Jméno autora: Země světa

Velkým lákadlem pro návštěvníky Kréty jsou hory, včetně dvoutisícovek, které většinou hravě zvládá i běžný český turista – jen dobré boty jsou zapotřebí, dostatek vody, trochu jídla a hlavně trpělivost: málokde platí tak doslova, že zdání klame, a bezpočet stále dalších a dalších vesměs podobných kamenitých hřbetů a úbočí, jak vlna za vlnou, nad nimiž se vytrvale a výsměšně tyčí náš cíl, nám toto rčení dá pěkně vychutnat. Jenže – když do hor, tak rovnou na tu nejvyšší – na vrchol hory Ídy neboli Psilorítis. A aby bylo jasno, hned dodejme, že obě jména se střídavě a nedůsledně objevují jako název hory i celého pohoří…

Když se mě někdo zeptá, jakou povahu mají Kréťané, odpovídám, že stejnou jako jejich krajina. Jsou klidní, divocí, hrdí, nezkrotní. Váží si své cti, nezávislosti, přátelství a rodiny. Hrdě se hlásí ke krétskému dědictví a historii, která je jedinečná a jiná od ostatních částí Řecka. A svoji odlišnost charakterizují specifickým slovem „kouzoulada“…

Přístavní město Irákleio sice nemělo s mínójskou kulturou mnoho společného, ale při moderním archeologickém průzkumu Knóssu bylo jeho přirozeným zázemím. Byl zde největší přístav na Krétě s potřebným spojením s pevninským Řeckem a pro Evansovu práci ty nejlepší technické podmínky. A to včetně malého provinčního muzea založeného už za turecké správy v roce 1883, které se především díky vykopávkám v Knóssu postupně zařadilo mezi nejvýznamnější muzea Řecka…