Snad každý Čech zná Drážďany a má na saskou metropoli své vzpomínky. Často jsou zahaleny oparem několika desetiletí. Platí ještě vůbec? A opravdu tohle město na Labi známe tak dobře, jak si myslíme?
Jdou, knížata, jdou Číst více »
V podvečerním slunci září světlý pískovec kostela Panny Marie neboli Frauenkirche jako zlatý maják nad již temnou hladinou dlažby. Vyhlídkové kočáry se rozjíždějí do stájí. Na náměstí Neumarkt zvolna končí další den pod hrdými pohledy dvou reformátorů – Martin Luther reformoval církev, král Fridrich August II. zase saské království. Jen proud lidí toužících si prohlédnout interiér chrámu neslábne, jednou stranou tam, druhou ven, jinak by to nešlo. Frauenkirche totiž není jen kostel, ale také symbol. Symbol usmíření…
Jako fénix z popela Číst více »
Nad levým nábřežím Labe probíhá asi v půlkilometrové délce mezi mosty Augustusbrücke a Carolabrücke terasa, jež bývala součástí drážďanského opevnění. Když pomalu ztrácela svůj vojenský význam, získal ji v roce 1739 všemocný ministerský předseda kurfiřta Fridricha Augusta II., hrabě Heinrich von Brühl. Nechal ji zastavět několika soukromými budovami a zkrášlit několika zahradami, jimž se souhrnně říkalo „Brühlovy skvosty“. Zásadním způsobem se tak změnilo severní panorama starého města. Krásu této promenády vychvaloval počátkem 19. století i Johann Wolfgang von Goethe, který ji neváhal označit za „balkon Evropy“. Termín se ujal a stal se téměř neodmyslitelným doplňkem oficiálního jména „Brühlova terasa“…
Sled okázalých historizujících budov na východním konci Brühlovy terasy uzavírá Albertinum; v sousedství sebevědomé Kunstakademie, Akademie výtvarných umění s mohutnými sloupy a skleněnou kupolí přezdívanou lis na citrony, působí poněkud skromně – a přece je domovem druhé nejvýznamnější umělecké sbírky v Sasku…
Itálie je jednou z kulturních kolébek lidstva. A nebyli to jen přísloveční staří Římané, kteří se postarali o výlučnost této části Evropy. Architekty, malíře a sochaře z Apeninského poloostrova najdeme mezi čelnými představiteli prakticky všech hlavních uměleckých stylů, jež zrodila evropská kultura, ba co víc, mnohé styly právě v Itálii vznikly. Když připočítáme ještě básníky, hudebníky a další tvůrce, jejichž díla nestojí na náměstích a nevisí v galeriích, což ale nesnižuje jejich hodnotu ani význam, výsledkem je kulturní síla vpravdě unikátní…
To nejcennější z Itálie Číst více »
Někteří lidé tvrdí, že ostrovy ve Středozemním moři si jsou vzájemně podobné. Stejné klima, obdobná krajina, na pohled téměř shodná turistická střediska, vesničky v horách, výlety lodí… Tenhle pohled, který mají především plážoví turisté, je hodně zjednodušený. Každý středomořský ostrov je samozřejmě jedinečný a v různé míře se odchyluje od pomyslného „průměru“. Snad vůbec nejdál se od něj nachází Sardinie, přezdívaná Květ, Smaragd nebo také Karibik Středomoří…
Prakticky uprostřed Pyrenejského poloostrova leží Madrid – hlavní město Španělska a zároveň centrum stejnojmenné autonomní oblasti, jedné ze sedmnácti, do nichž se země dělí. Historicky jde o část Nové Kastilie, od níž bylo toto území během formování moderního systému španělských autonomií odděleno do samostatné oblasti, především kvůli značnému nepoměru v osídlení…
Madrid – město a kraj Číst více »
Množství architektonicky cenných staveb i uměleckých pokladů v četných sbírkách inspirovalo básníka a filozofa Johanna Gottfrieda von Herder, aby v jednom ze svých pozdních děl přirovnal v roce 1802 Drážďany k metropoli Toskánska. Označení saského hlavního města jako „Florencie na Labi“ či „Florencie severu“ je dodnes výtečnou obchodní značkou, která ho propaguje na turistickém trhu…
Když jsem kdysi poprvé trávil prázdniny u svých francouzských příbuzných v Paříži a začalo se mluvit o Le Midi, jako by všichni najednou zjihli a začali vychvalovat onen podbřišek Francie, ten bájný, vysněný a zaslíbený konec francouzského jihu, ohýbající se jako půlměsíc kolem severozápadního okraje Středozemního moře…
Le Midi – tam dole Číst více »
I pro Londýn platí okřídlené úsloví: „Již staří Římané…“ O tehdejším Londiniu se zmiňuje i Tacitus ve svých Letopisech a datuje jeho vznik do roku 43. Za tři desetiletí tedy metropole nad Temží oslaví dvoutisícileté jubileum. Během té dlouhé doby se však leccos změnilo. Ale ačkoli již Británie nevládne nad vlnami a impérium, nad kterým slunce nezapadá, je dávno zapomenuto, patří Londýn stále k předním světovým metropolím. A v mnoha ohledech je výjimečný. I dnes je jedním z center finančního světa, avšak naštěstí rovněž pro mnohé středobodem kulturním…
Metropole nad Temží na počátku třetího tisíciletí Číst více »
Stejně je to zvláštní – Verona existuje nepřetržitě více než dva tisíce let, je nabita památkami antickými i středověkými, už po osmaosmdesáté nabízí letos operní festival v jedinečných kulisách římské arény, její historické jádro leží v neopakovatelné poloze, sevřené ze tří stran řekou Adige, ale navzdory všem těmto skutečnostem jí přinesl největší slávu příběh smyšlený, jehož reálné jádro navždy zmizelo v temnotách zašlých věků. Nejslavnější milenecká dvojice, jakou lidstvo zná, Romeo, syn Montekův, a Julie, dcera Kapuletova, drží stále nad městem romantický závoj, o němž si jen největší skeptik troufne říci, že je protkán tlustou zlatou nití komerce…
Verona – město věčných milenců Číst více »
Sardinie a Korsika, ostrovy, které spolu ještě v nedávné geologické době souvisely, jsou troskami dlouhého horského pásma, které se po variském vyvrásnění obloukovitě táhlo od francouzské Provence přes Středomořskou pánev až na Iberský poloostrov. Součástí a zároveň pozůstatkem tohoto prvohorního horstva jsou kromě Sardinie a Korsiky ještě malé ostrovy Baleáry. Většina bývalého pohoří však poklesla a leží teď na dně Tyrhénského moře. Oba ostrovy se také od třetihor zvolna sunou k jihovýchodu a ještě se přitom otáčejí ve směru hodinových ručiček – důkaz toho, že se Středozemní moře stále víc uzavírá a zmenšuje…
Turistickou procházku Madridem můžeme samozřejmě začít kdekoli. Jedno místo se ale jako výchozí bod přímo nabízí – Origen de las carreteras radiales, nultý kilometr šesti hlavních silnic paprsčitě se rozbíhajících z Madridu po celém Španělsku, který vyznačuje zvláštní dlaždice v chodníku na náměstí Sluneční brány, Puerta del Sol…
Z nuly do všech stran Číst více »
V 60. až 80. letech minulého století byla drážďanská obrazárna pro naše milovníky výtvarného umění nejsnáze dostupnou zahraniční galerií světové úrovně. Její popularita dokonce vedla v mnoha myslích k nepřesnému spojení „obrazárna = Zwinger“. Sbírka se jmenuje Obrazárna starých mistrů a umístěna je pouze v Semperově křídle dostavěném k Zwingeru až v polovině 19. století. Na jejím významu to ale nic nemění…
Obrazárna starých mistrů Číst více »
V létě vyprahlé, leč půvabné a přívětivé město Nîmes na severu kraje Languedoc-Roussillon se proslavilo po celém světě tím, co se někdy v jazykových kurzech uvádí na dokreslení zajímavého původu některých názvů. Když v roce 1850 ušil v San Francisku rakouský krejčí Levi Strauss první kalhoty z modré hrubé látky, do té doby obvykle používané jen na lodní plachty, začalo se jim říkat džíny a oné látce denim. Jak to souvisí s Nîmes? Vědělo se, že se látka dováží do Ameriky z přístavu Gênes (italský Janov, vyslovovalo se „džín“) a že se vyrábí a prodává v Nîmes (francouzsky de Nîmes – vyslov „denim“)…
Přesná definice krajiny neexistuje, ale obvykle se pod tímto pojmem rozumí větší územní celek, který spojuje několik výrazných přírodních znaků. Obyvatelé určité krajiny však vnímají své přírodní okolí srdcem a označují je jako svůj rodný kraj. Na území Písecka se střetávají krajiny různého charakteru, které zde vytvářejí neobyčejně malebnou mozaiku pahorkatin, vrchů, plochých hřbetů, brázd a pánví. A také mozaiku lesů, polí, luk, pastvin a rozptýlených sídel. Větší města jsou tady jen dvě – Písek na západ a Milevsko na východ od Vltavy, jež je osou celého Písecka…
Tajemství krajiny na rozhraní Číst více »
„Jedna věc se musí Luftwaffe nechat. Když nám rozbombardovali domy, nenahradili je ničím horším než sutinami. To jsme si pak udělali sami,“ řekl údajně na adresu extravagantních architektů britský korunní princ Charles. Navzdory jeho kritickému postoji k moderní výstavbě se Londýn originálním nápadům nebrání. Objevují se i v samotném centru města a zdá se, že k jeho prospěchu…
Moderní architektura Číst více »
Sardinie je součástí Itálie, a tudíž tam žijí Italové, ti sympatičtí, hluční, rozverní, impulsivní, extrovertní lidé, které známe z italských plážových destinací nebo jako turisty z Čech. To je však hluboký omyl! A Sardy bychom určitě urazili, ne proto, že se necítí být Italy, nýbrž proto, že oni jsou především Sardové, obyvatelé svébytného středomořského ostrova, autonomního italského regionu…
Jací jsou Sardové? Číst více »
Je rok 1975, umírá Franco. Ve stejném roce na korunovační mši konané v madridském kostele San Jerónimo el Real nezní obvyklé Te Deum, ale mše Ducha svatého jako symbol určité změny. Hlavou Koruny a státu se stává mladý Juan Carlos. Nikdo neví, co od něj očekávat. Snad ani jeho otec, který by – nebýt Franca – vládl Španělsku místo svého syna. Ale samotná mše a dojetí ve tváři nastupujícího krále naznačují, že Španělsku bude vládnout nový duch…
V USA dnes existuje 58 národních parků a několik stovek dalších míst s různou úrovní federální ochrany. Po celém světě se pak počty národních parků a chráněných území počítají na tisíce. V severozápadním cípu státu Wyoming však leží park, který se zrodil o několik desetiletí dříve, než začala být podobná území vůbec vyhlašována kdekoli jinde. Dnes se sice honosí titulem Světová biosférická rezervace či přítomností na seznamu Světového dědictví UNESCO, ale své mládí prožil v dobách, kdy výrazy jako „národní park“ či „ochrana přírody“ byly jen mlhavými pojmy bez podstatného obsahu. Sám o sobě je důkazem, že dlouhá cesta, která vedla k naplnění těchto pojmů, byla sice složitá, nikoli však marná…
Yellowstonský národní park Číst více »
