Koně nabití temperamentem a touhou předvést, co se naučili, vtančí do arény a představení může začít. Diváci sledují elegantní kroky běloušů, které vedou jezdci v tradičních kostýmech z 18. století. Je to pohyb dokonale sladěný s hudbou, doplněný piruetami, skoky a jinými, různě složitými figurami. Je jen několik míst na světě, kde můžete vystoupení tohoto druhu vidět, a Jerez de la Frontera je jedním z nich…
Ať žije Pepa! Ne, to není pokřik z nějaké rodinné oslavy, ale hold první španělské ústavě, jejíž dvousté výročí se slaví právě letos. Byla vyhlášena v Cádizu 19. března 1812, přesně na svátek Josefa, v jediném městě, které Napoleon marně dobýval. Po návratu absolutistického režimu jen pouhá zmínka o ústavě zaváněla nepříjemnostmi, a tak ji stoupenci demokracie pojmenovali La Pepa. Zašifrovali ji tak do ženské podoby španělského osobního jména Pepé, protože la Constitución je rodu ženského. Jak jednoduché…
Když se v roce 1907 rozvodnila řeka Guadalmedina pramenící v nedalekých horách Montes de Málaga tak, že lidé v Malaze plakali na ulicích nad zbytky svých nuzných příbytků, rozhodlo se město k okázalé přestavbě. Kdo by však tenkrát mezi troskami města založeného Féničany, obývaného Kartaginci a nakonec Římany tvrdil, že se jeden z hlavních římských přístavů ve Středozemí stane perlou Andalusie a vyhledávaným letoviskem pro golfisty, byl by považován za donkichotského snílka…
Je až nechutně málo míst na této planetě, kde člověk může „po anticku“ zvolat: Hic sunt leones! V naší staré dobré Evropě neobjevená území, natož lvy snad ani nežádáme. Docela by nám na dovolenou stačil malý kousek země, třeba jen miniaturní plážička, kde nejsou žádná těla, nikdo neřve, kde můžeme být sami s mořem, s přírodou…
Hlavní spojnice mezi kastilskou mesetou a Andalusií vede přes hluboké strže Despeñaperros. Po bezbřehých pláních Kastilie vás trochu překvapivě pohltí až půlkilometrové srázy, aby vás dramaticky uvedly do olivového království zvaného Jaén. Cizinci bývají překvapeni, že v Andalusii provincie podobného jména vůbec je, a v představě většiny Španělů se tento prostor zužuje právě jen na monotónní moře oliv, přes které vede dálnice A4…
Město mnoha tváří: ostrého světla a hlubokých stínů, starobylých památek i moderních staveb, město s labyrintem úzkých uliček a důvěrnými náměstíčky, kde se zastavil čas, ale i širokých pulzujících tříd dávajících na vědomí, že Sevilla neustrnula v minulosti, ale jde s dobou…
„Od plamenů zapadajícího slunce chytají poslední růže,“ napsal Juan Ramón Jiménez, pro kterého byla Huelva jedním z nejkrásnějších míst na zemi a který ze své rodné vísky Moguer učinil literární pojem. Citovanou větu možná napsal na terase svého domu, ale stejně tak dobře jej mohla napadnout na jedné z půvabných pláží Costa de la Luz, pobřeží Světla, nebo hlouběji ve vnitrozemí, třeba v jedné z bělostných vesnic rozložených po svazích pohoří Aracena. Míst, odkud lze podobnou sluneční agonii pozorovat, je v prosluněné, horizontu otevřené Huelvě bezpočet…
Jen málo měst na světě se může pochlubit tak úchvatným historickým a architektonickým bohatstvím jako španělská Córdoba. Zářivá perla Andalusie vznikla už v římských časech a v raném středověku byla dokonce hlavním městem obrovské a bohaté říše, která představovala výkvět tehdejší civilizace…
Křesťanství a islám, romanizace a arabizace – neoddělitelné v krvi Andalusie a Granady zvlášť. Proto i vzdělané dohady o tom, zda je její název odvozen z románského „granada“, granátové jablko, nebo z arabského Gar-anat, Vrch poutníků…
Andalusie je zemí dvou moří a pro svou jedinečnou historii také zemí dvou kontinentů. Vzhledem k pestrosti svého reliéfu navíc představuje výjimečně bohatou krajinnou mozaiku…
K pohořím skládajícím Porýnskou břidličnou vrchovinu patří i Eifel, který na jihu a východě jasně vymezují Mosela s Rýnem. Na severu už jeho hranice není zdaleka tak výrazná, určuje ji zhruba spojnice Kolína nad Rýnem a Cách, a výrazná není ani na západě, kde Eifel přechází do Belgie a Lucemburska, aby tam volně navázal na geologicky příbuzné Ardeny…
K pohořím skládajícím Porýnskou břidličnou vrchovinu patří i Eifel, který na jihu a východě jasně vymezují Mosela s Rýnem. Na severu už jeho hranice není zdaleka tak výrazná, určuje ji zhruba spojnice Kolína nad Rýnem a Cách, a výrazná není ani na západě, kde Eifel přechází do Belgie a Lucemburska, aby tam volně navázal na geologicky příbuzné Ardeny…
V úseku rýnského údolí mezi Bad Salzigem a Bonnem se pravý břeh toku dotýká dvou pohoří, která jsou součástí Porýnské břidličné vrchoviny (Rheinisches Schiefergebirge) – Taunusu a severněji ležícího Westerwaldu. Obě se mírně svažují k malebnému údolí, jež hluboce zaklesnuté mezi nimi vede v četných zákrutech řeku Lahn k soutoku s Rýnem v Lahnsteinu před Koblenzem. Na posledních padesáti kilometrech jsou obě pohoří sice údolím horopisně oddělena, jejich přilehlé části však bez ohledu na tuto hranici skládají přírodní park Nassau, který na území o rozloze 590 km2 chrání vedle mnoha rostlinných a živočišných společenstev i typický ráz po staletí zušlechťované zemědělské krajiny…
Necelých dvacet kilometrů východně od Wormsu, tam, kde se dnes rozkládá hesenské město Lorsch, stával původně jenom klášter, jenž mezi 8. a 10. stoletím patřil k nejznámějším poutním místům tehdejší franské říše. Po třicetileté válce upadl v zapomnění, nicméně v posledním půlstoletí k němu lidé opět v hojném počtu váží cestu, i když z úplně jiných pohnutek. Přicházejí si prohlédnout to nemnohé, co z klášterního areálu zbylo, hlavně však jednu nevelkou patrovou stavbu, která budí obdiv svým architektonickým ztvárněním a dráždí fantazii svou neproniknutelnou minulostí…
A jedním dechem dodejme, že také významné historické centrum židovské kultury a jedno z nejstarších měst v Německu vůbec – tím máme všechny hlavní charakteristiky Wormsu, osmdesátitisícového města na levém břehu Rýna, pěkně pohromadě…
Studený vítr žene nad Rýnem nízké šedivé mraky a jen co silnice zamíří od města Landau in der Pfalz k úpatí Falckého lesa, hustě se rozprší. Na to, že je polovina září, si nejteplejší a nejslunnější kout Německa obstojně kazí renomé, když ale vystoupím z auta na parkovišti před zříceninou hradu Landeck, která trčí z lesa vysoko nad rýnským údolím, déšť naštěstí ustává. Ještě že tak, v lijáku by nemělo smysl ve výletu po jižní části Falckého lesa pokračovat…
Lidé nemají úctu před ničím, to je známá věc. Bylo tomu tak odjakživa a ještě dlouho bude. Když byla v 19. století písčitá lavice v ústí Mosely, pozůstatek někdejšího ostrůvku, spojena hrází se břehem, aby tak vznikl nouzový přístav, neváhali občané Koblenze tenhle novotvar na soutoku Mosely a Rýna nazvat „Honsschwanz“, Psí ocas. Místo u soutoku přitom mělo už dávno své jméno daleko vznešenější – Německý roh…
K Rýnu patří víno, tedy alespoň v Německu až kousek pod Bonn. Vymezíme-li Porýní nejširším možným způsobem, jako území odvodňované Rýnem, zjistíme, že na něm leží jedenáct ze třinácti německých vinařských oblastí, v nichž se pěstuje réva určená pro výrobu jakostních a přívlastkových vín. Nevejdou se sem jen dvě malé oblasti na východě, saská na Labi a sálsko-unstrutská podél stejnojmenných řek. Převedeno do řeči čísel to znamená, že 98,9 % německých vinic leží v Porýní…
Navzdory lákavému nadpisu se nevypravíme na jedno Kölsch, kolínské, mimochodem svrchně kvašenou jedenáctku tradičně čepovanou do úzkých válcových skleniček „Stangen“ o objemu pouhých dvou deci – cíl naší cesty bude podstatně vznešenější. V historickém centru Kolína nad Rýnem stojí plný tucet románských bazilik, které představují pozoruhodný umělecký soubor nejen stavební. Proslulostí je možná trochu zastiňuje „unescový“ dóm, ale ojedinělostí konkurenci nemají široko daleko…
V dobách své největší slávy byl Trevír (německy Trier) znám jako „druhý Řím“. A nebylo to kvůli množství kostelů či sedmi pahorkům, což bývají nejčastější důvody podobných srovnání. Označení odkazuje do období pozdní říše římské a vyjadřuje význam, který tehdy město mělo…
