Herci ve smokinzích a herečky v dlouhých róbách vystupují z limuzín a po rudém koberci kráčejí po schodech vzhůru. Blesky desítek fotoaparátů se slévají v oslnivou zář filmového úspěchu. Každoročně v květnu tyto záběry obletí svět a milovníci filmu zatouží poznat jihofrancouzské Cannes. Až na místě pak zjistí, že slavný filmový svatostánek je nejspíš nejošklivější budovou ve městě…
Cannes mezi festivaly Číst více »
Ta tradiční písnička opravdu zlidověla i daleko za hranicemi Francie. „Sur le pont d´Avignon / l´on y danse, l´on y danse…“ Na mostě v Avignonu, lidé tam tančí – možná právě tahle kolovrátková melodie byla pro mnohé prvním setkáním s jedním z nejvýznamnějších a nejkrásnějších provensálských měst…
Třebaže jihofrancouzské vnitrozemí nabízí úchvatné přírodní scenérie a historickou krásu kamenných měst, přece jen nejvíc turistů a rekreantů směřuje na pláže, které jako prstenec obepínají teplé a laskavé moře. Zdejší pláže jsou většinou tak široké, že na nich i v plné sezóně člověk najde kousek soukromí. Ale jejich charakter se mění místo od místa. Jsou pokryté pískem nebo oblázky, některé jsou mondénní, jiné rodinné, další opuštěné či jako stvořené pro rybáře nebo jen tak pro potulky…
Není pláž jako pláž Číst více »
Camargue, to je přírodní fenomén. Camargue, to je 140 000 hektarů bažin, kanálů, ostrovů, lagun, rákosových polí, zasolených marší, vlhkých luk a lužních lesů. Camargue, to je rozevřená delta řeky Rhôny, která zasahuje jak hluboko do Středozemního moře, tak i do vnitrozemí, až k městu Arles…
Camargue – mezi mořem a zemí Číst více »
Večerní vánek rozčísne nekonečné porosty rákosu a jeho šustivá píseň se spojí se šploucháním mořského příboje. Odlesk zapadajícího slunce pohladí načervenalým světlem bílou hřívu divokých koní, až se zdá, jako by hořela. Přichází chvíle, kdy se rodí legenda o nespoutaném vládci koní, bílém hřebci, který vyvedl své stádo z hořících hor. Země se chvěla pod kopyty prchajících koní, jen zrádné bažiny při ústí Rhôny se měkce prohnuly a stáhly do svých hlubin mnohé z těch, co unikli plamenům…
Tyto řádky o Marseille píšu v 7. patře nedávno otevřeného hotelu Ibis na břehu Černého moře, v rumunském přístavu Constanta. Shodou okolností mám obdobný výhled na soumrak nad mořem jako nedávno v Marseille, i tady jsou lodě, rybářské bárky a rušný námořní přístav, ale obrovský rozdíl je – v barvě všeho ve večerním slunci! V Marseille a okolí je vlivem několika přírodních faktorů tak úžasně zvláštní světlo, kdysi také tolik opěvované impresionisty, že je těžko naleznete kdekoli jinde…
Marseille – město dvou tváří Číst více »
„Montpellier je dobré místo na víno, fondue a řadu dalších specialit, ale ústřice bych si tu nikdy nedal,“ říká můj francouzský přítel a znalec místní kuchyně. Proto vyrážíme do jedné z jeho oblíbených hospůdek u moře…
Což takhle dát si ústřice Číst více »
Ačkoliv přímořská letoviska a prosluněné pláže poskytují mnohá potěšení, nejsilnější zážitky, zejména pro milovníky přírody, čekají v Provensálských Alpách, které se zvedají nad Azurovým pobřežím jako mohutná hradba…
Velký kaňon Verdonu Číst více »
Polovina mostu v Avignonu, obrazy Cézanna, Moneta, Chagalla a modrá pole rozkvetlé levandule – to jsou hlavní lákadla cestovních kanceláří do Provence. Je to prosluněný kraj, kde se daří vínu i teplomilným aromatickým bylinkám a koření. Provence poznáte i poslepu – má svou charakteristickou vůni, které se žádná jiná nepodobá…
Levandule – vůně jižní Francie Číst více »
Byla by to určitě zajímavá otázka do různých kvízů: „Která je největší francouzská obec?“ Potřebujete nápovědu? Žádný problém – má svou královnu, je proslulá krásou svých žen, milují ji umělci, hostí nejstarší fotografický festival na světě, oplývá památkami od antiky po baroko a pozor – není to Paříž, ta je sedmkrát menší. Správná odpověď: ARLES…
Arles – největší obec ve Francii Číst více »
Babička Boženy Němcové je naším vpravdě národním románem a jeho autorka největší českou spisovatelkou. Literárně zpracované vzpomínky na dětství Barunky a skutečné osudy malé Barbory Panklové nám často splývají v jeden celek a Česká Skalice i její okolí zůstávají v našich představách stále romantickou krajinou…
Krajem dětství Boženy Němcové Číst více »
Rozhlasová reportérka se ptá starého dobrodruha a známého lovce africké zvěře na jeho nejdramatičtější zážitky. „Stál jsem tak jednou bez pušky, ani nůž jsem u sebe neměl. A lev se mi díval přímo do očí. Vrčel, cenil zuby a nervózně pošvihával koncem ocasu. Byl jsem u něho tak blízko, že jsem slyšel i bzučení much, které mu létaly kolem zkrvavené tlamy. Pak se přikrčil, chřípí se mu trochu rozevřelo a… skočil.“ „Proboha, a co bylo dál?“ ptá se vyděšeně reportérka. „Coby, šel jsem k další kleci. Bylo to totiž v zoo…“
V krásné krajině pod Orlickými horami leží město s mnoha historickými památkami, jehož existence však oficiálně začíná až roku 1950. Tehdy se spojilo několik sousedních obcí soustředěných kolem městečka Kyšperk, a dohromady vytvořily nové město, které si zvolilo pěkné jméno Letohrad…
Letohrad, město kultury Číst více »
Poutní místa, navzdory letitému přehlížení v totalitních dobách, stále patří mezi vyhledávané památky. Však se také většinou pyšní hodnotnou architekturou a skvělou uměleckou výzdobou! Není to však jen mistrovství dávných stavitelů, sochařů a malířů, jež k nim vábí okouzlené návštěvníky, ale i svědectví o dávných zázracích…
Poutní místa Orlických hor Číst více »
Stovky betonových monolitů podél hranice někdejšího Československa vzbuzují respekt i zvědavost. Symbolizují pracovní vypětí svých stavitelů, odhodlání jejich obránců i jejich pozdější zklamání, zoufalství a beznaděj…
Betonoví strážci hranice Číst více »
Docela snadno si tady člověk připadá jako někde ve Velké Británii. Projde osmnáctihektarovým anglickým parkem s přilehlou oborou a bažantnicí a spatří zámek se zubatým cimbuřím vysazeným na krakorcích, čtverhrannými i mnohobokými věžemi a věžičkami, bez viditelných střech. Jen trochu mlhy jako by snad chybělo…
Na obrazech malířů, kteří přijížděli do zdejších podhorských obcí Rybné, Říček či Slatiny, se Orlické hory představují především v detailních pohledech jako poklidná krajina strání, polních cest, alejí, vesnických roubenek a bystrých potoků. Jsou zobrazovány v romantickém stylu pérovek bratří Liebscherových, v akvarelech Viktora Faltise i na olejových plátnech Antonína Slavíčka…
Inspirativní Orlické hory Číst více »
Jen málo obyvatel Čech vyslovuje jméno svého bydliště s takovou hrdostí jako měšťané litomyšlští. Už od školních tříd jsou si vědomi, jak významné místo mělo jejich město v dějinách země, a jsou pyšní na své slavné rodáky i významné spoluobčany, kteří v Litomyšli žili nebo tam často přijížděli. Jejich jména mohou číst v názvech ulic a náměstí, na pamětních deskách, pod pomníky a nakonec i na místním hřbitově…
„Ke statkům královským zde náleží Kunětická hora, tvrz položená na hoře a s výšky shlížející na rovinu, jež se tu dole na všechny strany rozestírá, a rovněž Pardubice, hrad nad Labem se skvělým městečkem, jež po požáru z roku 1507 bylo pečlivěji znovu vybudováno a péčí Viléma z Pernštejna výborně opevněno, takže příslovím říkáme: Stkví se jako Pardubice.“ (Pavel Stránský: O státě českém)
Skví se jako Pardubice Číst více »
Východní Čechy, to jsou roviny Polabí s pšeničnými lány, zelenými loukami a ovocnými sady. Jsou to vzdálené obzory s dalekými průhledy mezi remízky a lužními lesy. A když se nad touto klidně odpočívající krajinou zvedá zalesněný chlum, zcela jistě je ozdobený starou tvrzí, kostelíkem nebo rovnou zámkem. Zdejší kulturní, po tisíciletí obhospodařovanou krajinou polí a luk se táhnou rovné a místy už také kolozubé řádky ovocných stromů a keřů, které vyznačují bývalé meze mezi selskými majetky…
