Jméno autora: Země světa

Šestimilionové hlavní město provincie Če-ťiang dnes patří k hospodářsky nejrozvinutějším a nejcivilizovanějším městům v Číně. Vedle toho si ovšem udržuje své tradiční postavení významné jihočínské kulturní metropole – ve městě se nachází jedna z nejprestižnějších čínských univerzit, jedno z nejlepších provinčních muzeí, největší muzeum hedvábnictví na světě atd. V Chang-čou působilo v minulosti mnoho vynikajících osobností čínského kulturního života – vzdělanci, politikové, filozofové, básníci, malíři a kaligrafové, zkrátka elita s vytříbeným vkusem, která si potrpěla na luxusní zboží a dokázala ocenit jeho prvotřídní kvalitu. Mezi proslulé místní produkty, jež se dovážely na císařský dvůr a zároveň po obchodních stezkách putovaly napříč celou Asií až do Evropy, patřil vedle nejjemnějšího hedvábí a překrásných vějířů také čaj…

„Rozsypaný čaj. Klikyháky! Chaotická změť čar! To se přece nedá naučit! Proč, proboha, Číňané nezruší ty zmatené obrázky a nepřejdou na latinku?“ Takové názory na čínské znakové písmo slyším často. Pochyby o znakovém písmu ale nenapadají jen lidi věci neznalé. Již více než sto let se jimi trápí i čínští akademikové a politici. Znakové písmo je skutečně zdrojem mnoha problémů. Názor, že by mělo být nahrazeno hláskovou abecedou, má mezi čínskými odborníky své zastánce. Zároveň existuje mnoho důvodů, proč od psaní znaků nelze jen tak upustit…