Pobaltí

Pobaltí
Pobaltské státy Estonsko, Lotyšsko a Litva pro nás představují kraj blízký i vzdálený. Díky staletím kontaktů s Německem, Polskem a také českými zeměmi mají blízko ke středoevropským státům. Ani vzdálenost mezi Českem a pobaltskými zeměmi není velká – z Prahy nebo Brna je to na jih Litvy jen asi tisíc kilometrů. Přesto má trojice států na východě Baltu pro mnohé Čechy také nádech určité tajemnosti. Určitou roli zřejmě hraje také krátká doba jejich existence. Moderní Litva, Lotyšsko a Estonsko jsou na mapě Evropy jen posledních 100 let, z čehož více než polovinu této doby tvořila období, kdy pobaltské státy nejprve v roce 1940 anektoval Sovětský svaz, poté byly obsazeny nacistickým Německem a nakonec na téměř půlstoletí (1944–1991) opět okupovány Sovětským svazem.

Moderní státnost Estonska, Litvy a Lotyšska je spojena stejně jako vznik Československa s rokem 1918 a důsledky první světové války. Je tu však velký rozdíl: Pobaltské národy musely o svou státnost bojovat ve složitějších podmínkách jak proti německým plánům na ovládnutí východního pobřeží Baltu, tak proti armádám ruských bílých generálů a především proti Sovětům, pro něž Pobaltí představovalo tranzitní prostor k šíření bolševické revoluce do střední Evropy. Litevci proklamovali stát 16. února, Estonci 24. února a Lotyši 18. listopadu 1918. Na začátku 2. sv. války připadly všechny tři pobaltské státy do sovětské sféry vlivu a v polovině roku 1940 byly Sověty anektovány. Ze sovětských dob se do dnešní doby dochovalo překvapivě málo, nepočítáme-li rozsáhlá panelová sídliště na okrajích měst. Sovětské památky proto mají stále častěji spíše inscenovanou podobu. V každém z trojice hlavních měst se nachází muzeum okupace – v Rize a Tallinnu má podobu seriozní historické expozice, vilniuská expozice v objektu bývalé pobočky KGB naopak vyvolává pocit sklíčenosti. Park sovětských skulptur ve vesnici Grūtas na jihovýchodě Litvy je pojat poněkud odlehčeně a kromě desítek soch sovětských komunistických funkcionářů zde můžete ochutnat stravu dobových kantýn a školních jídelen. Nedaleko Vilniusu a také ve čtvrti Karosta v lotyšské Liepāje můžete strávit několik hodin v sovětském vězení pod dohledem „dozorců“. Na 23. srpen 1989, kdy hnutí usilující o nezávislost pobaltských států zorganizovala za účasti dvou milionů lidí lidský řetěz táhnoucí se v délce 675 km po silnicích mezi Tallinnem, Rigou a Vilniusem, upomíná od roku 2010 skulptura Cesta svobody na Konstituční ulici severně od centra Vilniusu.

Rozpad Sovětského svazu a obnovená nezávislost pobaltských států přinesly novou éru opětovného přiblížení Evropě a společenské a hospodářské modernizace. Díky tomu se názvy Estonsko, Lotyšsko a Litva znovu usídlily v myslích cizinců. Přispěla k tomu třeba éra digitalizace společnosti, v níž zvláště Estonci pokročili možná nejdále na světě. Bezmála celý svět se na příkladu Estonska inspiruje, jak budovat digitální veřejnou správu, jak učit děti ve školách programovat nebo jak využít chytré technologie ve veřejném prostoru měst.

Turbulentní historie
V raném středověku byl východní břeh Baltu jednou z okrajových částí Evropy a posledním koutem starého kontinentu, do něhož se rozšířilo křesťanství. Do oblasti Livonska (zhruba dnešní Estonsko a Lotyšsko) je sem přinesli rytíři livonského řádu následovaní německými osadníky. Jejich opěrným místem se stala Riga založená roku 1201 a síť hradů postavená v dalších dekádách. Většina z nich se do dnešní doby dochovala jen v podobě zřícenin, které byly v některých případech alespoň částečně obnoveny (např. lotyšská Sigulda a Cēsis). Pouze výjimečně se hrady dochovaly v původní podobě jako třeba někdejší biskupská pevnost v Kuressaare na estonském ostrově Saaremaa. Z potomků německých osadníků se postupně zformovala balto-německá šlechta a skupiny bohatších obyvatel měst, které ovlivňovaly společenský a zejména hospodářský život až do 1. sv. války. Dokladem působení balto-německé šlechty se staly průmyslové a obchodní podniky, které byly v 19. stol. motorem industrializace, i venkovská šlechtická sídla.

Litva, která jako jediný z pobaltských států existovala již ve středověku, naopak přijala křesťanství svazkem s Polskem, utvořeným paradoxně při obraně před livonským a německým řádem. Panovnický rod Gediminasovců (Jagellonců), jehož první doloženým příslušníkem byl počátkem 14. stol. velkokníže Gediminas, vládl od roku 1385 díky sňatku litevského velkoknížete Jogaily s polskou princeznou Jadvigou rozsáhlému polsko-litevskému státu a v letech 1471–1526 usedli Jagellonci také na český trůn. Památky Litevského velkoknížectví v podobě hradů nebo církevních staveb se soustřeďují především v hlavním městě Vilniusu a jeho okolí. Patří mezi ně i známý hrad Trakai, obnovený ve 20. stol. na původních základech na ostrově uprostřed jezera Galvė.

Po rozpadu livonského státu přišla éra švédské nadvlády, vnímaná díky hospodářskému rozmachu a posílení práv rolníků jako „zlaté švédské časy“. Od doby cara Petra Velikého rozšiřovalo svůj vliv na východním pobřeží Baltského moře Rusko a po trojím dělení Polska (1795) ovládalo až do 1. sv. války celé území dnešního Estonska, Lotyšska i Litvy kromě oblasti Klaipėdy, součásti tehdejšího Východního Pruska.

Jeden region, nebo tři různé státy?
Z naší perspektivy máme tendenci považovat trojici pobaltských států za jeden celek. Tento pohled je nesporně ovlivněn sovětským obdobím – před tím se vždy jednalo o svébytná území, která spolu sdílela překvapivě málo a jejichž hranice často neodpovídaly hranicím dnešních států. Zejména Estonsko a Litva si jsou kulturně, jazykově či nábožensky vzdálené. Oblíbený bonmot říká, že jediné, co mají Estonci a Litevci společného, jsou Lotyši. Některé podobnosti a paralely mezi všemi pobaltskými státy bychom však našli. Vedle analogických dějin v posledních dvou stoletích je to zejména značná obliba hudby, lidových písní a sborového zpěvu. Ve všech třech státech se konají jednou za 4–5 let celonárodní svátky písní, oslava národních tradic a sounáležitosti.  Právě společný osud tří emancipujících se národů ruské říše, následující meziválečné období nezávislosti a zejména sovětská okupace měly za následek jejich sblížení. V češtině běžně používaný termín Pobaltí má původ právě v této době, a uším Estonců, Lotyšů a Litevců proto nezní dobře.

Etnicky a jazykově tvoří Lotyši jednu skupinu baltských národů s Litevci. Baltské jazyky jsou samostatnou, dosti archaickou větví jazyků indoevropských, což je mimo jiné důsledek dlouhé izolovanosti tohoto území od ostatních částí Evropy. O litevštině se dokonce tvrdí, že se nejvíce podobá společnému indoevropskému „prajazyku“, z něhož se vyvinuly jazyky slovanské, germánské či románské. Estonština naproti tomu patří (spolu s finštinou, lívštinou či karelštinou) do baltofinské větve tvořící nejzápadnější výspu jazyků ugrofinských, jimiž se hovoří v řadě jazykově izolovaných areálů v evropské i asijské části Ruska. Všechny tři úřední jazyky pobaltských států spojují kromě dílčích vzájemných ovlivnění také vlivy okolních jazyků, především němčiny, polštiny, ruštiny či švédštiny (v každém z pobaltských jazyků pochopitelně v jiných proporcích).

Navzdory jazykové a etnické příbuznosti však historický vývoj přivedl Lotyše blíže k Estoncům než k Litevcům. Zatímco Estonsko a většina Lotyšska jsou spíše státy se severskou identitou, ovlivněné reformací a luteránskými tradicemi a mající blízko k Finsku či Švédsku, Litva je kromě toho spjata také s římskokatolickou střední Evropou, především pak s Polskem a západem dnešního Běloruska. Zvláště při východní hranici všech tří zemí se uplatňuje vliv pravoslaví, reprezentovaný ruskojazyčnými etnickými menšinami v čele s Rusy. Svéráznou oblastí pobaltského regionu je Latgale na východě Lotyšska, kde se prolíná římskokatolický, protestantský a pravoslavný svět. Hovoří-li se o masivu Králického Sněžníku na hlavním evropském rozvodí jako o hydrologické „střeše Evropy“, pak je možné označit Latgale za „kulturní střechu Evropy“. Rozmanité vlivy a tradice zde vytvořily svérázné, kulturně, nábožensky i národnostně velmi pestré území.

Střed nebo okraj Evropy?
Přes popsané rozdíly mají mezi sebou všechny tři pobaltské státy nadstandardní vztahy, které nejsou dány jen společnými vnějšími zájmy. V posledních letech byla dokončena mezinárodní silnici Via Baltica, díky čemuž mají Tallinn, Riga a Kaunas moderní silniční spojení se střední Evropou. Brzy bude zahájen projekt Rail Baltica, který přinese Litvě, Lotyšsku a Estonsku také rychlé železniční spojení. Z praktických i symbolických důvodů se bude tato železnice stavět na s normálním (středoevropským) rozchodem, zatímco ostatní železnice v pobaltských státech mají rozchod široký, tzv. ruský. Vzájemná kulturní a obchodní výměna mezi pobaltskými státy je velmi silná, přestože v obchodě má pro Estonsko a částečně také pro Lotyšsko velký význam i Finsko a Švédsko, pro Litvu a Lotyšsko pak Polsko či Německo a pro všechny tři pobaltské státy dosud také Rusko.

Charakterem krajiny a podnebím se pobaltské státy řadí k severní Evropě. Podobně je tomu s jejich politickou orientací, v níž severské státy představují klíčové spojence. Vzhledem k poloze nedaleko od rozhraní evropského a ruského kulturního okruhu můžeme pobaltský region považovat také za východní okraj Evropy. Z čistě geografického pohledu však leží přímo uprostřed našeho kontinentu. Geografický střed Evropy, matematicky vypočtený jako těžiště světadílu, totiž najdeme asi 20 km severně od Vilniusu, kde ho poblíž silnice na Molėtai vyznačuje památník – balvan, nad nímž se ve větru třepetají vlajky všech států Evropské unie. Místo má především symbolický rozměr – naznačuje směr, kterým se Litva a další pobaltské státy chtějí orientovat.

Pobaltí