Západní Francie

Západní Francie přijala své místo na okraji země i Evropy jako úděl. Zdejší krajina i její lidé se naučili žít v sousedství bouřlivého Atlantiku, naučili se využívat výhod, které poskytuje i vzdorovat nevýhodám, jimiž na ně útočí. Oceán, který se dotýká Francie na jihozápadě svým širokým Biskajským zálivem a na severozápadě úzkým Lamanšským kanálem, dává celé přímořské krajiny hojné deště. A také zmírňuje extrémní zimní i letní teploty. Jen díky oceánu je v této oblasti celoročně příjemné podnebí, mírně teplé a mírně vlhké, kde se dobře daří všemu a všem, kdo potřebují ke svému životu slunce a vodu. K nevýhodám patří vytrvalý západní vítr, nejvtíravější na výspách Bretaňského poloostrova a vůbec na všech ostrovech a mysech celého dlouhého pobřeží. Také bouřlivý a vysoký příboj ztěžuje lodní dopravu a celé dlouhé úseky pobřeží jsou od moře nepřístupné. Na nízkém jihozápadě se navíc přílivové pásmo místy rozšiřuje až na 12 km a mění zaplavované území v bažiny, močály a marše.

Charakter mořských břehů však neovlivňuje jen oceán. Existuje i tiché, nenápadné, sekulární kolébání okraje kontinentů. Francouzské břehy se v průběhu věků mnohokrát ponořily pod mořskou hladinu a opět se nad ní vyzvedly až o desítky metrů. Mnoho okolností nasvědčuje tomu, že v současném geologickém období má celé západní pobřeží Francie poklesovou tendenci, znásobenou pomalým zvyšováním hladiny oceánu. Nejlepším důkazem je vznik samotného kanálu La Manche. Ještě před 9000 lety existoval v Calaiské (Doverské) úžině pevninský most. Důsledkem poklesávajícího pobřeží jsou i široká, nálevkovitě otevřená ústí všech řek, které se zde vlévají do oceánu. říká se jim estuária a jsou pravým opakem delty, v níž pevnina postupuje do moře. Estuária otevírají moři cestu do pevniny, protože jejich údolí se propadají pod hladinu spolu s poklesávajícím pobřeží. Obří estuárium Gironde je dlouhé 70 km a je zaplaveno mořskou vodou, v níž žije mořská fauna. Ostatní řeky jako Loire, Seina, a desítky dalších sice mají estuária menší, ale mají je všechny a jejich zaplavená ústí vytvářejí specifický typ riového pobřeží. Obdobným způsobem vznikaly mnohé zátoky, často téměř uzavřené a hluboko pronikající do pevniny. Jsou to v podstatě zaplavené pobřežní nížiny. Chceme-li najít na západním pobřeží Francie skutečně nějakou zvláštnost, pak je to právě poklesová tendence zdejších břehů se všemi důsledky v modelaci pobřežní krajiny.

Reliéf západní Francie je mnohotvárný a tak pestrý, až se zdá, jako by to byla záměrně připravená vzorkovnice celé Francie. Od nejzazšího severozápadu až k výběžkům Pyrenejí na jihu se postupně střídají vyzdvižené plošiny a nížiny s Armorickým masivem Normandie a Bretaně, pak následuje velká Akvitánská pánev, rovná, nízká a úrodná a nakonec svahy těžko přístupných Pyrenejí, které oddělují Francii od Španělska a Atlantik od Středozemního moře. Jednotlivé přírodní celky jsou velice výrazné a místy také nápadně oddělené přirozenými hranicemi, že se samy lidem téměř nabízely, co vyhraněný životní prostor k provozování určitého typu obživy – ať už to byl chov dobytka v Normandii a Bretani nebo klasické zemědělství s pěstováním obilí v kraji Poiton-Charentes, či vinařství v Akvitánii. A všichni, kdo se usídlili na pobřeží, ať na severu nebo na jihu, žili z moře – z rybolovu, z námořního obchodu a dříve, občas, i z pirátství.

Tyto výrazné krajinné celky také přispěly k tomu, že se na jejich území začaly formovat národní centra, samostatná vévodství a království. Tak se v průběhu staletí ba tisíciletí utvořila bojovná Normandie, do sebe uzavřená Bretaň, celou královskou Francií hýčkaná údolí Loiry, a úrodná Akvitánie. Výspy Pyrenejí pak zůstaly Baskům, potomkům neznámého evropského národa, kteří podobně jako Bretoňci lpí na svých tradicích a národní identitě.

V novodobém administrativním členění Francie na 22 krajů, byly většinou tyto přirozené historické a přírodní celky respektovány, takže každý z krajů moře pokračoval ve své historické tradici a dotvářel svůj obraz v povědomí Francouzů i zahraničních návštěvníků.

Normandie na severu, s břehy u kanálu La Manche zůstává stále zemí Normanů, potomků severských vikingů, kteří se tu usadili někdy v 9. století. Ale je to také země rozlehlých pastvin se stády krav, proslulá jablečným moštem a jablečnou pálenkou calvados. Od východu na západ, napříč Normandií spěje od Paříže k moři, Seine „nejcivilizovanější“ francouzská řeka, spojená mnoha průplavy s jinými řekami. Je celoročně splavná a stala se doslova francouzskou dálnicí námořní dopravy. Veliký přístav Le Havre pak vzorně plní svou funkci dopravního a obchodního centra. Normandie také proslula svým pozoruhodným pobřežím – ať už to jsou strmé skalní stěny podél Côte d‘Albâtre (Alabastrové pobřeží), které modeluje příboj do podivuhodných tvarů, nebo stakilometrové písečné pláže Côte de Nacre či Côte Fleurie. Obě prosluly skvělými letovisky, navštěvovali je hlavní spisovatelé a malíři ale také se staly válečným polem při invazi spojeneckých vojsk 6. června 1944. Hned za krásnými plážemi jsou hřbitovy statisíců padlých. Kromě této nedávné, ještě bolestné historie má Normandie i jiné velmi historické památníky. Tím nejslavnějším je nesporně Mont St. Mitchel.

Bretaň je stále považována za poslední výspu Keltů původních obyvatel Evropy, i když jejich potomci už svůj jazyk většinou zapomněli. Ale hluboko zůstaly zakořeněny staré pohanské legendy, pověry a zvyky, které žijí v jakési symbióze s náruživým křesťanstvím. Skalnatý poloostrov Bretaně vybíhá daleko do moře a svými severními, žulovými břehy uzavírá kanál La Manche. Mnohem přívětivější jižní pobřeží Bretaně je jako stvořené pro klidnou letní dovolenou a navíc je v celém světě proslulé svými vztyčenými, hrubě opracovanými kameny, megality, které neznámé neolitické civilizace stavěly do záhadných řad a kruhů.

Přímořské údolí Loire, Pays de la Loire, je příjemný kraj zahrad, vinic, malebných vesnic a ještě malebnějších zámků. Lehce zvlněná země pomalých řek, prosluněných listnatých lesů, a úrodných polí je patrně nejkrásnějším krajem Francie. Uprostřed této laskavé přírody stojí památníky zašlé slávy královské Francie a Dumasovských mušketýrů. Každý ze zdejších zámků v sobě nese kus francouzské historie.

Kraj Poiton-Charentes leží při Biskajském zálivu, o němž se říká, že se tam připravuje počasí pro celou Evropu. Je to převážně zemědělská oblast s venkovskou krajinou, soustředěná kolem historického Poitiers, které patří svými románskými památkami k nejzajímavějším městům Francie. Známá je také pevnost La Rochelle, s velkým přístavem a moderním městem za historickými hradbami. Přesto však tento kraj ve světě nejvíc proslavilo nenápadné, malé vnitrozemské městečko obklopené vinicemi – Cognac. Jeho vinné brandy je symbolem všech koňaků.

Akvitánie na jihozápadě, rozložená u široké Akvitánské pánvi odjakživa patřila k nejlepším zemědělským oblastem Francie. V okolí města Bordeaux leží nejslavnější vinařská oblast s ještě slavnějšími značkami červených vín.

Vedle proslulých vinic patří k velkým dílům lidského úsilí vysoušení pobřežních bažin a vysazení milionů mladých borovic. Tento kraj nazývaný Londes je druhou pýchou Akvitánie.

Sousedství oceánu po věky ovlivňuje lidské charaktery i zdejší krajinu, mnohdy se stala dějištěm mnoha historických událostí, které zasáhly celou Francii a někdy i Evropu.