Jméno autora:Země světa

Někoho možná překvapí, že Tunisko je také zemí bohatou na římské mozaiky. Dochovalo se jich zde opravdu mnoho a ve vynikající kvalitě i námětové šíři…

Obydlí troglodytů vyhloubená několik metrů pod zemí, ale také vesnice s opevněnými sýpkami dominující vrcholkům kopců – to jsou nejatraktivnější připomínky Berberů, které přivádějí na jihovýchod Tuniska tisíce návštěvníků…

Velbloud jednohrbý neboli dromedár získal za nějakých pět tisíc let společné existence s člověkem bezpočet přídomků. „Koráb pouště“ je asi nejznámější a tak trochu zprofanovaný, ale jak by se vám líbil třeba „Ata Alláh“ – Boží dar…

Středem Tuniska se od východu k západu táhne pás solných jezer nazývaných šoty, který pokračuje až hluboko do vnitrozemí sousedního Alžírska. Dominuje mu Šot el-Džeríd, jehož maximální rozloha se udává někdy pět, jindy dokonce 7000 km2. Bezodtoké jezero, které bývalo před tisíci let součástí Středozemního moře, má vodu pouze v zimě. Po většinu roku je vyschlé, s občasnými kalužemi a solnou krustou hrající všemi barvami, pod níž se však místy může skrývat zrádná bažina…

Občas jsem tázán, která místa na světě jsou nejkrásnější či nejzajímavější. Upřímně odpovídám, že nevím, neboť krása míst stejně jako půvab žen se měřit nedá a nezajímavých míst není. Opravdu si myslím, že v každém koutě světa je možné najít něco pozoruhodného. V této mé víře mě opět utvrdila návštěva Metláví…

Asi čtyřicet kilometrů východně od Tunisu vybíhá z afrického pobřeží do Středozemního moře devadesátikilometrový prst – Cap Bon neboli Krásný poloostrov, Pulchri Promontorium, jak ho začali nazývat Římané…

Když si uvědomíme, kolik různých národů prošlo za tři tisíciletí Tuniskem, můžeme si představit, jak rozmanitá a pestrá je tuniská kuchyně. Každý z dobyvatelů a přistěhovalců zde zanechal i něco ze svého kuchařského umění. Tunisané právem považují svou tradiční kuchyni za součást národního kulturního dědictví. Některé pokrmy mají i symbolický význam a nelze si bez nich představit oslavu patřičné události či svátku…

V okolní rovinaté krajině, obklopený ze všech stran nízkými současnými domy, působí amfiteátr v El-Džemu skoro nepatřičně. Jako by ho sem nějaký kouzelný koberec zanesl z úplně jiného světa. Ale proč se vlastně divím? Vždyť on opravdu z jiného světa pochází…

„Ostatně pak soudím, že Kartágo musí být zničeno.“ Poslední ozvuky slov se ještě nesou římským senátem. Cato Censorius skončil svou řeč. Stejně jako mnohokrát předtím, stejně jako mnohokrát potom. Na jeho slova došlo, i když se jejich naplnění sám nedožil. Nedozvěděl se už nic o tom, jak bylo město srovnáno se zemí, ani o tom, jak ho po sto letech sami Římané zase obnovili. Kola dějin se tu točila docela rychle…

Romantikům prý na mapě připomíná Tunisko půvabnou dívku sedící u moře, která se nechává laskat něžnými vlnami a naslouchá přitom monotónnímu zpěvu větru. Realista může dodat, že země zhruba dvakrát větší než Česká republika a se stejným počtem obyvatel je na severoafrické poměry docela trpaslík, zanořený mezi alžírského a libyjského obra. Zatímco však sousední obři ukazují světu podmračenou tvář, Tunisko se vlídně usmívá a vítá návštěvníky v té nejlepší tradici arabské i berberské pohostinnosti…