Jméno autora: Země světa

Málokteré evropské muzeum se tak sebevědomě hlásí o pozornost návštěvníků, jako právě Národní muzeum ve Stockholmu: v majestátní budově na pohledově exponovaném místě na nábřeží naproti Královskému paláci, opatřeno hrdým nápisem „National Museum“ na průčelí. Našince sotva nechá lhostejným – podstatnou část z jeho více jak půl milionu sbírkových předmětů tvoří starší evropské výtvarné umění, a kdo z nás už od školních let neslýchal o řádění Švédů v Praze za třicetileté války? A o původu mnoha skvostů ve švédských uměleckých sbírkách?

Slovo „skansen“ znamená ve švédštině hradbu, val, násep či hráz. Původně to byl prostě jen místní název v západní části poloostrova Djurgården, než jej po celém světě proslavil Artur Hazelius. V roce 1891 zde totiž otevřel první muzeum lidové architektury na světě. Dnes má plochu 300 000 m2 a jeho jméno se stalo obecným pojmem pro všechny podobné expozice pod širým nebem…

Kolem tří tisíc ostrovů a ještě o něco víc maličkých ostrůvků je rozeseto podél pobřeží, roztřepeného do hlubokých zátok a fjordů, jež se táhnou dál do vnitrozemí v podobě údolí, oddělujících kopce a planiny. Mořské vlny Skagerraku se rozbíjejí o žulové skály, jejichž povrch obrousily do hladka. Západní pobřeží provincie Bohuslän, od Göteborgu na sever až k hranici s Norskem, okouzluje svou rozmanitou malebností…

Většina cestujících, kteří dorazili do Uppsaly stejným vlakem jako já, si hned na nádraží vyzvedla ze stojanů svá kola. „Myslím, že je tady víc kol než lidí. Aspoň jsem to slyšel,“ řekl mi mladík, jehož jsem se ptal na cestu do hotelu. „Jezdím na kole skoro každý den, je to nejlevnější a nejrychlejší. Ale jestli jste přijel jen kvůli památkám, tak ty snadno obejdete pěšky…“

Po čtyřech hodinách plavby se před námi největší ostrov v Baltském moři vynořil z hustého deště jen pár minut před přistáním. Trajekt ze svých útrob vypustil do přístavu ve Visby desítky aut, řadu z nich s připojeným karavanem. Gotland v létě vítá návštěvníky z celé Evropy, ale hlavně ze Švédska. Od poloviny 17. století ostrov patří švédskému království, pamatuje ale také doby relativní samostatnosti, stejně jako časy, kdy kvůli své strategické poloze na poloviční cestě mezi švédskou pevninou a Pobaltím musel mnohokrát strpět cizí nadvládu…

Zatímco jinde ve Švédsku si lidé na výhody železnice už dávno zvykli, v Dalslandu o ni největší tamější města a obce začaly usilovat až na začátku minulého století. Do zapomenutého kraje měla přinést potřebný rozvoj, který se od vodní dopravy závislé na přírodních podmínkách nedal očekávat. Oblaka štiplavého kouře se nad půvabnou krajinou objevila poprvé v roce 1916, ale přesně za sedmdesát let vyjel na trať vlak poslední. Paradoxně se tak dráha stala nejslavnější až po svém zrušení…