Na počátku 18. století promluvil do české architektury s celoevropsky nepřeslechnutelnou hlasitostí Jan Blažej Santini-Aichel, tvůrce slohu, pro který se ujal termín „barokní gotika“ či „gotizující barok“. I když vytvořil také profánní stavby, jako zámek Karlovu Korunu nebo několik šlechtických paláců v Praze, těžiště jeho díla spočívá v architektuře sakrální…
Že se v Plzni už dlouho vaří dobré pivo a pár let hraje slušný fotbal, to se tak nějak ví. Ale že město nabízí také pozoruhodné památky spojené dokonce s některými českými rekordy, to už je známo trochu méně…
Asi na třiatřiceti arech vznikla zahrada, která přímo vybízí k chvilce spočinutí, prodlení a usebrání, k okamžiku zamyšlení mezi všemožnými odstíny zeleně doplněné žlutými, rezavými, nachovými či stříbřitými tóny a korunované podle roční doby pestrou paletou květů odrážející se na hladině dvou jezírek. Z pískovce vytvořená křížová cesta a moderní kaple dál rozšiřují duchovní rozměr místa, které tvoří Památník obětem zla…
Syntéza nejrůznějších uměleckých proudů, stejně jako prolínání německého a slovanského živlu a zvláštní smysl českého národa pro hudbu, která zde zaznívá ve všech výtvarných oborech – tak lichotivě kdysi charakterizoval kořeny zvláštního vzepjetí české barokní architektury rakouský badatel Heinrich Gerhard Franz, jeden z jejích největších znalců. Přitom měl na mysli především dvojici umělců z jedné konkrétní rodiny – jmenovali se Dientzenhoferové…
Pražské Židovské Město bylo v 16. a 17. století největším ghettem v Evropě. Ačkoli bylo během asanace v letech 1893–1917 z velké části zbouráno, z jeho nezničitelných kořenů vyrůstají nové výhonky novodobého pomyslného ghetta – galerie a kulturní instituce, židovské symboly, předměty a hebrejština na ulicích… To staré představuje unikátní soubor památek evropského významu…
Pražské Židovské Město Read More »
O Olomouci se říká, že tamní počet staveb sakrálního účelu či přinejmenším původu je v přepočtu na jednoho obyvatele nejvyšší v celé republice. Myslím, že každý, kdo projde městem s očima otevřenýma, rád této informaci uvěří…
Duchovní metropole Read More »
Ze všech poutních míst u nás se jedno nápadně vyděluje. Svým významem přesahuje naše hranice a vstupuje do prostoru celoevropského. Má svou hmatatelnou historii počínající ve 13. století, ale téměř celou tuto dobu se hlásí k tradici ještě starší, která právě letos oslavuje 1150. jubileum. Velehrad, místo neoddělitelně spjaté s tradicí cyrilometodějskou…
Velehrad – myšlenky, ne kosti Read More »
Jsou všude kolem nás, bereme je jako součást našeho světa, i když tomu jejich ne vždy úplně rozumíme. Duchovní památky – díla vzniklá z víry a pro víru, jež ale mohou promlouvat ke každému. Víra není podmínkou…
Vědomí souvislosti Read More »
Téměř v každém průvodci o Barceloně najdete kapitolku o nejznámější ulici města s doporučením, že ji nesmíte vynechat. A tak se možná i vy vmísíte do proudu turistů plni zvědavosti, jak na vás zapůsobí slavná promenáda vedoucí od Katalánského náměstí (Plaça de Catalunya) k nábřeží, kde končí u monumentálního sloupu se sochou Kryštofa Kolumba hledícího do dáli na moře…
Procházka po Les Rambles Read More »
Montjuïc se zvedá nad jedním z nejvýznamnějších středomořských přístavů. Se svými 173 metry doslova nad mořem je nepřehlédnutelnou dominantou města. Ve středověku stála na jeho vrcholku strážní věž, odkud se signalizoval příjezd blížících se lodí. Od těch dob ale monitorovací metody, stejně tak jako Montjuïc, prodělaly pár zásadních změn…
Hrad hrůz a jiné atrakce Montjuïcu Read More »
Rušnou a živou ulici Ramblas v Barceloně si nenechá ujít žádný turista. Ptáčci v klecích, knihy, květiny, kavárny, živé sochy. O tom všem již byly popsány stohy papírů. Přesto je zde jedno místo, kam většina turistů nezabrousí – kavárna slavných cukrářů z rodiny Escribà, kde přijde po celodenním šlapání za památkami na řadu sladká tečka…
Peníze, které rostou na stromě Read More »
Život v Barceloně je stejně příjemný jako jejísubtropické klima a poloha na břehu moře. Jaro je dlouhé a pozvolné, stejně tak i podzim, obě období jsou velmi přívětivá a přímo vyzývají k pobytu venku. Léto bývá horké, ale vlhké a lepkavé, zima je většinou krátká, mírná a deštivá. Sníh se zde objevuje velmi zřídka, pro obyvatele znamená paniku a pro dopravu totální kolaps…
Jak se žije v Barceloně Read More »
Uprostřed zeleně pod svahy Montjuïcu, nedaleko od mohutných budov Národního muzea katalánského umění, se rozkládá soubor drobných bílých staveb na nepravidelném půdorysu, nápadný svými terasami mezi bizarními čtvrtválcovými střechami – Muzeum moderního umění, nesoucí jméno umělce, jenž stál u jeho zrodu. Byl jím barcelonský rodák Joan Miró i Ferra…
Fundació Joan Miró Read More »
Do konce důležitého utkání zbývá jen pár vteřin, na bránu soupeře se valí poslední útok a vítězný gól je konečně tady! Šťastní fanoušci katalánského klubu FC Barcelona na tribunách jásají tak, že cítím, jak se celý stadion Camp Nou chvěje. A když se pak vydají k domovu a zní klubová hymna Cant del Barça, na prázdné tribuně se vyloupne obří nápis Més que un club, Více než klub…
Modročervená vášeň Read More »
Dvě španělská města se perou o Picassa. Malaga a Barcelona. V tom prvním se narodil, ve druhém prožil své bohémské mládí a nezávislé malířské začátky. Barcelona se ale oproti Malaze těší určité výsadě. Tady poznal Pablo Ruiz Picasso svého přítele z nejvěrnějších, budoucího tajemníka, správce a manažera svých děl v jedné osobě, především ale zpovědníka a nositele všech tajemství své duše a tvorby. Byl jím Jaume Sabartés, básník a sochař, kterému Barcelona vděčí za sbírky nacházející se dnes v Muzeu Picassa…
Přátelství až za hrob Read More »
Kdo jsi, Lisabone? Multimediální představení nazvané touto otázkou se hrálo předloni po večerech na nádvoří hradu São Jorge, aby se od loňska přesunulo jako trvalá součást expozice do muzea veřejné dopravy Carris. Protože je beze slov, na položenou otázku přímo neodpovídá, zato však naznačuje, že odpovědí může být celá řada…
Filipíny, země tisíců ostrovů anebo také země tajfunů, hrají ve srovnání s dalšími zeměmi jihovýchodní Asie z pohledu turistické návštěvnosti zatím spíše druhé housle. Přitom pobřeží lemují krásné pláže, pod hladinou se otevírá neuvěřitelné bohatství podmořského světa, ve vnitrozemí se vypínají skvostné kužely aktivních vulkánů a ulicemi se valí hudba doprovázející desítky pestrých svátků a festivalů…
Země tisíců ostrovů Read More »
Castelo de São Jorge, hrad sv. Jiří, se rozprostírá na jednom z nejvyšších lisabonských kopců. Je vidět skoro odevšad, ale nečekejte žádný Karlštejn. Hradby kolem celého, stromy porostlého vršku a nad nimi rozložitá strohá pevnost s cimbuřím zubatými věžemi, spíše široká než vysoká. Jenže tudy procházely dějiny, tady se střídaly kultury jedna za druhou v pestrém sledu změn a vzájemného přizpůsobování. Proto je hrad jedním ze symbolů města a podle tvrzení mnohých i klíčem k jeho duši…
Blízkost kolizní zóny mezi euroasijskou a africkou litosférickou deskou měla pro portugalskou metropoli osudový význam. Otřesy půdy provázely Lisabon po celou dobu jeho existence. První velké, hodnověrně zaznamenané zemětřesení postihlo město roku 1344, další v roce 1531. V rozmezí 14.–17. století hovoří historici celkem až o šestnácti zemětřeseních různé intenzity. Ale to dodnes největší přišlo o svátku Všech svatých v roce 1755…
Na jih a jihovýchod od hradu São Jorge se po úbočí hradního vrchu klikatí uličky dvou starých čtvrtí – hned pod hradbami je Castelo, kousek dál pak slavná Alfama, od západu střežená mohutnou katedrálou a táhnoucí se až k Teju. Méně známá, ale stejně lidová je také čtvrť Mouraria severně od hradu…
Alfama a Castelo – v nejužších uličkách Read More »
