Národní palácové muzeum v Tchaj-peji patří k místům, která se v anglických průvodcích označují jako „must“, něco, co bezpodmínečně musíte vidět, nepřichází v úvahu, abyste si to nechali uniknout. Někdy se s takovým hodnocením dá polemizovat, ale v tomto případě by to bylo zbytečné. Téměř čtyři a půl milionu návštěvníků ročně je dostatečně výmluvným důkazem…
Palácové muzeum – poklady osmi tisíc let Číst více »
Podíváte-li se do alpského údolí Rýna severně od Vaduzu, spatříte dovedné spojení pohádkové krajiny s moderním průmyslem. Mezi poli a zelenými loukami s pasoucím se dobytkem stojí úhledné tovární haly a nablýskané administrativní budovy. Kolem nich je spousta rodinných domků zasazených do upravených zahrad. Žádná mračna kouře nebo nepořádek. To je uhlazená průmyslová zóna Schaanu, největšího města knížectví a průmyslového srdce „alpského tygra“…
Průmyslové srdce alpského tygra Číst více »
Nejkrásnější tchajwanský národní park se rozprostírá na ploše 920 km2, od úchvatných útesů Qingshui na východním pobřeží až k vrcholkům Centrálního pohoří, které se často stydlivě skrývají v závojích mlhy. Parkem prochází impozantní, 19 km dlouhá soutěska vymodelovaná v mramorovém masivu. Unikátní příroda, původní domorodá kultura, ale i bezpočet turistických tras přilákají k jeho branám každý den četné návštěvníky…
Rozjímat v místech, kde se psaly dávné či novodobé dějiny Německa, třeba ve veletržním areálu, ve stínu betonového monumentu stejně monstrózního jako bitva národů, kterou připomíná a jež se tu odehrála v 19. stol., nebo v kostele sv. Mikuláše, kde se lidé v roce 1989 modlili za svobodu. Zajít na slavný knižní veletrh, povečeřet ve sklepní restauraci s duchem Goetheho Fausta, projít si galerie v někdejší textilce, plavit se jezerní krajinou, posedět v druhé nejstarší evropské kavárně, zpotit se v deštném pralese v jedné z druhově nejbohatších zoologických zahrad v Evropě nebo záměrně nasednout na pozdější vlak, abyste mohli šmejdit sortimentem v nákupních promenádách unikátního železničního nádraží. To všechno a mnoho dalšího je splnitelné, stačí jen zajet do Lipska…
Kreativní metropole s pohnutou minulostí Číst více »
„Než vám ukážu pokoj, pojďte na pohárek, manžel už čeká,“ přivítala nás paní Anna, sotva odložila kolo, na němž přijela k rodinnému sklípku na okraji obce Hrušky. Apartmán nad sklepem pronajímá hostům. Vítězslav už z koštýře opřeného o rameno plnil pohárky červeným…
Kraj vína, lidových tradic i zajímavých památek Číst více »
Omán leží na východě Arabského poloostrova, má strategickou polohu u vstupu do Perského zálivu. Na východě omývají jeho břehy vody Arabského moře a Ománského zálivu, na západě sousedí s Jemenem, Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty. Právě se SAE Omán do jisté míry soupeří o přízeň zahraničních návštěvníků. Ománci s oblibou říkají, že jsou pohostinnější a příjemnější než jejich emirátští sousedé. Pravdou je, že Emiráty jsou oblíbeným a někdy až příliš populárním cílem obchodníků a turistů. Ománci jsou zvyklí na svůj klid, na nic si nehrají, cizince vítají s úsměvem a tolerancí a dokážou být skutečnými přáteli. Kromě toho je v Ománu bezpečno, podle světových statistik jde o 21. nejbezpečnější zemi světa. Snad právě proto se v poslední době těší stále většímu zájmu turistů…
Čína se odedávna označovala jako Říše středu, Čung-kuo, říše, jež má tu výsadu, že díky jejich přízni leží přímo pod kruhovými nebesy uprostřed čtverhranné země. Dnes by se pro ni hodilo jiné označení – Říše památek…
Když se v Alpách rozdávala jezera, sever Itálie nejspíš stál ve frontě jako první a kdo ví, zda si dokonce nenabral dvakrát. Ano, i taková hloupost člověka napadne nad fotogra emi sytě modrých vodních hladin sevřených v barevných ohňostrojích středomořské óry a v dáli komunikujících s blankytem oblohy přes bariéru alpských velikánů. A stejně tak ho to může napadnout nad seznamem plošně největších alpských jezer, v němž najde na prvních šesti pozicích hned tři severoitalské zástupce. Anebo i nad pořadím nejhlubších evropských jezer, kde tato „svatá trojice“ – jezera Gardské, Komské a Maggiore – guruje v první desítce…
Svět severoitalských alpských jezer Číst více »
Od roku 1975, kdy došlo k znovusjednocení Vietnamu, se jihovietnamská metropole o ciálně nazývá Ho Či Minovo Město na památku státníka, který se stal symbolem boje za vietnamskou nezávislost. Mnozí – zejména cizinci – však běžně vynechávají slovo „město“ a říkají, že jedou prostě do Ho Či Mina. Jenomže pro spoustu Vietnamců je tento název moc dlouhý, anebo jim nevyhovuje. A tak městu i po více než 40 letech říkají dál Saigon…
Montreal vs. Toronto. Rivalita mezi dvěma městy není nic výjimečného. Funguje na podobných principech mezi Hradcem Králové a Pardubicemi, stejně jako Brnem a Prahou nebo třeba Melbourne a Sydney na opačné straně naší planety. Málokde je však tak vyhraněná jako mezi dvěma největšími kanadskými městy. Ačkoliv ji dnes ztělesňují hlavně sportovní utkání mezi týmy obou metropolí, především souboje dvou nejstarších hokejových klubů v NHL, její podstata symbolizuje dva mocné hnací elementy, jež v historii několika staletí zformovaly národ, který si dnes říká Kanaďané…
V Lipsku najdeme spoustu různých zajímavostí. Přesto je odpověď na otázku, v čem tkví jeho naprostá jedinečnost, velmi snadná. V obchodních pasážích…
Hodoníně jsem se narodila, a i když mě osud už v útlém věku zavál do daleké české metropole, vracela jsem se tam k babičce na prázdniny. Ty nejkrásnější. Jak že to zpívá Jarek Nohavica ve svém vyznání Ostravě? „Pánbůh dal jiným městům všecku krásu, parníky na řekách a dámy všité do atlasu…“ Přesto ji označuje za své hořké štěstí a zpečetěný osud. Tak trochu podobné to mám já s Hodonínem. Město se proslavilo těžbou ropy a zemního plynu, přesto má své nepominutelné kouzlo, související především s tím, že se jedná o srdce Slovácka, kraje vína, slivovice, stále ještě živého folkloru a především dobrých, mimořádně srdečných lidí…
Hodonín, můj Hodonín Číst více »
Omán je i přes své přírodní krásy a tradiční kulturu zemí, která na své turistické objevitele stále čeká. V posledních letech postupně přichází do povědomí, že tento bezpečný a bezproblémový kout Arábie s velmi přátelskými lidmi má hodně co nabídnout. Na severu země se tyčí pohoří al-Hadžar, zelené oázy s palmami, starobylými vesnicemi a pevnostmi vypadají jako ilustrace z Pohádek tisíce a jedné noci. V zemi, kde by někdo mohl očekávat jen nekonečný písek a kamení, najdeme překvapivě pestrou a divokou přírodu…
Je únor a my po kamenném můstku vstupujeme do zahrady s názvem pavilon Zelenavých vln. Naproti vchodu se zvedá uměle navršený kopeček porostlý čínskými javory. Mezi kameny fantaskních tvarů se tu vlní úzké chodníčky. Všechny končí na vrcholku u pavilonu, který dal zahradě název. Klikatícím se koridorem procházíme do síně Pěti set literátů. Ve zdech koridoru je celkem 108 oken s ozdobným mřížovím, která nabízejí různé pohledy na rozmanité zahradní scenerie – na křivolaký kmínek borovice elegantně se sklánějící nad zvláštním děrovaným kamenem, na květináč s půvabnou bonsají nebo na ladné křivky bambusů ohnutých větrem. Jako by si člověk prohlížel díla čínské krajinomalby…
Kopcovité území mezi oběma rameny Komského jezera končí na severu úzkým poloostrovem, na jehož západním břehu leží ani ne čtyřtisícové městečko Bellagio. K jeho návštěvě nelákají jen úzké uličky ve svahu nad jezerem, ale také jedna z nejkrásnějších zahrad v celém regionu…
Romantické Bellagio Číst více »
Nové náboženství vzniklé ve 20. letech minulého století přilákalo takřka okamžitě statisíce vyznavačů. Kaodaismus měl dokonce takový úspěch, že se jeho vůdci pokusili šířit jeho poselství za hranice. Nakonec však zůstal omezen prakticky jen na jižní Vietnam. Tam však zapustil pevné kořeny, takže i dnes se k němu hlásí několik milionů stoupenců. Cizí návštěvníci vnímají kaodaismus často jen jako bizarní folklor, ale toto synkretické učení by mohlo sloužit za učebnicový vzor tolerance…
Lidé se nedočkavě tísní na přístavním můstku, aby vstoupili na loď co nejdříve a obsadili místa s nejlepší vyhlídkou. Konečně lodníci otvírají branku a zástup turistů zaplavuje paluby výletní lodi. Na poslední chvíli přijíždí zájezdní autobus a početná skupina Asiatů zaplňuje zbývající volná místa. Pak lodníci branku zavírají a zahazují uvazovací lana. Krátké zahoukání a loď vyplouvá. U stolečku nedaleko přístavu sedí skupinka postarších místních důchodců, kteří se baví mezi sebou a na houkání nereagují. Lodí, jako je naše, vyplouvá z přístavu několik denně. Městečko Gananoque je totiž hlavní branou do oblasti Tisíce ostrovů…
Tisíc ostrovů řeky svatého Vavřince Číst více »
Zásluhy Tomáše Garrigua Masaryka o vznik samostatného státu připomínaly už za jeho života desítky soch, bust a reliéfů po celé republice. V dalších desetiletích je ale čekaly pohnuté osudy. Jak se střídaly politické režimy, pomníky mizely a zase se vracely zpátky. Některé nepřežily. Zajímavou historii má za sebou i Masarykova socha v jeho rodném Hodoníně, jež turbulence dějin přečkala…
Málokteré město se může pochlubit takovou koncentrací autentických historických míst spojených s hudbou, jako právě Lipsko. Každý den tu ožívá slavné dědictví na operním jevišti, v koncertním sále, při vystoupení pěveckého sboru s více než 800letou tradicí, v posluchárně konzervatoře či v interaktivních muzeích…
Hudební Lipsko není jen Bach Číst více »
Pohledný, elegantní, hrdý, vznešený, usměvavý, sympatický, vzbuzující respekt, úctu i obdiv. Takový je ománský sultán Kábús ibn Saʻíd ibn Tajmúr al-Saʻíd na fotografiích a obrazech, které zdobí nejen místa oficiální, ale i mnohá soukromá. Lidé si dávají jeho podobiznu za zrcátka automobilů, jako medailonky do peněženky či jako ikonku u svých profilů na sociálních sítích. Ománci o něm hovoří v superlativech a mají ho opravdu v oblibě. Také mnohdy přidají i nějakou zajímavou historku z jeho života…
Kábús – nejdéle panující vládce arabského světa Číst více »
