Jméno autora: Země světa

Cesta každého návštěvníka severní části největšího filipínského ostrova Luzonu neomylně povede přes zdejší metropoli Baguio. Deštivé počasí a omšelé omítky budov spolu s všudypřítomným bahnem nedodávají srdci severu příliš malebnou atmosféru. Autobusové nádraží ale už před rozbřeskem žije naplno. Všichni mají naspěch, protože pracovní doba řidičů jako by končila hned po poledni. Spěchám i já, protože na mne čeká Sagada – město jeskynních komplexů a pohanských zvyků…

Příroda Filipín zažila během posledních desetiletí drastické změny. Velkoplošné odlesňování a zemědělství vyvíjejí na zdejší faunu a flóru velký tlak. Poslední zbytky nedotčené krajiny se dnes tísní na pouhém zlomku původní rozlohy na Mindanau a také na severovýchodě Luzonu kolem Palananu…

Kurátorka muzea v Taclobanu ukáže na ohromný křišťálový lustr: „Tenhle pochází z Československa a tamten také. Víte, ona paní Imelda tak milovala křišťál z Československa,“ dodává zasněně. Marcosové sice již před 28 lety museli opustit prezidentský palác, o kterém si mysleli, že ho mají předplacený navěky, ale pro mnohé z jejich obdivatelů se od dob, kdy Imelda Marcosová stála na výsluní jako první dáma Filipín, nic nezměnilo. Navíc když jsou Marcosové, vyhnaní z Filipín v roce 1986 nenásilnou lidovou revolucí, zase zpátky a znovu hrají významnou roli ve filipínském dění. V životě této rodiny, považované za jedny z největších kleptokratů moderních dějin, nejde o jediný paradox…

Je slunečný den, jako stvořený pro „vodní“ výlet. Stačí se vydat z Manily asi 100 km na jihovýchod a ocitneme se v městečku Pagsanjan u stejnojmenné řeky. Jsme tu, abychom na vlastní oči spatřili kaňon, který „hrál“ v Coppolově filmu ze 70. let Apokalypsa. Naštěstí tu dnes nezažijeme hrůzy vietnamské války, ale naopak prý uvidíme téměř ráj…