Nízké mraky odstřihly jezero Wolfgangsee od věnce okolních hor a začaly jeho břehy sprchovat vydatnými přeháňkami. Smůla–- zrovna, když máme zamluvené jízdenky na Schafberg, musí se zkazit počasí. Nejdřív chceme jízdu vzdát, když ale zajdeme k údolní stanici zubačky a spatříme tu na kolejích pobafávat hned tři kapesní parní krasavice, rozhodneme se to přece jenom zkusit…
Jeskyně Eisriesenwelt, v překladu Obří ledový svět či Svět ledových obrů, je pravidelně uváděna mezi desítkou největších turistických atrakcí Rakouska. Tomu odpovídá i její návštěvnost. V sezoně, která trvá od května do konce října, sem přijíždí v průměru okolo tisíce lidí denně, takže jednotlivé skupiny procházejí jeskyní často jen v několikaminutových odstupech. Uvnitř i na přístupové cestě bývá hodně husto, ale s tím se nedá nic dělat, to je daň za exkluzivitu. Největší ledová jeskyně světa je prostě jenom jedna…
Údolí Salzachu je ze všech salcburských údolí s převahou nejdelší, za pomoci svých bočních větví většinu Salcburska odvodňuje, a protože s výjimkou Lungau prochází všemi ostatními okresy, vytváří přirozený koridor pro hlavní zemské komunikace. Velký význam má i pro turistiku. Po celé jeho délce vede Tauernradweg, jedna z nejkrásnějších alpských cyklotras, vodáci sem zajíždějí s loděmi i rafty hlavně na horní tok řeky a je tu také několik přírodních pozoruhodností, jež se už staly svého druhu klasikou. Jejich společným jmenovatelem je voda a kdo alespoň některé z nich neviděl, v Salcbursku jako by nebyl…
Silueta dravého ptáka se jasně rýsuje proti nebi. Bez pohybu, geniálně využívající vzdušné proudy, vznáší se dravec vysoko nad hlavami přihlížejících, jako by se nemohl nasytit pohledu do širokého údolí protknutého modrozelenou stuhou řeky Salzach. Náhle pár rázných mávnutí křídly, a už se snáší prudce dolů. Jeho cílem není kořist, ale kožená rukavice na napřažené paži vousatého fořta či sličné sokolnice. Odměnou za předvedený výkon mu je šťavnaté sousto a potlesk diváků, kteří zaplnili téměř celou Lipovou louku čili Zemský sokolí dvůr v druhém předhradí hradu Hohenwerfen…
Portrét stojícího preláta v životní velikosti je v někdejší zámecké jídelně nepřehlédnutelný. Arcibiskup Markus Sittikus, hrabě von Hohenems, na něm v levé ruce drží obraz ve zlatém rámu a pravou rukou na něj ukazuje. Na obraze je zachycen výjev ze stavby salcburského dómu. Za arcibiskupem visí druhý, daleko větší obraz v rámu černém, znázorňující další jeho životní dílo – zámeček Hellbrunn obklopený parkem s vodními hrami…
Malý ráj anebo Kousek ráje v srdci Alp. Tak bývá Salcbursko často označováno v nejrůznějších propagačních materiálech, což v dnešní době zahlcené bezobsažnými reklamními výkřiky může už předem vzbuzovat nedůvěru. Ta ale není na místě, v tomto případě mají vzletné slogany značné opodstatnění a návštěvníkům Salcburska se dokážou každou chvíli neodbytně připomenout. Lhostejno, zda v zimě či v létě, jenom jim k tomu musí přát počasí, protože Salcbursko je především krajem hor. Hornatým srdcem Rakouska, jak říká jiný, také dost užívaný slogan.
Víte, co má společného Salcburk s Neapolí a Istanbulem? Právě tato tři města a jejich okolí označil slavný německý učenec a cestovatel první poloviny 19. století Alexander von Humboldt za nejkrásnější na světě. Což o to, Salcburk je krásný. Ale pouhá krása není v tomto případě tím jediným, co do města přitahuje každým rokem skoro sedm milionů návštěvníků. Už navždy zůstane Salcburk také městem Mozartovým, jehož ulicemi zaznívají, doslova i přeneseně, nesmrtelné tóny geniální hudby. Na výjimečnosti dodává Salcburku i jeho historie, neoddělitelně spojená s arcibiskupy, svrchovanými klerikálními vládci města i kraje…
S trochou nadsázky se dá říci, že pro maltskou kuchyni je nejdůležitější fenek. Ale není fenek jako fenek, a tak mohou zůstat milovníci zvířat klidní – známé pouštní lištičky s velkýma ušima se na Maltu rozhodně nedovážejí. „Fenek“ je totiž v maltštině králík a pokrm z něj připravovaný, fenkata, doslova „večer, kdy se jí králík“, je maltským národním jídlem…
Řinkot rytířských mečů a zahnutých tureckých šavlí střídá ohlušující práskání mušket a po chvíli i rány z děla, ani koně nezůstanou ušetřeni bojové vřavy. Vzduchem se nese zápach střelného prachu, kouř z výstřelů houstne a zahaluje do milosrdného šedého závoje porubané rytíře sesypané na jednu hromadu. Nemá ho co rozfoukat, a tak změní spíše jen v stínohru i následnou taneční scénu z orientálního harému. Než přijedou posily, po nějakém tom dalším střílení a šermování všechno dobře dopadne a velmistr bude ze sedla svého bělouše opět kynout jásajícím davům, je čas pořádně si přihnout vína z kovového poháru. Vždyť je to všechno jenom na oko…
Hodinový strojek ve vyřezávané zlacené skříni nevzrušeně ukrajuje vteřinu za vteřinou a posouvá ručičky po malovaném číselníku s loďkami, které se vznášejí na mořské hladině před mohutnou pevností. Pohled přes Grand Harbour se objevuje na vskutku nečekaných místech – třeba na hodinách…
Mohlo by se zdát, že za tureckého obléhání v roce 1565 vytrpěla Malta dost, aby jí to vystačilo na celá staletí. Jenže dějiny na spravedlnost nehrají, a tak po necelých čtyřech stovkách let přišlo tzv. druhé velké obléhání – mohla za něj druhá světová válka…
Procházka maltskou historií by nebyla úplná bez návštěvy Mdiny a Rabatu. Dvě sousední města se zdají být na první pohled tak odlišná, že už snad víc nemohou být. Přitom mají leccos společného, a nejsou to jen jejich exoticky znějící jména…
Nábřeží, před pár lety zrekonstruované nákladem 25 milionů eur, nese jméno velmistra Manuela Pinta, který tu nechal v polovině 18. století postavit řadu skladů. Jejich jindy zlatavě do daleka zářící průčelí nejsou skoro vidět – u nábřeží kotví za sebou tři výletní lodě, každá o pěti až devíti palubách. Ve Vallettě bude dnes pěkná tlačenice…
Malťané se umějí bavit. Asi nejlepší příležitostí, jak se o tom přesvědčit, je přichomýtnout se ve správný den k některé ze slavností místních patronů. Jako třeba v Żejtunu…
Díky tomu, že se největší ostrov maltského souostroví jmenuje stejně jako celá země, zapomíná se tak trochu na Gozo, druhý obydlený ostrov. Od Malty se liší na první pohled – je členitější, zelenější, úrodnější, daleko méně lidnatý, díky tomu výrazně klidnější, přitom stejně hýčkaný slunečními paprsky, se stejně blankytným mořem, prostě pro prázdniny jako stvořený! Vědí to velmi dobře právě obyvatelé Malty, kteří sem od července do září s velkou oblibou jezdí na dovolenou…
Uprostřed Valletty před západním průčelím katedrály stojí na stejnojmenném náměstí pomník Velkého obléhání. Připomíná snad největší událost v dějinách Malty z doby, kdy se v jeho místech rozkládaly jen kamenité louky – a na nich turecký vojenský tábor. Psal se rok 1565…
Prakticky jediným přírodním bohatstvím Malty je kámen. Nedá se to přehlédnout – jiný stavební materiál se tu skoro nepoužívá. I tvář maltské krajiny určuje všudypřítomný vápenec, a to nejen v místech impozantních útesů…
Leží na pravém boku na lůžku, pravou paži má skrčenu pod hlavou, levá spočívá volně na pravém lokti. Mohutně vyklenutá linie ramen a boků stejně jako ňadra deroucí se zpod levice nenechávají nikoho na pochybách, že jde o ženu. Pouhých dvanáct centimetrů dlouhá Spící dáma je jedním z nejúchvatnějších symbolů maltské prehistorie…
Všechno, co si dokážete představit pod pojmem dovolená u moře, a k tomu něco navíc. Sedm tisíc let historie vtěsnaných na území jen o málo větší, než je polovina katastrální výměry Prahy. Strategická poloha mezi Evropou a Afrikou, jež pravidelně poutala pozornost všech, kteří chtěli ve Středomoří něco znamenat. Země, kde prakticky nevědí, co je to řeka, a na kousek lesa se chodí dívat skoro jako do galerie. To všechno je Malta…
Ať se na Maltě rozhlédnete kolem sebe prakticky kdekoli, vždycky spatříte nějakou připomínku období, kdy ostrovům vládli maltézští rytíři. A nejsou to jen hradby či pevnosti, ale také kostely, paláce, venkovská sídla, strážní věže nebo třeba akvadukt. I když rytíři opustili Maltu před více než 200 lety, stopy jejich zdejšího působení zůstávají, ba co víc, nenahraditelným způsobem přispívají k charakteristickému vzhledu země…
