Všech osm šumavských jezer vyplňuje skalní prohlubně, takzvané kary, které vyhloubily malé ledovce v dobách ledových. Pět z nich leží na české straně, tři na bavorské, v nadmořských výškách zhruba 1000 až 1100 metrů. Tyto karové ledovce se několikrát do svých skalních kolébek vrátily a pokaždé skálu za sebou narušily tak, že se postupně rozpadávala a řítila, až dostala podobu téměř kolmé, několik set metrů vysoké stěny…
V hustě zalidněné Evropě jsou přírodní či přírodě velmi blízké krajiny čím dál vzácnější a také stále vyhledávanější. Šumava si díky své odlehlé poloze, i souhrou několika výjimečných okolností uchovala půvab a hodnoty jak přírodní, tak kulturní, i když pro leckoho zůstává stále jen „opuštěnou“ krajinou. Pro své nepopiratelné hodnoty však byla už od roku 1963 největší (163 000 hektarů) chráněnou krajinnou oblastí (CHKO) v tehdejším Československu…
Podobna biblické lodi, pluje zelená Šumava po výsostném území tří států jako největší zalesněné území ve střední Evropě. Uchýlili se na ni Češi i Němci, medvědi, vlci a jeleni, tetřevi i orlové, smrky, jedle, hořce, dřípatky a tisíce dalších známých i méně známých božích stvoření, jimž se stala domovem a mnohým i posledním útočištěm před civilizační záplavou…
V peřejovitých úsecích řeky Vltavy, Křemelné a Vydry můžeme zejména při nižším stavu vody objevit v jejich balvanitých korytech podivuhodné erozní prohlubně nazývané obří hrnce. Vznikají pouze v horských řekách, jejichž dravý proud má sílu unášet nejen písek, ale i dost těžké valounky…
Hornická osada několika prvních chalup vyrostla na česko-bavorském pomezí počátkem 16. století, kdy se poblíž horského sedla pod Špičákem našla nevelká ložiska železné rudy. Jako první ji osídlili Němci a v letech 1579 až 1613 dokonce patřila Bavorsku. Kujné železo se z železnorudských pecí vyváželo do okolních obcí jak na bavorské, tak i na české straně Šumavy…
Mírně zvlněná krajina téměř celá schovaná do horských lesů – to jsou ty proslulé Šumavské pláně. Jen místy se otvírají slunci travnatým bezlesím a teprve zde jsou dobře patrná mělká údolí a široké kotliny. Nad nimi se pak ojediněle zvedají zaoblené vrcholy kopců. Tyto náhorní plošiny tvoří víceméně plochý, podél pohraniční linie protáhlý hřbet, který charakterizuje podstatnou část centrální Šumavy…
Na vlhkém, hráškově zeleném polštáři rašeliníku je ustláno pro trsy masožravé rosnatky, věčně hladové nedostatkem půdních živin. Je tu místo i pro zdřevnatělé keříčky stoleté šichy černé, ba i pro vlochyně a přičaplé klikvy bahenní. A přijde-li sem člověk ve správný čas, přivítají jej kvetoucí suchopýry. Jejich ochmýřené bílé praporky jsou vlajkoslávou šumavských blat…
Život obyvatel střední Šumavy se po staletí odvíjel v závislosti na výskytech zlata a hornická činnost se zaměřovala zejména na ložiska v trojúhelníku Kašperské Hory – Rejštejn – Hartmanice. Zdejší zlato má většinou vysokou ryzost, je převážně jemnozrnné, až mikroskopických rozměrů a jen ojediněle je viditelné pouhým okem. Je velice variabilní součástí křemenných žil, které pronikají v různých mocnostech místními horninami, jimiž jsou převážně biotitické a grafitické ruly…
Největším bohatstvím Šumavy jsou však její lesy. Do své dnešní podoby se vyvíjely více než deset tisíciletí a jejich druhová skladba se ustálila zhruba před třemi tisíciletími. Tyto původní lesy by na Šumavě rostly dodnes, kdyby do nich nepřišel člověk…
Šumava se začala ve 14. století rychle probouzet k životu. V některých jejích řekách, ba i v horách se intenzivně těžilo zlato, vedly přes ni významné obchodní cesty a osidlování jejího území vrcholilo. Byla přitažlivá nejen pro německé kolonisty, ale i pro samotného Ludvíka Bavora, jehož vztahy s českým králem byly velmi napjaté. Přitom tato část Šumavy neměla, kromě svých lesů a několika drobnějších hrádků, žádnou spolehlivou ochranu…
Královský hrad Kašperk Číst více »
Na Šumavě pramení na padesát potoků a řek. Ať je to Blanice, Křemelná, Vydra, Řasnice, Ostružná, Volšovka, Zlatý potok nebo Vltava, všechny mají krásná jména, malebný tok a romantické břehy. Rodí se často na náhorních plošinách nebo na svazích dominantních hor a jen několik z nich vytéká z ledovcových horských jezer…
Rozlehlá, modrá hladina mezi zalesněnými šumavskými svahy – to je Lipno, jehož voda přinesla zhruba před padesáti lety do tiché Vltavické brázdy zcela nový život. Pod vodou zmizela mnohá rašeliniště, vlhké louky, samotné řečiště Vltavy i její mrtvá ramena, dokonce i některé vesnice a cesty. Od staré obce Lipno až po Novou Pec, vzdálenou asi 45 kilometrů, se v roce 1960 postupně rozlévalo nové jezero…
Madrid se stal sídelním městem království až v roce 1561 za vlády Filipa II. Nevelké kastilské městečko s dvaceti tisíci obyvateli mělo tehdy nepatrný význam, rozhodla ale jeho geografická poloha. Leží uprostřed Pyrenejského poloostrova…
Když na slavnostním zahajovacím ceremoniálu Světové výstavy EXPO 2005 v japonské prefektuře Aichi domluvil císař Akihito, zazněla fanfára v podání souboru robotů. Tisíciletá tradice se setkala s budoucností. Jakoby v duchu hesla letošní výstavy – hledání harmonického soužití zdravého životního prostředí s moderními technologiemi 21. století…
„Vrátili jsme se odtamtud před dvěma týdny. Projeli jsme kus pobřeží a po těch dvaceti letech jsme to tam nepoznávali. Jen to moře a jemňoučký píseček zůstaly stejné. A dejte si pozor ve směnárnách, na ulici peníze nevyměňujte. Do Primorska jsme se také podívali, tam snad jezdí Češi nejvíc," podal nám taxikář cestou na letiště výklad, za nějž by se nemusel stydět žádný průvodce…
Před mnoha miliony let, v průběhu mladších třetihor a části čtvrtohor, došlo na území dnešního Turecka k mohutné vulkanické činnosti. Při ní se vytvořil dlouhý řetězec sopek, který protíná celou zemi od západu k východu. Největší a nepochybně i nejznámější je biblická hora Ararat. V posledních letech však začínají turisté objevovat krásu i dalších vyhaslých vulkánů…
Zatopený kráter Meke Číst více »
Kdo vlastně objevil poslední světadíl – Antarktidu? Otázka, kolem které se vedly četné spory a dohady. Kandidátů bylo několik: kapitán James Cook, poručík Edward Bransfield, skipper Nathaniel Palmer. V poslední době se však většina historiků, zkoumajících tento problém, shoduje v tom, že čest objevu náleží expedici, v jejímž čele stál čtyřicetiletý kapitán Fadděj Bellingshausen, rodák z estonského ostrova Saaremaa…
Zpráva o prvním spatření posledního světadílu Číst více »
Pozoruhodné město, výstižně přezdívané České Atény, se rozkládá na úpatí Hořického chlumu, jenž tvoří přirozený předěl mezi Polabím a podhůřím Krkonoš. O jeho slávu se nejen v minulosti, ale i v současné době nejvíce zasloužili sochaři a zruční mistři kamenického řemesla, po staletí využívající kvalitní pískovec z hořických lomů…
Hořice v Podkrkonoší – České Atény Číst více »
Na jihovýchodním okraji řeckého egejského prostoru, na spojnici mezi Rhodem a Krétou leží jižní část souostroví Dodekanés („dvanáctiostroví“), jemuž dominuje ostrov Karpathos. Dnes patří mezi „turistické“ ostrovy, neboť v letní sezoně má přímé charterové spojení se západní i střední Evropou…
Takto Šibenik občas nazývají Chorvaté. Připomínají si tím darovací listinu krále Petra Krešimira z roku 1066, v níž je město ponejprv zmiňováno. Na adriatické pobřeží relativně pozdní datum, uvážíme-li, že jiná místa osídlili už Římané, či dokonce ještě dávno před nimi Illyrové. Pro psýchu Dalmatinců je ovšem velice důležité, že tuto perlu střední Dalmácie stvořili od základu teprve slovanští Chorvaté. Antické památky tu proto nenajdete – o to více je však těch středověkých…
Šibenik – Krešimirovo město Číst více »
