Na mapě Středomoří je Sicílie nepřehlédnutelným trojúhelníkem, jehož severní hrot dělí od špičky pověstné italské boty pouhých pět kilometrů moře. Rozlohou necelých 26 000 km2 za sebou nechává všechny ostatní ostrovy Středozemního moře, v němž zaujímá strategickou polohu na půli cesty mezi Gibraltarem a Malou Asií.
Zeměpisná poloha byla pro Sicílii vždy požehnáním i prokletím zároveň. Leží na rozhraní dvou zemských desek, jejichž zdánlivě nepatrné pohyby kdesi v hlubinách se na povrchu ostrova projevují ničivými zemětřeseními a sopečnými erupcemi. Mnohem citelněji ale Sicílii v minulosti sužovaly odvěké střety mocenských zájmů středomořských národů, pro něž byla úrodnou obilnicí, výhodným přístavem i opěrným bodem umožňujícím kontrolu celé oblasti.
Zevrubnější pohled na mapu ukáže, že až na nepříliš široké zelené pásmo nížin při východním a jihozápadním pobřeží převládá na ostrově hnědá barva kopců a hor, z nichž ten nejtmavší bod by mohl přecházet do černé, protože ho tvoří sopečný tuf nejvyššího a nejslavnějšího evropského vulkánu Etny. Pohoří pokrývají dohromady čtvrtinu rozlohy ostrova. Sicilské Apeniny s nejvyššími vrcholy kolem 2000 m n. m. se táhnou podél severního pobřeží a jsou výběžkem kalábrijských Apenin, zatímco jihozápad ostrova je geologicky příbuzný se severoafrickým Atlasem.
Sicílie je převážně hornatá, přesto ale velmi úrodná. Nejplodnější části země se rozkládají na východě mezi Etnou a Syrakusami a na západě v provincii Trapani, kde je půda vhodná zvláště pro pěstování vinné révy. Ať již Sicílie patřila komukoliv, vždy ji mohli její vládci považovat za pohár hojnosti přetékající obilnými zrny, lahodnými citrusy, vínem i olivovým olejem a plovoucí v moři, v němž se proháněla hejna ryb. Ostrov je stále štědrým zdrojem potravin, nicméně vedle zemědělství hraje stále důležitější roli průmysl, zastoupený dokonce i těžbou ropy. Mezi nejdůležitější zdroje příjmů ale patří turistický ruch, který využívá obrovského bohatství ostrova v podobě nádherné přírody, krásných čistých vod Tyrhénského, Jónského a Středozemního moře, příznivého klimatu, úžasné gastronomie a jedinečného souboru historických a uměleckých památek, jež jsou výsledkem staletého střetávání kultur a zrcadlem dějin celého Středomoří. Každoročně se proto na Sicílii vydávají více než čtyři miliony turistů.
Sicílii, jak ukazují jeskynní nálezy, lidé osídlili již v šerém dávnověku. Do historie ale vstoupila zhruba až v 8. stol. př. n. l., kdy na východním pobřeží začali zakládat své kolonie Řekové a z africké strany vstoupili na ostrov Kartaginci. Památky na řeckou přítomnost patří k těm nejzajímavějším a nejpřitažlivějším cílům turistických cest. Syrákúsy, Selínús, Segesta a Agrigento nejsou tak slavné jako podobné řecké lokality jen proto, že neleží ve vlastním Řecku. V celém Středomoří se však postupně prosadili Římané, kteří Sicílii využili jako výhodnou předsunutou základnu během druhé punské války, v níž nakonec rozmetali Kartágo. Ostrov spravovali šest století, považovali ho hlavně za obilnou sýpku, znovu ho ale také povznesli na významné středisko obchodu. Svědectvím prosperity v tomto období je řada krásných památek včetně nádherných mozaik v Casale. Po pádu římské říše se o ovládnutí Sicílie pokoušeli různí dobyvatelé, až ostrov získala na tři století Byzanc, jejíž umělci zde vytvořili řadu uměleckých skvostů, zejména unikátních mozaik zachovaných například v Palatinské kapli v Palermu.
Ostrov samozřejmě neunikl pozornosti Arabů, kteří Sicílii postupně dobývali padesát let, až jim na konci 9. stol. definitivně padla do rukou. Arabové poznamenali hlavně sicilské zemědělství, zdokonalili zavlažovací systém a přinesli dosud neznámé plodiny jako pomeranče, citrony, pistácie a cukrovou třtinu. Arabské prvky obohatily také umění a architekturu. Sicilský emirát, rozklížený spory příslušníků vládnoucí dynastie, podlehl na konci 11. stol. francouzským Normanům, potomkům Vikingů, kteří přijali křesťanství a usadili se v Evropě. Pod vedením bratří de Hauteville bojovali o ostrov 30 let. Roger II. byl korunován prvním sicilským králem v roce 1130 a ke svému ostrovnímu území připojil i pevninskou část jižní Itálie. Vládl pevnou rukou, ale geniálním způsobem využil dědictví předchůdců Normanů k povznesení celé Sicílie. Nebál se svěřit důležité posty v čele státu Arabům i Řekům. Na ostrově se nadále mluvilo řecky, arabsky i francouzsky a vlivy jednotlivých kultur se navzájem prolínaly, obohacovaly a rozvíjely. I když normanské období trvalo jen šest desetiletí, vyneslo Sicílii na evropské výsluní a zanechalo do dnešních dnů památky, především hrady a kostely, jež patří k těm nejcennějším na ostrově. Tři perly – katedrála v Monreale, Cappella Palatina v Palermu a chrám v Cefalú – se svou hodnotou řadí k skvostům celé Itálie.
Čtvrtým normanským králem Sicílie byl Tankred I., jenž nechal v roce 1193 korunovat svým spoluvládcem svého staršího syna Rogera III. Ten však na Štědrý den téhož roku zemřel a o necelé dva měsíce později opustil pozemský svět i Tankred. Sicilským králem se tak stal jeho mladší, v té době teprve čtyřletý syn Vilém III. Toho využil německý král a římský císař Jindřich VI., jehož manželkou byla Konstancie Sicilská, nejmladší z devíti potomků Rogera II. a prateta Viléma III. Na základě tohoto vztahu vznesl Jindřich nárok na Sicílii, sesadil Viléma III. a společně s Konstancií usedl na trůn. Tím začalo zhruba sedmdesátileté období vlády Hohenštaufů, z nichž se nejvýrazněji zapsal do dějin Sicílie Jindřichův syn Fridrich II. Po jeho smrti v roce 1250 se ale sicilští baroni pustili do otevřeného sporu se štaufskou dynastií. Neurovnaných poměrů na Sicílii využil papež Urban IV. a udělil královský titul Karlovi z Anjou, jehož stoupenci na ostrově tvrdě a bezohledně prosazovali své zájmy. Zoufalá sicilská šlechta připravovala proti Karlovi spiknutí a všeobecná nenávist vyvrcholila lidovou vzpourou. Sicilské nešpory, jak se revoluci začalo říkat, protože údajně vypukla ve chvíli, kdy se lidé o Velikonočním pondělí scházeli na večerní bohoslužbě zvané nešpory, se rozrostly v chaotické šílenství a zabíjení. Francouze v roce 1282 vystřídal aragonský král Petr III. Veliký. Aragonská a později španělská nadvláda ale poslala Sicílii na evropskou periférii. Po roce 1492 se Španělsko upnulo k Novému světu a ostrov ve Středomoří se dostal do izolace. Minuly ho zásadní reformy středověku a nejvlivnější institucí na Sicílii se stala katolická církev s nechvalně proslulými inkvizičními tribunály. Život obyvatel ještě zhoršily přírodní katastrofy, zejména zemětřesení v roce 1693, které postihlo východní část ostrova. Na druhé straně ale tato katastrofa přinesla Sicílii jedinečné barokní stavby, které nahradily zničené budovy.
Ještě v horším světle se na ostrově projevil rod Bourbonů. Pány Sicílie se stali v roce 1735 po několika výměnách mezi evropskými panovnickými rody, které si lze vyložit i tak, že o zchudlý ztracený ostrov na okraji kontinentu nikdo nestál. Král Ferdinand III. v roce 1816 sjednotil Království sicilské s Královstvím neapolským v Království obojí Sicílie.
Rozhárané časy 19. stol. skončily rokem 1861, kdy se Sicílie stala součástí sjednoceného Italského království. Postaral se o to charismatický italský národní hrdina Giuseppe Garibaldi. S tisícovkou dobrovolníků se v květnu 1860 vylodil v Marsale a zahájil legendární Spedizione dei Mille neboli Tažení tisíce, během něhož rozdrtil mnohonásobně početnější bourbonskou armádu, přeplavil se přes Messinskou úžinu na pevninu a nakonec získal i Neapol. Zásadně tím přispěl k sjednocení Itálie pod vládou savojské dynastie, jediného královského rodu italského původu, který byl dosud u moci pouze na Sardinii.
Sjednocená Itálie ale pro Sicílii požehnáním nebyla. Jako by pověstná italská bota ostrov odkopávala dál a dál od sebe. Zdánlivě úzká Messinská úžina představovala ve skutečnosti nepřekonatelnou vzdálenost. Hospodářská situace na ostrově se zhoršovala a mnoho Sicilanů se rozhodlo řešit ji vystěhováním do zámoří, především do USA, kde se soustřeďovali hlavně v New Yorku a Chicagu. Ke konci 19. stol. si začala na Sicílii budovat své pozice mafie. Tajná společnost, jež v časech střídajících se vládců ostrova provázených zmatky, anarchií a nedůvěrou měla chránit své členy a střežit jejich rodinné i dědičné svazky, prosadila na Sicílii svůj pořádek a řád. Od počátku šlo mafii o bohatství, její příkazy byly zákonem a „poplatky za ochranu“ tvořily pravidelný příjem. Nepsaný zákon omerty neboli mlčenlivosti byl v prostředí mafie tím základním kodexem. Jeho porušení po zřetelných varováních trestali střelci zvaní picciotto, používající klasickou mafiánskou luparu, pušku s upilovanou hlavní. Dalším principem byla vendetta, krevní msta, kdy každý člen musel tvrdě potrestat urážku sebe, své rodiny i přátel. Členy mafie byli i úředníci, poslanci, lékaři či advokáti, hlavou rodinného klanu nezřídka i starosta města. Onorata societa neboli Ctihodná společnost prorostla na Sicílii do všech odvětví a stala se druhou vládou na ostrově, tou skutečnou, protože jejím svodům či pohrůžkám neodolali ani úředníci dosazení Římem – buď se nechali zkorumpovat, nebo zemřeli.
S mafií se pokusil zatočit Benito Mussolini, který vyslal na Sicílii tvrdého a neústupného prefekta Cesare Moriho. Mafie se za to fašistickému režimu pomstila při invazi Spojenců v roce 1943, kdy zařídila rychlé a hladké obsazení ostrova. Přispěl k tomu hlavně capo Calogero Vizzini, zvaný Don Calò, jemuž tato spolupráce vynesla další zisky z černého obchodu s americkým zbožím ve Středomoří.
Po válce odpověděla italská vláda v roce 1946 na stále silnější volání separatistů po úplné samostatnosti Sicílie a přiznala ostrovu částečnou autonomii. Mafie, která v poválečném stavebním boomu bohatla, hrála stále podstatnou roli v sicilském životě. Na scénu vstoupili prokurátoři Giovanni Falcone a Paolo Borsellino, kteří odhalili, že mafie není pouze problémem jihu Itálie, ale sahá až do nejvyšších pater státní moci. V roce 1992 byli oba zavražděni a Řím se po desetiletích přehlížení mafie konečně vzchopil k boji. Došlo k zatčení největších mafiánských šéfů a nakonec byl před pár lety dopaden policií i capo di tutti capi, boss bossů Bernardo Provenzano, jenž unikal spravedlnosti čtyřicet let. Vyšetřování a soudu se nevyhnuli ani bývalí premiéři Bettino Craxi a Giulio Andreotti.
Současní mafiáni, často lidé s univerzitním vzděláním, již nepotřebují tolik brutálního násilí, i když se kriminální činnosti nevzdali. Společnost i politiku ovlivňují penězi, získanými často z prostituce a obchodu s drogami. Kromě toho mafie prorostlá do státní správy bohatne ze státních zakázek ve stavebnictví a obchodu s nemovitostmi i z peněz Evropské unie na rozvoj chudého italského regionu, které procházejí jejími chapadly. Italská vláda boj s mafií nevzdává, každoročně žene před soud desítky jejích členů. Zlikvidovat ji je ale neřešitelný úkol, protože tvoří součást mocenské struktury v celé Itálii a je prakticky neviditelná.
Z ekonomického hlediska je sice Sicílie chudým ostrovem, který se ve srovnání s dalšími italskými regiony potýká, kromě mafie, s mnohem vyšší nezaměstnaností, nižšími příjmy, problémy s africkou imigrací, přebujelým státním aparátem a ubíjející byrokracií. Pro milovníky historie, umění a přírody je ale rájem na zemi a turistika je snad jeho jedinou šancí, jak dosáhnout jisté prosperity.
