Na rozdíl od malebných, až geometricky uspořádaných proužků francouzských, německých či moravských vinic, jež se jako zkrabacený manšestr táhnou po kopcích, připomínají vinice na Madeiře huňatý svetr. Réva se nepěstuje v řádcích, ale plazí se po speciálních drátěných konstrukcích, na nichž vytváří jakousi souvislou střechu ve výšce asi dvou metrů nad zemí, pod níž visí a dozrávají hrozny…
Každé ráno přesně v osm se z funchalského přístavu ozve zahoukání. Obyvatelé města by si podle něho mohli seřizovat hodinky. Ohlašuje vyplutí trajektu na ostrov Porto Santo, vzdálený přibližně dvě hodiny plavby…
Levády tvoří unikátní zavlažovací systém, který převádí vodu ze severní vlhké části Madeiry na sušší jih. Vodu svádějí z horských jezer a pramenů a přes stavidla a přepady ji úzkými kanály a akvadukty dodávají na plantáže banánovníků, vinice a zelinářská políčka na jižních slunných svazích. Kvůli čištění a údržbě vedou souběžně s levádami chodníčky, jež zavádějí turisty na jinak nedosažitelná místa ostrova…
Na Madeiře tu a tam narazíte na bránu s mřížovými vraty, za nimiž se v bujné zeleni a pestrobarevné květeně skrývá pohledná stavba oděná do bílé fasády, již ozvláštňuje tmavé ostění oken a dveří a obvykle také prosklená veranda. Řekli byste: něco mezi honosnou vilou a zámečkem, na Madeiře je to prostě „quinta“…
Bavorský les je ten užší, strmější a také slunnější a teplejší svah Šumavy. Příkrost jihozápadního úbočí prozrazují všechny zdejší cesty, které prudce padají od skalnatých pohraničních hřebenů až k Dunaji a svými vlásenkovitými zatáčkami budí dojem vysokohorských silnic nedalekých Alp. Teplejší klima prozrazují smíšené lesy s převahou buků, které zejména na podzim rozzáří stráně zlatorudou mozaikou. Poměrně vysoko se šplhají i menší vinice a kukuřičná pole. Většina měst a vesnic využívá jižní orientaci úbočí a střechy jejich domů vesele poskakují do údolí jako červenavé kaskády. Svažité ulice, náměstí a návsi jsou celoročně prosluněné a z oken domů se často nabízejí daleké výhledy, někdy až k Dunaji a za pěkného počasí až k Alpám…
Slunná tvář Šumavy Číst více »
Mše končí, vyzvánějí zvony. Z kostela vycházejí duchovní v bílých sutanách s širokými žlutými šerpami a rozdávají lidem hostie. Mačkám se v tlačenici a uhýbám před hořícími svíčkami, jež všichni drží v rukou. Z rozevřených dveří se prodírá ven muž s obrázkem Panny Marie nad hlavou…
Funchal se probouzí do nového dne. Začíná v přístavu, kam za kuropění připlouvají rybáři, aby ze svých bárek vyložili noční úlovky. Ještě před rozbřeskem je dodávky stačí odvézt do restaurací i rybích krámů a lidé hadicemi spláchnou z mola zbytky obchodů zpátky do moře. To už ranní opar nad městem zabarvují paprsky sluníčka, jež se pomalu vynořuje nad východními svahy a postupně zaplavuje Funchal svým světlem…
Funchal – město na svahu Číst více »
Málokterý kout světa se může pochlubit tolika rozmanitostmi jako Madeira. I přes zdánlivě malou plochu na ostrově najdeme hned několik světů najednou. Nespoutanou barevnou přírodu, nádherné pobřeží, hezká přímořská městečka. Ne nadarmo se mu říká nejen Perla Atlantiku, ale i Květinový ostrov, Květináč Atlantiku či Ostrov věčného jara. Je tajemný a svůdný jako omamná květina…
Madeiru, podle sloganů mnoha cestovních kanceláří „ostrov věčného jara“, jsme spatřili nedlouho před přistáním po „proražení“ silné vrstvy nízké oblačnosti. Pod námi se mihnul polopouštní poloostrov São Lourenço s menší skupinou větrných elektráren a už jsme se blížili k přistávací ploše. Samotné přistání na krátkou dráhu, která je navíc z poloviny vybudována na pilotech 60 m nad mořskou hladinou a za poměrně silného nárazového větru si opravdu zasloužilo náš potlesk pro kapitána letadla…
Ostrov věčného jara Číst více »
Madeira a Azory tvoří spolu s Kanárskými ostrovy a Kapverdami Makaronésii, jak ostrovy ležící v Atlantském oceánu západně od Afriky pojmenovali staří Řekové. V překladu to znamená Šťastné ostrovy, což je z pohledu tisíců spokojených turistů, kteří tato místa každoročně navštěvují, jistě velmi trefné označení – pomineme-li však, že jde o ostrovy vulkanického původu, což v minulosti, a to i velmi nedávné, mnohokrát otřáslo nejen jimi, ale přeneseně i osudy jejich obyvatel…
Ráj z lůna pekelného Číst více »
Asi málokterý šlechtic po sobě na Mallorce zanechal tak nepřepočitatelné bohatství, jako habsburský arcivévoda Ludvík Salvátor Toskánský. Jakou hodnotu má asi klášter Miramar, který byl založen s myšlenkou Ramóna Lulla vyučovat křesťanské misionáře orientální jazyky a do nějž arcivévoda opět vnesl ducha zvídavosti a touhu po poznání? Jakou hodnotu má sídlo Son Marroig, kde se nachází velká část arcivévodova psaného díla? A na kolik si asi lidstvo cení jeho vydařené snahy uchránit pro budoucí generace jednu z nejkrásnějších částí Mallorky?
Miramar a Son Marroig Číst více »
Hispaniola je nejhornatější ostrov z celého souostroví a zvedá se tu také nejvyšší hora Karibiku, Pico Duarte…
Pico Duarte – horský uzel Velkých Antil Číst více »
Když papež Julius II. v roce 1506 sestoupil do výkopu vyhloubeného pro základy nového chrámu, k němuž položil základní kámen, jistě netušil, že otevřel staveniště na více než sto let. Vystřídali se na něm všichni architekti, kteří v 16. a počátkem 17. století v Římě něco znamenali. Do práce jim mluvilo 18 papežů, až konečně Urban VIII. mohl v roce 1629 nový chrám sv. Petra vysvětit…
Chrám svatého Petra Číst více »
Dal-li Josef Pekař své Knize o Kosti podtitul „Kus české historie“ a vyznává-li se v předmluvě, že „tu Kost, která je nejzachovalejší a nejmonumentálnější hradní pevností Českého ráje a malebností polohy své má málo sobě rovných v království, měl jsem blouznivě rád od studentských let“, je tím řečeno prakticky vše. V časopise ale nemůže zůstat několik bílých stran, a tak nezbývá, než pravdy dosahující svou jednoduchostí maximální účinnosti doplnit vybranými podrobnostmi a věřit, že podstata zůstane nerozmělněna…
S výjimkou rozlehlého areálu v Mistrově domovském městě Čchü-fu to bývá z ulice k hlavní síni Konfuciova chrámu jen pár desítek metrů – ať je to v Pekingu, kde stojí druhý nejvýznamnější konfuciánský chrám v Číně doplněný Císařskou akademií, v Chan-čchengu, Šanghaji, Nankingu i jinde. Fyzicky krátká vzdálenost však představuje v duchovním smyslu obrovskou pouť, dva a půl tisíce let dlouhou cestu k samé podstatě čínského filozofického myšlení, hodnotového systému, formování charakteru člověka. K muži jménem Kchung Čchiou.lověka. K muži jménem Kchung Čchiou…
Otec otcem syn synem Číst více »
Název nejvyšší hory Českého ráje (744 m n.m.) svádí k různým interpretacím, určitě ale nemá nic společného ani s houbou, ani s bojovným etnikem z ruských stepí. Oficiální vysvětlení hovoří o názvu odvozeném z osobního jména Kozák, resp. Kozákův dvůr, pokud bychom ale chtěli slyšet zábavnější toponomastický výklad, tak ten nabízí jedna lokální pověst. Podle ní na svahu hory hodil pasáček kamenem po neposlušné koze a zvíře nechtěně usmrtil, jelikož nepoznal, že kámen je ve skutečnosti kusem drahého kovu. Událost se rozkřikla, lidé sem pak přicházeli podobné kameny hledat a hoře začali říkat na základě toho, že tady kozu zabil kov…
Jizerské hory nejsou pohořím, které by nabízelo daleké rozhledy na každém kroku, jak bývá obvyklé v horách vyšších a méně zalesněných. Toho si byli členové Německého horského spolku dobře vědomi, a proto se rozhodli své hory trochu „vylepšit“. Na přelomu 19. a 20. století, v dobách velkého rozmachu turistiky, vystavěli na hřebenech hned několik rozhleden a nic lepšího snad ani udělat nemohli. Rozhledny se ihned staly vyhledávanou atrakcí a svou přitažlivost neztratily dodnes…
Málokteré středověké město v Německu zůstalo takhle zachováno. A z těch větších je Řezno neboli Regensburg jediné. Díky tomu, že z velké části uniklo zničení za druhé světové války, nabízí dnes milovníkům historie největší celek původní románské a gotické architektury severně od Alp. Řezno neohromí žádným neopakovatelným monumentem, jehož obdoba by se nedala spatřit také někde jinde. Jeho jedinečnost tkví právě v celistvosti, s jakou přibližuje podobu bohatého středověkého města střední Evropy. Před pěti lety mu přinesla i zápis do seznamu Světového dědictví UNESCO…
S večerem se v Deià rozhostilo takové ticho, že se tu rozléhá i cvaknutí dveří v nedaleké uličce. Z krásné vyhlídky – místního hřbitova – pozorujeme do stínu se hroužící vesnici. Už nějakou chvíli se tu snažíme najít hrob Roberta Gravese. Pečlivě procházíme tu část, kde jsou pochováni umělci a bohémové. Podél obvodové zdi čteme jména jednoho malíře za druhým: Brian Walter McMinn, Alfredo Miralles Lladó, Ross Abrams, Ulrich Leman, José Font de Villa. Našli jsme i Beryl Gravesovou, druhou Robertovu manželku. Jeho jméno tu ale nevidíme. Důvod je prostý – Graves totiž leží mezi místními. Samotný hrob je navíc označen pouze nenápadnou šedou deskou, na níž stojí: „Robert Graves, 1895-1985, básník, E.P.D“, tedy „odpočívej v pokoji“…
Deià – múza básníkova Číst více »
Teplé Karibské moře a jeho pláže patří mezi rekreanty k těm nejoblíbenějším. Hustá síť letovisek se táhne v pruhu dlouhém přes 100 km na východ od hlavního města Santo Domingo a dosahuje až do oblasti La Romana. Právě tuto část pobřeží lemuje podmořský kontinentální práh, který se táhne přes 50 km do moře. Jeho hloubka se pohybuje od několika metrů k několika decimetrům a z jeho dna, které je v podstatě jen pokleslou a zaplavenou přímořskou nížinou, se zvedají korálové útesy a ostrovy, hojné zejména na jeho okraji. Právě tady, daleko od pobřeží, se lámou hlavní příbojové vlny a přes mělčiny pak doběhne na písečné pláže jen drobné vlnění. S výjimkou bouří si zdejší moře také udržuje stálou teplotu pohybující se mezi 25–28 ˚C…
