Jméno autora: Země světa

Vaubanova pevnost

Vaubanovy pevnosti – vzor dokonalosti a důvtipu

Čtyři roky úporných bojů v oblasti Verdunu a Met za první světové války, stejně jako příběh 350 sovětských vojáků, z větší části Čečenců, kteří v obklíčené brestské pevnosti dokázali v červnu roku 1941 šest neděl vzdorovat německé přesile, jsou asi posledními důkazy toho, jak dokonalými díly byly barokní pevnosti. A zároveň, jak významné poučení vycházelo ze zkušeností francouzských inženýrů 17. století. Opírala se o ně i zmíněná pevnost v Brestu, kterou Rusové postavili v letech 1836–1842, a známe i jméno muže, jenž tyto obranné systémy kdysi dovedl téměř k naprosté dokonalosti: markýz Vauban…

Vaubanovy pevnosti – vzor dokonalosti a důvtipu Číst více »

Islas Ballestas

Řev, troubení, chrochtání a funění tisíců lachtanů, téměř odpudivý pach guána, křik a šumění křídel tisíců mořských ptáků, hukot vln a větru, okolo jen bizarní skalní útvary s oblouky, jeskyňkami a tunely a šedomodrá hladina moře. To jsou kamenité Islas Ballestas, od roku 1996 součást Národní přírodní rezervace Paracas…

Islas Ballestas Číst více »

Na skok v Lungau

V jihovýchodním cípu pomyslného salcburského trojúhelníku leží kraj známý pod svým historickým jménem Lungau, odvozeným snad od názvu potoka Lonka. Z pěti salcburských okresů je svou rozlohou na třetím místě, počtem obyvatel však zdaleka poslední – v kotlině, kterou na severu uzavírají Schladminské a Radstädtské Taury, na západě výběžky Vysokých Taur a na jihu Gurktalské Alpy, žije jen něco přes dvacet tisíc lidí. Svérázný kraj s úžasnou přírodou potěší i při jednodenní návštěvě, nabízí ale vše potřebné třeba i k týdenní turistické či cyklistické dovolené…

Na skok v Lungau Číst více »

Vltava na středním toku

Vltava

U Vyššího Brodu se koryto Vltavy podobá zalomenému lokti, když si kdysi pradávno  přivlastnila cizí tok a obrátila své vody k severu. Od tohoto nejhlubšího jihu Čech až po soutok s Labem je Vltava osou Čech a také pomyslnou osou české historie. Je spjata s dějinami vesnic a měst, jimiž protéká, je součástí životů lidí, kteří na jejích březích žijí, zůstává v srdcích těch, kdo po ní kdy pluli nebo putovali podél jejích břehů po úzkém chodníčku…

Vltava Číst více »

Hora, která stále roste

Gunung Kinabalu, nejvyšší hora mezi Himálajem a Novou Guineou, je ve státě Sabah cestovatelským magnetem číslo jedna. Tento symbol nedotčené tropické přírody láká turisty, ale i biology z celého světa. Od roku 1851, kdy horu poprvé prozkoumal koloniální úředník a nadšený botanik Hugh Low, zde bylo nalezeno velké množství endemických druhů rostlin i živočichů. Domorodí Kadazan-Dusunové tradičně věřili, že na vrcholu hory leží vejce draků a že zde přebývají duchové jejich předků. Aki Nabalu pak v jejich jazyce znamenalo „svaté místo mrtvých“…

Hora, která stále roste Číst více »

Start povolen

I když jsou počátky letectví v českých zemích spjaty především s Pardubicemi, kde se Jan Kašpar poprvé v letadle těžším než vzduch odlepil od země, svým prvním dálkovým letem 13. května 1911 do historie české aviatiky zapsal i Prahu. A přestože se svým Blériotem přistál na řepném poli na okraji chuchelského závodiště, první letiště vzniklo přesně na opačné straně města…

Start povolen Číst více »

Nához při kriketu

Kriket – sport po anglicku

Angličané rádi zmiňují fakt, že vymysleli celou řadu sportů – mezi jinými fotbal, tenis, kriket, ragby, kroket i pólo na koních. Protože to však zní jako vychloubání, rychle dodávají, že se tak stalo jen proto, že umějí tak dobře prohrávat….  To však není dnes tak docela pravda, jak dokazují nezvykle dobré výsledky z olympiády v Pekingu; Británie se umístila v pořadí národů na čtvrtém místě, hned za sportovními giganty Čínou, USA a Ruskem. Zdá se, že se vyplatila investice do sportovních akademií (financovaných ze státní loterie). V tradičním pojetí byl sport považován za soukromý koníček jednotlivců a myšlenka, že by měl být státně dotován, připadala lidem absurdní. Rovněž se v určitých kruzích (v rámci tzv. politické korektnosti) soudilo, že soutěživé sporty jsou pro mladé lidi nevhodné, vedou prý k pěstování sklonu k agresivnímu chování a individualismu…

Kriket – sport po anglicku Číst více »

Mont Perdu – v srdci Pyrenejí

Ztracená hora Mont Perdu (španělsky Monte Perdido, 3355 m) vypadá opravdu nedostupně – zejména z francouzské strany, kde na cestě k ní leží zdánlivě nepřekonatelné cirky Gavarnie a Estaube. Mohutný vápencový masiv této hory se nachází ve Španělsku, ale mezistátní hranice v nádherných, ale také divokých a k lidem často krutých Pyrenejích máloco znamenala. Lidský život, měl-li vytrvat, musel se tu odpradávna řídit jinými pravidly – spolupracuj, pomáhej si. Bylo jasné, že stáda při pravidelném jarním a podzimním putování mezi chlévy a horskými pastvinami musela projít tudy a tudy, dojít tam a tam. A na lidech, kterým ta půda patřila, bylo, aby se domluvili. Ve vlastním zájmu. Nebyli tu žádní soukromí vlastníci, půda patřila obcím. Jejich dohody platily – bez ohledu na hranice.

Mont Perdu – v srdci Pyrenejí Číst více »

Hliněné město Pachacamac

Než jsme odjeli z hlavního peruánského města poznávat předkolumbovské památky, zbývalo nám půl volného dne. Využili jsme ho k návštěvě Pachacamacu, jedné z významných historických lokalit. Nachází se asi 30 km jižně od Limy v ústí řeky Lurín na pobřeží Tichého oceánu. Jeho prohlídka se nám zdála být dobrým prologem k poznávání dalších kultur…

Hliněné město Pachacamac Číst více »

Interiér hradu Rožmberk

Rožmberk

Ideální místo pro hrad“, napadne vás nejspíš, podíváte-li se z ochozu věže hradu Rožmberk pod sebe dolů, na úzký protáhlý ostroh sevřený hluboce zakleslým meandrem Vltavy. Lineckou stezku, která odnepaměti vedla po břehu řeky, měla odtud hradní posádka jako na dlani a nikudy jinudy se nepřítel přiblížit nemohl. Ale i když pominete praktickou stránku věci, budou vás napadat superlativy, protože poloha hradu stojícího v objetí lesů, vody a strání je impozantní a zároveň romanticky malebná…

Rožmberk Číst více »

Ibanové - muž na lodi

Hostem Ibanů

Tropická noc. Jindy bych si vychutnával zvuky okolní džungle, ale teď je nevnímám. Prostupuje mě pomalý, hypnotizující rytmus gongů. V něm se přede mnou odehrává lovecký tanec, prosba bohům, aby zítra přivedli tučnou kořist před oštěpy, otrávené šipky a do pastí, zároveň důkaz vlastní síly a schopností. Vláčné pohyby, plíšky zvoní kolem kotníků. Ze stínu vychází náčelník, polonahé tělo potetované vzory předků, široká mačeta, dlouhá pera v jeho čelence těsně míjejí začouzené lebky u stropu. Veranda dlouhého domu se hrouží kamsi mimo tento svět…

Hostem Ibanů Číst více »

Fens, kraj pod vodou

Před deseti tisíci lety se řeky východní Anglie vlévaly do Rýna. Když doba ledová skončila, moře se zvedlo, od kontinentální Evropy oddělilo britské ostrovy a na jejich východním cípu zaplavilo rozlehlé lesy. Stromy popadaly do hnijící vegetace, uhynuly a přeměnily se v bohatou rašelinnou půdu. Patří k nejkvalitnějším v Evropě, lidé o ni ale stále musí bojovat…

Fens, kraj pod vodou Číst více »

Královský solivar

To, že je sůl nad zlato, víme každý od dětství ze známé pohádky. O tom, že sůl může být i středobodem ideálů osvícenství, se můžeme přesvědčit v Královském solivaru v Arc-et-Senans, asi 35 km jihozápadně od Besançonu. Slavný architekt Claude-Nicolas Ledoux tu na sklonku ancien régime postavil v letech 1775–1779 do půlkruhu uspořádaný grandiózní komplex raně klasicistních budov, jež zahrnovaly jak výrobní prostory solivaru, tak správní centrum, nápadný dům ředitele i příbytky dělníků. Toto první dílo průmyslové architektury, do kterého se promítly pokrokové ideály osvícenství, nemělo původně zůstat osamocené. Jde o první a zároveň jedinou realizovanou část z celého ideálního města, které Ledoux naplánoval. Naproti výrobnímu komplexu měla kruh doplňovat druhá polovina města s kostelem, nemocnicí, hřbitovem, tržnicí, jatkami, veřejnými lázněmi a dalšími stavbami. K její realizaci už nikdy nedošlo, ale solivar fungoval úspěšně více než 100 let, uzavřen byl až v roce 1895…

Královský solivar Číst více »

Salcburské muzeum v přírodě

Flachgau, Pinzgau, Pongau, Lungau, Tennengau, slovíčka jak z dětského rozpočítávadla, ale v tomto případě nikdo z kola ven nepůjde. Jména historických žup, které společně s městem Salcburkem tvoří dnešní spolkovou zemi Salcbursko, se málokde zhmotní do tak zřetelných výjevů, jako v areálu Salcburského skanzenu, který se pyšní hned dvěma „nej“: je to největší muzeum v Salcbursku a s velkým náskokem nejnavštěvovanější rakouský skanzen vůbec, kam ročně zamíří na 90 000 lidí. Když k tomu přidáme skutečnost, že vloni v srpnu tam přivítali dvoumiliontého návštěvníka a před Vánoci uplynulo 30 let od založení skanzenu, je jeho návštěva takřka povinností – ale povinností veskrze příjemnou a zábavnou…

Salcburské muzeum v přírodě Číst více »