Zatímco turisté si od úžasných vodopádů v hlubokém kaňonu řeky Clyde odnášeli krásné zážitky, úspěšný obchodník s látkami David Dale doprovázený vynálezcem Richardem Arkwrightem odtud odešel navíc i s nápadem, jak mohutnou sílu vody využít k pohonu strojů na spřádání bavlny. Tak se zrodil New Lanark….
Zatímco v 70. letech minulého století na předválečné tvrzi Hanička v Orlických horách tehdejší ministerstvo vnitra budovalo protiatomový kryt pro vedení státu, ve skotském Troywoodu vojáci přestavovali podzemní bunkr na regionální sídlo vlády, odkud by řídila zemi v případě jaderného útoku. Byla studená válka…
Na přelomu 19. a 20. století čekaly na své objevitele ty nejnepřístupnější kouty Země. Nejpřitažlivější byla Antarktida, na niž si brousilo zuby hned několik států. Když v čele proslulé londýnské Královské zeměpisné společnosti stanul Sir Clements Markham, cestovatel, geograf a publicista, usiloval pochopitelně o to, aby jako první dosáhli jižního pólu Britové. Do roku 1900 se mu podařilo obstarat od vlády, firem a jednotlivců prostředky na vyslání Britské polární expedice. Zbývalo mu už jen najít vhodnou loď a člověka, který by výpravu vedl…
Ve světě existuje bezpočet vodních děl, jež umožňují lodím překonat převýšení terénu. Falkirské kolo překonává všechny svým novátorským pojetím, jednoduchostí a elegantním designem. Novodobý div světa vznikl ve Falkirku ve středním Skotsku…
Někdy kolem roku 1560 vznikla poblíž krkonošské osady Rokytnice malá sklářská huť. Soběstačná byla, dokud se nevyčerpaly zásoby dřeva v okolních lesích, potřebné k pálení dřevěného uhlí v milířích a k výrobě potaše. Pak bylo nutno sklárnu přestěhovat a postavit novou vysoko v horách, uprostřed tehdy téměř neprostupných lesů na panství Aloise Tomáše Rajmunda, hraběte z Harrachu. Osadě, která vznikla kolem sklárny, se začalo říkat Nový les – Neuwald. Lidová výslovnost ale tento název brzo přichýlila k Neuwelt – Nový Svět…
Před 60 lety, 14. května 1948, byl vyhlášen nezávislý Stát Izrael. David Ben Gurion, premiér a ministr obrany prozatímní vlády, v pět hodin odpoledne slavnostně v telavivském muzeu přečetl a podepsal Prohlášení nezávislosti Izraele. Před pár dny, při západu slunce 29. září, začal svátkem Roš ha-šana nový židovský rok – pětitisící sedmistý šedesátý devátý od tradičně udávaného stvoření světa. Podrobností o tomto starším aktu se nedostává, víme jen, že prý trval šest dnů a byl tak namáhavý, že sedmý den musel stvořitel odpočívat. Šedesát a pět tisíc sedm set šedesát osm let – dvě historie, navzdory nesouměřitelné délce vzájemně propletené, vrůstají do sebe, omotávají jedna druhou jako liána kmen stromu, škrtí se a vzápětí hned podpírají. Přidejte k tomu ještě dvě další – jednu, která začala skromným mesiášem před dvěma tisíciletími, a druhou odvíjející se od obchodníka a proroka z Mekky o šest set mladšího – a dostanete mysteriózní, leč třaskavou směs…
Málokteré evropské muzeum se tak sebevědomě hlásí o pozornost návštěvníků, jako právě Národní muzeum ve Stockholmu: v majestátní budově na pohledově exponovaném místě na nábřeží naproti Královskému paláci, opatřeno hrdým nápisem „National Museum“ na průčelí. Našince sotva nechá lhostejným – podstatnou část z jeho více jak půl milionu sbírkových předmětů tvoří starší evropské výtvarné umění, a kdo z nás už od školních let neslýchal o řádění Švédů v Praze za třicetileté války? A o původu mnoha skvostů ve švédských uměleckých sbírkách?
Raisův román Zapadlí vlastenci patří k nejznámějším dílům českého realismu, jeho dějiště, Paseky nad Jizerou, k nejrázovitějším krkonošským obcím a horský preceptor, houslař a muzikant Věnceslav Metelka, jehož zápisky daly románu vzniknout, k nejpozoruhodnějším postavám našeho národního obrození…
Slovo „skansen“ znamená ve švédštině hradbu, val, násep či hráz. Původně to byl prostě jen místní název v západní části poloostrova Djurgården, než jej po celém světě proslavil Artur Hazelius. V roce 1891 zde totiž otevřel první muzeum lidové architektury na světě. Dnes má plochu 300 000 m2 a jeho jméno se stalo obecným pojmem pro všechny podobné expozice pod širým nebem…
Jakmile na horách roztaje sníh a Krakonošovo království se představí ve své letní kráse, pak je ta nejlepší chvíle vyrazit do Krkonoš na kole a obdivovat rozkvetlé horské louky, tmavě zelené kleče a tajemná rašeliniště z cyklistického sedla…
Mýty se zabývají dobami nezřetelnými, ději a skutky neověřitelnými, postavami symbolickými. Tak trochu pohádka, trochu mravoličné ponaučení – s tím se dokáže mysl člověka vyrovnat. Jenže co si počít ve chvíli, kdy se mýtem stane reálně existující město? Kudy k němu vede cesta, kde hledat klíč k bráně jeho duše? Právě před takové otázky je postaven každý, kdo navštíví Jeruzalém a nespokojí se s panoramatickým pohledem z Olivové hory a tradiční poutí po Via Dolorosa…
Podzemí Vysokých a Belianských Tater ukrývá desítky jeskyní. Téměř všechny se však nacházejí v oblastech přísných rezervací TANAPu, takže veřejnost o nich skoro vůbec neví. Jedinou výjimku představuje Belianska jeskyně, jež naopak vešla ve známost brzy po svém objevení v roce 1881 a která je už více než 120 let jednou z hlavních tatranských turistických atrakcí…
Kolem tří tisíc ostrovů a ještě o něco víc maličkých ostrůvků je rozeseto podél pobřeží, roztřepeného do hlubokých zátok a fjordů, jež se táhnou dál do vnitrozemí v podobě údolí, oddělujících kopce a planiny. Mořské vlny Skagerraku se rozbíjejí o žulové skály, jejichž povrch obrousily do hladka. Západní pobřeží provincie Bohuslän, od Göteborgu na sever až k hranici s Norskem, okouzluje svou rozmanitou malebností…
Starobylá cesta za zázračnou vodou se snoubí s moderním uměním, a výstup k legendární studánce tak dostává nový rozměr…
Zatím poslední zimní sezona ve Vysokých Tatrách byla jubilejní, stopětadvacátá v pořadí. Tu první uvedl do života v Novém Smokovci jeho zakladatel, lékař a balneolog dr. Mikuláš Szontagh, který již několik let předtím poprvé vyzkoušel na tatranském sněhu divnou věc – pár lyží dovezený z Alp. Místní lidé si tenkrát klepali na čelo a vedli uštěpačné řeči, to ale doktorovi nevadilo a zanedlouho dokázal pro „ozajstné čudo“ nadchnout několik svých pacientů…
Většina cestujících, kteří dorazili do Uppsaly stejným vlakem jako já, si hned na nádraží vyzvedla ze stojanů svá kola. „Myslím, že je tady víc kol než lidí. Aspoň jsem to slyšel,“ řekl mi mladík, jehož jsem se ptal na cestu do hotelu. „Jezdím na kole skoro každý den, je to nejlevnější a nejrychlejší. Ale jestli jste přijel jen kvůli památkám, tak ty snadno obejdete pěšky…“
V roce 1792 vycházejí první české noviny, formuje se první skupina českých národních buditelů a v Praze se chystá na svou krkonošskou cestu jeden z nejnadanějších umělců své doby, malíř a rytec Antonín Balzer (1771–1807)…
Zrodilo se jako Nový Amsterdam, ale o necelé čtyři desetiletí později bylo přejmenováno na Nový York. Jak rostlo a mělo se čile k světu, dostávalo mnoho dalších přízvisek a přezdívek – Hlavní město světa, Město, které nikdy nespí, Empire City, Babylon na řece Hudson nebo Tavicí kotlík. Spisovatel Washington Irvingo něm mluvil jako o Gothamu – jakémsi Kocourkově v anglofonním podání, a povídkář O. Henry jej nazval Bagdádem nad podzemní dráhou…
Může umírat něco, co je mrtvé? V případě Mrtvého moře by se mohlo zdát, že k tomu opravdu dochází, tedy alespoň podle zpráv, které o něm v posledních letech slýcháme stále častěji. Jenže jak už bývá v médiích skoro pravidlem, i tady má nadnesená metafora přednost před střízlivým popisem skutečnosti. Vysychání prostě není umírání, byť některé jeho důsledky mohou být v budoucnu pro tento největší div izraelské přírody fatální. Případné umírání by se v Mrtvém moři mohlo týkat jen několika druhů mikroorganismů, protože jinak pro jeho silně slanou vodu platí ono klasické „kde nic není, ani smrt nebere“…
Pokud se chceme s Vysokými Tatrami blíže seznámit, neměli bychom zůstávat jenom v hranicích jejich zeměpisného vymezení. Horstvo si prostě nelze odmyslet od širšího okolí, s nímž je svázáno silnými pouty společného historického, kulturního i hospodářského vývoje, a tak se tedy nyní zkusme na chvíli od Tater vzdálit. Krátký výlet směrem „dolů“ začněme stylově v Popradu, který bývá nazýván bránou do Vysokých Tater…
