Jméno autora: Země světa

Andrássyho třída je jedním z dokladů bouřlivého architektonického
rozvoje města ve druhé polovině 19. stol., kdy se uherská Budapešť
chtěla vyrovnat rakouské Vídni. Stojí tam mnoho významných
a krásných domů. Bulvár je pozoruhodný i tím, že pod ním vede
první podzemní dráha na evropské pevnině. Na povrchu na ni
upozorňují jen nenápadná kovaná zábradlí schodišť do podzemí…

V Královském paláci na Hradním vrchu sídlí společně s dalšími institucemi také Maďarská národní galerie, založená v roce 1957. Uchovává komplexní sbírky maďarského umění od středověku až po současnost. Součástí stálé expozice malířství a sochařství 19. stol. jsou rovněž díla významného a uznávaného umělce Mihálye Munkácsyho…

Jen málokdo z turistů procházejících uličkami budínského Hradního vrchu tuší, že se pod dlážděním nacházejí podzemní prostory. Miliony let je ve vápencových horninách hloubila podzemní voda vystupující z nitra Země. Labyrint, jak se spleti jeskyní, kobek a sklepů říká, je poněkud tajemnou a teprve nedávno otevřenou turistickou atrakcí Budapešti…

Do ještě vlhkých zdí ostřihomské baziliky se posledního srpna roku 1856 vpíjely slavnostní tóny stejnojmenné mše. K vysvěcení chrámu ji složil Ferenc Liszt a její premiérové uvedení sám řídil. Lesk umělecké celebrity zastínil i přítomnost císaře Františka Josefa I., jenž si dlouho očekávané otevření baziliky také nenechal ujít. Svou velikostí se chrám řadí na první místo v Maďarsku a na jedno z předních v Evropě.

V turistické sezoně v Szentendre jen
tak nezaparkujete. Na vyhrazených
místech i v ulicích na okraji městečka
stojí stovky aut a desítky autobusů.
Návštěvníky sem neláká žádná
památka první velikosti, i když kostelů,
galerií a muzeí je tady spousta.
Přijíždějí spíš za výjimečnou
atmosférou, kterou město žije.

„Nemám nyní žádné peníze. V těchto těžkých časech musíme šetřit. Prusové způsobili velké škody i na našem majetku. Bude trvat roky, než se zotaví. Téměř polovinu koní musíme prodat a žít skromně,“ napsal František Josef I. své manželce Alžbětě v roce 1866, jen pár týdnů po prohrané bitvě u Sadové.

Za zády jsem zaslechl tichý šustot, a než jsem se stačil ohlédnout, přes tvář se mi přelilo jemné pohlazení vzduchu. Rozvlnila ho čtveřice labutí, která se jen pár metrů nad našimi hlavami s rozepjatými křídly a nataženými krky spouštěla k vodě. Pak nohy předstrčily před tělo, využily je jako brzd a přistály na hladině.