Jméno autora:Země světa

Ztracená hora Mont Perdu (španělsky Monte Perdido, 3355 m) vypadá opravdu nedostupně – zejména z francouzské strany, kde na cestě k ní leží zdánlivě nepřekonatelné cirky Gavarnie a Estaube. Mohutný vápencový masiv této hory se nachází ve Španělsku, ale mezistátní hranice v nádherných, ale také divokých a k lidem často krutých Pyrenejích máloco znamenala. Lidský život, měl-li vytrvat, musel se tu odpradávna řídit jinými pravidly – spolupracuj, pomáhej si. Bylo jasné, že stáda při pravidelném jarním a podzimním putování mezi chlévy a horskými pastvinami musela projít tudy a tudy, dojít tam a tam. A na lidech, kterým ta půda patřila, bylo, aby se domluvili. Ve vlastním zájmu. Nebyli tu žádní soukromí vlastníci, půda patřila obcím. Jejich dohody platily – bez ohledu na hranice.

To, že je sůl nad zlato, víme každý od dětství ze známé pohádky. O tom, že sůl může být i středobodem ideálů osvícenství, se můžeme přesvědčit v Královském solivaru v Arc-et-Senans, asi 35 km jihozápadně od Besançonu. Slavný architekt Claude-Nicolas Ledoux tu na sklonku ancien régime postavil v letech 1775–1779 do půlkruhu uspořádaný grandiózní komplex raně klasicistních budov, jež zahrnovaly jak výrobní prostory solivaru, tak správní centrum, nápadný dům ředitele i příbytky dělníků. Toto první dílo průmyslové architektury, do kterého se promítly pokrokové ideály osvícenství, nemělo původně zůstat osamocené. Jde o první a zároveň jedinou realizovanou část z celého ideálního města, které Ledoux naplánoval. Naproti výrobnímu komplexu měla kruh doplňovat druhá polovina města s kostelem, nemocnicí, hřbitovem, tržnicí, jatkami, veřejnými lázněmi a dalšími stavbami. K její realizaci už nikdy nedošlo, ale solivar fungoval úspěšně více než 100 let, uzavřen byl až v roce 1895…