih a západ od něho. Jeden z normanských baronů, William de Braose II., zde postavil kolem roku 1200 hrad, jenž v následujících stoletích musel odolávat útokům z obou stran hranice a několikrát byl zničen…
Snad každý, kdo překoná kanál La Manche, si povšimne jednoho nápadného rozdílu. Zvláště, když střední Evropu trápí letní žár a sucho – nastoupíte do letadla v rozpálené, zažloutlé Praze a vystoupíte kdekoliv ve svěží barevné Británii. Máte pocit, že jste právě přeletěli z Půlnočního království do Země krále Miroslava. Proč jsou zahrádky na britských ostrovech o tolik jiné než naše? Může za to anglické počasí…
Velšané jsou náruživými sportovními fanoušky. Svou přízeň dělí mezi ragby, považované za národní sport, a fotbal. Obě míčové hry se do Walesu dostaly v 19. století. Přivezli je s sebou angličtí dělníci, které do Walesu přilákala možnost práce v průmyslu. Zatímco vyznavači fotbalu cestovali hlavně z okolí Liverpoolu a Manchestru do severního Walesu, příznivci ragby ze západu Anglie do uhelných oblastí jižního Walesu…
„Velšská břidlice je nejkvalitnější na světě, žádná jiná s ní nemůže soutěžit. Blíží se jí snad jedině ta z New Foundlandu v Kanadě,“ říká David, když si k malé stoličce přináší matnou kamennou desku černošedé barvy. Za chvíli do jedné z dílen v Muzeu velšské břidlice v Llanberisu přijdou návštěvníci, jimž ukáže ruční opracování tohoto kamene. „Je to vlastně původně jemn, čistý sediment ze dna moře, starý pět až šest set milionů let, na který působilo zemské teplo, erupce, silné tlaky a voda,“ dodává asi pětapadesátiletý muž oblečený v pracovní kombinéze…
Anglesey znamená v angličtině Ostrov andělů. Velšsky se jmenuje Ynys Môn, ale velšským jménům je lépe se vyhnout. Na ostrově se totiž nachází obec s nejdelším jménem na světě. Zkuste si zapamatovat Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch. Přeložit se dá jako „Kostel svaté Marie v roklině bílých lísek poblíž prudkého víru a kostela svatého Tysilia z červené jeskyně“. Zdá se, že ostrované nejsou zrovna nudní lidé…
V roce 1272 nastoupil na anglický trůn král Eduard I., schopný muž, odhodlaný posílit svou pozici svrchovaného vládce. Neutuchající neústupnost, s níž chtěl ovládnout celé Britské ostrovy, odstartovala éru dlouhých válek. První obětí se stal Wales…
Byť žili v éře průmyslové revoluce, omámil je středověk. Vzdělaný, plachý, nesmírně bohatý John, třetí markýz z Bute, a výstřední světák a geniální architekt William Burges. Vytvořili perfektní dvojici a jejich přátelství vydrželo 16 let. Výsledky jejich spolupráce jedni obdivují, druzí zatracují. Nikdo je ale nemůže minout bez povšimnutí…
Nad nejvyšší horou Walesu Mt. Snowdon (1085 m ) leckterý znalec Krkonoš a Jeseníků, natož Alp, ohrne nos. Směšný kopeček, jen o málo vyšší než vrcholy Českomoravské vysočiny. Ovšem na Sněžku se turista vydává z Pece, tedy ze střediska ležícího téměř v devíti stech metrech nad mořem. Velšské hory však stoupají prakticky od mořského pobřeží a jejich tisícimetrový tmavý masív budí překvapivý respekt…
Croeso i Cymru – Vítejte ve Walesu! V zemi s rudým drakem na vlajce, s krkolomným, leč stále živým jazykem, se svébytnou kulturou a bohatou historií, v zemi, jež je menší než Morava. Od severu k jihu měří Wales kolem 260 km, na šířku má přibližně 100 km. Ze tří stran ho obklopuje moře, čtvrtou je nalepen na Anglii. Pobřeží je členité a na mnoha místech velmi divoké. Převážnou část území zaujímají Kambrické hory. Národní park Snowdonia, druhý největší ve Velké Británii, se pyšní jedním z nejstarších pohoří na Zemi…
K nejkrásnějším turistickým zážitkům patří ve Walesu jízda vlakem po úzkokolejné železnici. Podobně jako spousta jiných technických památek z posledních dvou století, i vznik pověstných úzkokolejek spadá do časů, kdy se život ve velšských údolích točil podle kol těžních věží a skřípění vozíků svážejících narubané uhlí a nalámanou břidlici. Úzkorozchodné dráhy se členitou kopcovitou krajinou dokázaly proplétat stejně dobře jako do té doby jedineční tažní koně s povozy, a přitom mnohem rychleji. Když však tyto železnice ve 20. století ztratily význam pro přepravu surovin, byly odkázány k zániku. Dříve než se tak stalo, ujali se jich vlakoví nadšenci, kteří je udržují jako turistické atrakce…
Cardiff je od roku 1955 hlavním městem Walesu. Jeho základy položili Římané, po jejichž pevnosti zdědilo město i svůj název – z Castra Didi, Didova tábora, se časem stal velšský Caerdydd, anglicky Cardiff. Ve středověku měl pověst doupěte zločinců, hrdlořezů a pirátů, kteří ohrožují Bristolský průliv. Ještě v polovině 18. století ho obývalo pouhých 1500 lidí. Pak se silou vichřice přihnala průmyslová revoluce a díky uhlí vyváženému do celého světa se z velké vsi při ústí řeky Taff stala metropole země…
„Welcome in Big Pit,“ vítá nás bodrým hlasem muž v oranžové kombinéze a zkušeným pohledem přeměřuje naše hlavy, aby nám bílé přilby dobře padly. „A odkud jste přijeli? Czech Republic? Well, Ostrava, Kladno, ještě se tam fárá?“ přidává nám čelní svítilnu a široký opasek s baterií a záchranným balíčkem. Další muž sbírá fotoaparáty, přehrávače i hodinky, veškeré přístroje, které obsahují baterie. „Se suchými články dolů nemůžete, mohly by vydat jiskru, a ta iniciovat výbuch metanu…
„Narodil jsem se ve velkém velšském průmyslovém městě na počátku světové války: ošklivé, krásné město to bylo a je, alespoň pro mne…“ Slova nejproslulejšího velšského literáta Dylana Thomase platí dodnes. Druhé největší město v zemi jen pomalu mění svůj někdejší ryze průmyslový charakter továrních komplexů, zašedlých ulic a nekonečných řad dělnických domků, postavených nad řekou Tawe, na druhé straně se ale může pyšnit proměnou přístavu v moderní čtvrť zábavy, poučení, rekreace a bydlení…
Ranním tichem se rozléhal pronikavý křik racků. Na pláži sbírali ulity mořských živočichů, s nimiž vylétali nad širokou nábřežní promenádu, kde je pouštěli ze zobáku na dlažbu. Schránky hlasitě křuply a rackové posnídali jejich obsah. Štědrou nabídku jim v noci vyplavily na pláž zpěněné vlny rozbouřeného moře. S jeho hukotem soutěžilo dunění hromů a scénu osvětlovaly blesky křižující oblohu…
Rychlý rozmach průmyslové revoluce v Anglii a Walesu provázelo budování rozsáhlé sítě vodních kanálů. Čluny nahrazovaly povozy, které po špatných silnicích nestačily přepravovat dostatečné množství uhlí, železné rudy a dalších surovin do železáren, vápenek a cihelen…
Setkáte-li se s někým jménem Evans, Thomas, Davis, Jenkins, Jones, Morgan či Lloyd, je dosti pravděpodobné, že dotyčná osoba pochází z Walesu. Poměrně často se vyskytující stejná příjmení jsou následkem charakteru velšské krajiny – celé rozšířené rodiny žily izolovaně v odlehlých údolích. Původní keltské obyvatelstvo bylo postupně vytlačováno na západ, hlavně anglosaskými kmeny – jeden z vládců, král Offa, dal v 8. století dokonce postavit hraniční hliněný val, aby izoloval Velšany mimo své území. Dnes tento předěl slouží jako turistická stezka pro dálkové pochody…
Projíždíme po perfektně upravených silnicích na velšském venkově. Rychlost je omezena na 40 mil za hodinu a před každou vesnicí ještě stojí nápis: Děkujeme, že jste zpomalili. Zpravidla následuje dopravní značka se symbolem ovce. Ovčích farem je ve Walesu nespočet. Zvířata se často potulují v těsné blízkosti silnic a na krajnicích, až se bojíme, abychom nějaké nesrazili. Ale mnohé z nich beztak půjdou na porážku. Vždyť Wales je proslavený svým jehněčím…
Krátký neformální průzkum veřejného mínění v několika velšských lokalitách může přinést neočekávané výsledky, pokud jde o slavné osobnosti z minulosti. Člověk by očekával krále Artuše (King Arthur) jako jasnou jedničku, ale není tomu tak. Zdá se, že tato postava je již odkázána do říše mýtů a pohádek. Historikové sice objevili záznamy v kronikách o velšském vojevůdci z 5.– 6. století jménem Arthur, ale věrohodné podklady chybí. Teprve středověk znamenal oživení legendy o slavných Artušových bitvách, jeho rytířích kulatého stolu a cestě za Svatým grálem…
Někoho možná překvapí, že Tunisko je také zemí bohatou na římské mozaiky. Dochovalo se jich zde opravdu mnoho a ve vynikající kvalitě i námětové šíři…
