Jméno autora: Země světa

Před 60 lety, 14. května 1948, byl vyhlášen nezávislý Stát Izrael. David Ben Gurion, premiér a ministr obrany prozatímní vlády, v pět hodin odpoledne slavnostně v telavivském muzeu přečetl a podepsal Prohlášení nezávislosti Izraele. Před pár dny, při západu slunce 29. září, začal svátkem Roš ha-šana nový židovský rok – pětitisící sedmistý šedesátý devátý od tradičně udávaného stvoření světa. Podrobností o tomto starším aktu se nedostává, víme jen, že prý trval šest dnů a byl tak namáhavý, že sedmý den musel stvořitel odpočívat. Šedesát a pět tisíc sedm set šedesát osm let – dvě historie, navzdory nesouměřitelné délce vzájemně propletené, vrůstají do sebe, omotávají jedna druhou jako liána kmen stromu, škrtí se a vzápětí hned podpírají. Přidejte k tomu ještě dvě další – jednu, která začala skromným mesiášem před dvěma tisíciletími, a druhou odvíjející se od obchodníka a proroka z Mekky o šest set mladšího – a dostanete mysteriózní, leč třaskavou směs…

Mýty se zabývají dobami nezřetelnými, ději a skutky neověřitelnými, postavami symbolickými. Tak trochu pohádka, trochu mravoličné ponaučení – s tím se dokáže mysl člověka vyrovnat. Jenže co si počít ve chvíli, kdy se mýtem stane reálně existující město? Kudy k němu vede cesta, kde hledat klíč k bráně jeho duše? Právě před takové otázky je postaven každý, kdo navštíví Jeruzalém a nespokojí se s panoramatickým pohledem z Olivové hory a tradiční poutí po Via Dolorosa…

Může umírat něco, co je mrtvé? V případě Mrtvého moře by se mohlo zdát, že k tomu opravdu dochází, tedy alespoň podle zpráv, které o něm v posledních letech slýcháme stále častěji. Jenže jak už bývá v médiích skoro pravidlem, i tady má nadnesená metafora přednost před střízlivým popisem skutečnosti. Vysychání prostě není umírání, byť některé jeho důsledky mohou být v budoucnu pro tento největší div izraelské přírody fatální. Případné umírání by se v Mrtvém moři mohlo týkat jen několika druhů mikroorganismů, protože jinak pro jeho silně slanou vodu platí ono klasické „kde nic není, ani smrt nebere“…

Na východě se ta hora zvedá z podivně zvrásněné roviny, jež bývala v prehistorické době dnem nedalekého Mrtvého moře. Na západě ji oddělují hluboké strže od kopců stejně bizarního vzhledu. Strom nebo keř najde v téhle měsíční krajině Judské pouště jen pečlivý pozorovatel, zato sluneční žár tu nabývá téměř hmatatelné podoby. Pevnost na plochém vrcholu hory nese jednoduché, ale o to výstižnější jméno Masada – „skalní pevnost“…