Spočítat všechny lisabonské kostely by byl nadlidský výkon. Ať se člověk vydá v portugalské metropoli kamkoli, bude potkávat jeden za druhým. Nezaměnitelná katedrála je ve městě jediná, ale jak se zorientovat v záplavě těch dalších, jak si z nich vybrat? Každé kritérium se zdá být stejně dobré jako kterékoli jiné. Následující trojici spojuje fakt, že každý z těchto kostelů je v něčem zcela ojedinělý…
Cítíte se už procházením lisabonských ulic trošku utrmáceni? Myslíte, že by to chtělo na chvilku nějakou změnu? Vyrazte na pár hodin k moři!
Museu Nacional de Arte Antiga, Národní muzeum starého umění, sídlí v někdejším paláci hraběte z Alvoru rovných 130 let. Pozoruhodná obrazárna doplněná v menší míře plastikami, keramikou, porcelánem i nábytkem patří k tomu nejlepšímu, co Lisabon v muzejní oblasti nabízí…
Parque das Nações, Park národů, není jenom park, ale celá nová lisabonská čtvrť, která se táhne v délce pěti kilometrů po pravém břehu Teja na severovýchodním konci města. Ještě před 20 lety tady byly pouze ropné rafinérie a další chemičky, zbrojní sklady a jatka. Dnes tu žije asi 15 000 obyvatel a počítá se s tím, že se během pár let jejich počet ještě asi o 10 000 zvýší. Z mnoha dobrých důvodů sem míří ale také stále více turistů…
Malované dlaždice azulejos jsou celoportugalským fenoménem, a tak není divu, že v nejrůznějších podobách doprovázejí také návštěvníky hlavního města – jako výzdoba veřejných prostranství i na fasádách běžných domů, v kostelech a klášterech, ve vlastním národním muzeu i ve stanicích metra. Stačí chodit, dívat se a vnímat…
Belém, česky Betlém, byl v 15. a 16. stol. rušným přístavem. Právě odtud vyrážely na své objevitelské plavby portugalské plachetnice naus, jinde v Evropě označované jako karaky či karavely. Rušná je tato čtvrť na jihozápadním okraji Lisabonu i dnes. Namísto plachetnic sem dorážejí jeden za druhým turistické autobusy. Přivážejí pasažéry dychtivé spatřit jednu z 15 portugalských památek na seznamu Světového dědictví UNESCO, jedinou v Lisabonu, slavný jeronýmský klášter. A také spolu s ním zapsanou Belémskou věž stejného stylu i stáří, jejíž silueta patří k poznávacím znamením portugalské metropole…
Na jih a jihovýchod od hradu São Jorge se po úbočí hradního vrchu klikatí uličky dvou starých čtvrtí – hned pod hradbami je Castelo, kousek dál pak slavná Alfama, od západu střežená mohutnou katedrálou a táhnoucí se až k Teju. Méně známá, ale stejně lidová je také čtvrť Mouraria severně od hradu…
Blízkost kolizní zóny mezi euroasijskou a africkou litosférickou deskou měla pro portugalskou metropoli osudový význam. Otřesy půdy provázely Lisabon po celou dobu jeho existence. První velké, hodnověrně zaznamenané zemětřesení postihlo město roku 1344, další v roce 1531. V rozmezí 14.–17. století hovoří historici celkem až o šestnácti zemětřeseních různé intenzity. Ale to dodnes největší přišlo o svátku Všech svatých v roce 1755…
Castelo de São Jorge, hrad sv. Jiří, se rozprostírá na jednom z nejvyšších lisabonských kopců. Je vidět skoro odevšad, ale nečekejte žádný Karlštejn. Hradby kolem celého, stromy porostlého vršku a nad nimi rozložitá strohá pevnost s cimbuřím zubatými věžemi, spíše široká než vysoká. Jenže tudy procházely dějiny, tady se střídaly kultury jedna za druhou v pestrém sledu změn a vzájemného přizpůsobování. Proto je hrad jedním ze symbolů města a podle tvrzení mnohých i klíčem k jeho duši…
Kdo jsi, Lisabone? Multimediální představení nazvané touto otázkou se hrálo předloni po večerech na nádvoří hradu São Jorge, aby se od loňska přesunulo jako trvalá součást expozice do muzea veřejné dopravy Carris. Protože je beze slov, na položenou otázku přímo neodpovídá, zato však naznačuje, že odpovědí může být celá řada…
Je slunečný den, jako stvořený pro „vodní“ výlet. Stačí se vydat z Manily asi 100 km na jihovýchod a ocitneme se v městečku Pagsanjan u stejnojmenné řeky. Jsme tu, abychom na vlastní oči spatřili kaňon, který „hrál“ v Coppolově filmu ze 70. let Apokalypsa. Naštěstí tu dnes nezažijeme hrůzy vietnamské války, ale naopak prý uvidíme téměř ráj…
Kurátorka muzea v Taclobanu ukáže na ohromný křišťálový lustr: „Tenhle pochází z Československa a tamten také. Víte, ona paní Imelda tak milovala křišťál z Československa,“ dodává zasněně. Marcosové sice již před 28 lety museli opustit prezidentský palác, o kterém si mysleli, že ho mají předplacený navěky, ale pro mnohé z jejich obdivatelů se od dob, kdy Imelda Marcosová stála na výsluní jako první dáma Filipín, nic nezměnilo. Navíc když jsou Marcosové, vyhnaní z Filipín v roce 1986 nenásilnou lidovou revolucí, zase zpátky a znovu hrají významnou roli ve filipínském dění. V životě této rodiny, považované za jedny z největších kleptokratů moderních dějin, nejde o jediný paradox…
Příroda Filipín zažila během posledních desetiletí drastické změny. Velkoplošné odlesňování a zemědělství vyvíjejí na zdejší faunu a flóru velký tlak. Poslední zbytky nedotčené krajiny se dnes tísní na pouhém zlomku původní rozlohy na Mindanau a také na severovýchodě Luzonu kolem Palananu…
Cesta každého návštěvníka severní části největšího filipínského ostrova Luzonu neomylně povede přes zdejší metropoli Baguio. Deštivé počasí a omšelé omítky budov spolu s všudypřítomným bahnem nedodávají srdci severu příliš malebnou atmosféru. Autobusové nádraží ale už před rozbřeskem žije naplno. Všichni mají naspěch, protože pracovní doba řidičů jako by končila hned po poledni. Spěchám i já, protože na mne čeká Sagada – město jeskynních komplexů a pohanských zvyků…
Filipínské Kordillery vždy byly světem, který žil svým vlastním řádem odvíjejícím se v těsném souladu s divokou krásou těchto hor. Do místních zvykových zákonů nezasahují centrální úřady ani dnes, případné spory uvnitř vesnic nebo se sousedy se řeší podle zvykového práva. Pro kdysi obávané lovce lebek, jakými jsou Ifugaové, zůstává země zdrojem života, půda je posvátná, nesmí být vlastněna ani prodána a může se využívat pouze pro společný prospěch…
Po dvou hodinách cesty z Manily jsme u cíle a stavíme na vyhlídce. Z okraje kráteru jsou vidět pěkné vilky na jeho vnější straně. „Každý, kdo v Manile něco znamená, tady má dům,“ říká náš průvodce. Není divu. Pouhých 60 km jižně od centra hlavního města se nachází přírodní útvar, jaký se opravdu často nevídá…
Celosvětově mají Filipínci dobré jméno jako pracovití lidé, kterým lze důvěřovat. Mnozí pracují v zahraničí – na stavbách, v nemocnicích jako zdravotní sestry či v domácnostech jako služebné a chůvy. Dobrý pracovní výkon se snoubí s platy výhodnými pro zaměstnavatele a stále ještě atraktivními pro Filipínce, jimž umožní zasílat část peněz domů rodině. Miliony Filipínců takto pracují v USA, Evropě, na Blízkém Východě, v Japonsku, Jižní Koreji a dalších zemích. Menší komunita žije také v České republice. Dokážou se uskrovnit, bydlí po skupinkách v malých bytech a spoří. Jací jsou ale Filipínci doma…
Trajekt přirazil se skřípěním ke břehu a z jeho útrob se začali pomalu vynořovat první cestující. Většinou domácí, kteří se vraceli domů. Cizince jsem mohl spočítat na prstech jedné ruky. Jenže na Siquijor se turisté příliš nehrnou a nejezdí sem ani mnoho Filipínců. Tohle místo provází zvláštní pověst, a pokud se již někde zmíníte, že se chystáte právě sem, můžete se dočkat i nechápavého pohledu. Jenomže mne na Siquijor přivedlo právě to, proč se jiní lidé tomuto koutu Filipín vyhýbají…
Poslední hranice, takovou přezdívku si vysloužil ostrov Palawan díky své izolovanosti a odlehlosti. Tvoří nejzápadnější cíp filipínského souostroví a patří k tomu nejkrásnějšímu, co mohou celé Filipíny nabídnout…
Ke snovým filipínským ostrovům s bělostnými plážemi, které lemují kokosové palmy a omývá blankytné moře, patří i Cebu, jedna z nejpopulárnějších turistických destinací v zemi. Jeho stejnojmenné hlavní město slouží i jako druhá nejdůležitější letecká křižovatka Filipín, vstupní brána do centrální a jižní části souostroví, a významný přístav. Turisty sem ale lákají především písčité pláže. Některých se ještě ani nestačila dotknout lidská ruka, jiné jsou vybaveny moderními sprchami a místní prodavači tam prodávají suvenýry a občerstvení…
