Ještě to není ani 100 let – město Špandava, německy Spandau, bylo připojeno k Berlínu teprve v roce 1920. Však se také obyvatelé dnešního pátého berlínského obvodu na samém západním okraji města pořád považují v první řadě za Špandavany a až potom za Berlíňany…
Špandava – tak trochu jiný Berlín Read More »
Vysoko na kopci nad jižním břehem Bodamského jezera stojí zámeček Arenenberg s Napoleonovým muzeem. Propaguje se jako „nejkrásnější zámek u Bodamského jezera“ – a slogan je to výstižný…
Schaffhausen, hlavní město stejnojmenného nejsevernějšího švýcarského kantonu, nabízí spolu se svým okolím cestovatelům spoustu nejrůznějších krás, zajímavostí a požitků ducha i těla…
Schaffhausenské požitky Read More »
Rozlehlost toho komplexu vynikne v plném rozsahu až při pohledu z ptačí perspektivy, třeba z kopule dómu nebo z jeho zvonice. „Rodinný“ kostel Medicejských zahrnuje nejen vlastní baziliku San Lorenzo, ale také křížovou chodbu, knihovnu, Starou a Novou sakristii a Knížecí kapli. Sečteno a podtrženo – jeden z nejvýznamnějších uměleckých komplexů Západu…
San Lorenzo – víc než jen kostel Read More »
Sociologové se už dlouho snaží vysvětlit, proč se Kubánci veselí i v nejtěžších dobách a dělají si legraci z vlastního neštěstí. Když Kubánec těsně unikne smrti, začne se tomu nespoutaně smát a není k umlčení. Díky této schopnosti čelí Kubánci hladu, absenci dopravního spojení, výpadkům dodávek elektřiny a vody i možnosti uvěznění při sebemenším provinění proti režimu. Snad je za tím krev černých otroků, po jejichž celodenní dřině zbývala jediná radost: píseň, rytmické bubnování, tanec. Ale většina kubánské populace přece pochází ze Španělska, případně z Kanárských ostrovů. Možná je to tedy tím, že tu došlo k promíšení ras – ale k tomu přece docházelo všude v Karibiku. Hledáme-li, ke kterému národu Kubánce přirovnat, napadají mě nejspíše Brazilci, rovněž smíšený národ s vysokým podílem krve černých otroků a stejnou oblibou v hudbě, tancích a karnevalu…
Hudba, tance, karneval Read More »
Velkou chloubou Madeiry je systém zavlažovacích kanálů, tzv. levád (levadas), který začal být budován již před polovinou 15. stol., nedlouho potom, co se na jižním pobřeží usadily první skupiny portugalských kolonistů. Pro ně voda zpočátku představovala velký problém – na ostrově jí sice byl dostatek, jenomže jako naschvál ne tam, kde byly nejpříhodnější podmínky k osídlení i k rozvoji zemědělství…
Díky své jedinečnosti a malebnosti má švýcarské městečko Interlaken, podobně jako třeba Hallstatt, Amsterodam, Paříž nebo Orange County, svého dvojníka v Číně. Ačkoli krásy západního světa či symboly jeho architektury „opsali“ Asiaté dokonale, poznat originál je samozřejmě lepší než nejpovedenější kopie…
Interlaken – prázdninová brána k Jungfrau Read More »
K nejvýznamnějším kulturním institucím v Opavě patří Dům umění vybudovaný z někdejšího dominikánského kláštera s přilehlým kostelem sv. Václava. Objekt má za sebou pohnutou historii, v níž jednou už nebylo daleko k jeho úplné likvidaci. Po posledních rekonstrukcích provedených již v 21. století však znovu přináší uměnímilovným obyvatelům města i jeho návštěvníkům širokou nabídku nejrůznějších výstav, koncertů, představení a také jeden rekordní obraz s podivuhodným příběhem…
Velkopáni z Cardony. Králové bez koruny. Solní baroni. Nejmocnější katalánský rod své postavení a bohatství vybudoval na bílém zlatě. Jak hloupý by jim musel připadat král, který chtěl dokázat, že soli není potřeba a je to bezcenný minerál, kterého je všude dost…
Cardona – sůl nad zlato Read More »
Kopcovitá oblast kolem města Bukittinggi v provincii Západní Sumatra je domovem unikátního etnika Minangkabauců či zkráceně Minangů, kteří mají v kulturním a náboženském kontextu Indonésie velmi zajímavé postavení…
Minangkabau – v zemi vítězného buvola Read More »
Největší prales Evropy je zbytkem původního neobhospodařovaného lesa, který kdysi pokrýval většinu našeho kontinentu. Táhne se mezi řekami Narewka a Hwożna na ploše 1418 km², přičemž Polsku patří jen asi desetina – a podle toho si ji i chrání. Bělorusové si zase ostře hlídají svou hranici, stále ještě ostnatým drátem. Od roku 1979 je prales na seznamu Světového dědictví UNESCO…
Když na svých cestách Kanadou projedete módní a rozverný Montreal, ekonomický gigant Toronto či historické město Québec, určitě vás napadne otázka, proč se stala hlavním městem Ottawa. Tím, kdo se rozhodl pro téměř neznámou dřevařskou osadu uprostřed rozsáhlých lesů, byla královna Viktorie. A tak si zákonitě stejnou otázku v polovině 19. stol. musela pokládat i celá politická reprezentace Kanady. Proč, proboha, Ottawa?
Na návštěvě v parlamentu Read More »
Obdobou českého rčení „co Čech, to muzikant“ je lotyšský výraz „národ zpěváků“. Obě tyto sebere exe spolu úzce souvisejí. V lotyštině se dodnes používá slovo „pražáci“ pro hudebníky, kteří od dob pobělohorské rekatolizace od nás odcházeli převážně do luterských zemí – mimo jiné do Kuronska a Livonska, dnešního západního a středního Lotyšska…
Lotyšské Svátky písní a tanců Read More »
Majestátní hrad, viditelný už z dálky, shlíží do malebného údolí řeky Gurk ze 150 m vysokého vápencového bradla. Prvně zmiňován byl v darovací listině krále Ludvíka Němce z roku 860, a to jako hrad Astaruizza. Slovinci, kterých v Korutanech žije bezpočet, mu říkají Ostrovica…
Hrad Hochosterwitz Read More »
Zámek v Buchlovicích, jedna z nejkrásnějších staveb moravského baroka, vznikl podle rodové legendy jako galantní dar hraběte Jana Dětřicha Petřvaldského z Petřvaldu jeho manželce Anežce Eleonoře, která pocházela z původně italského rodu Colonnů. Zámek vznikl v poddanském městečku na dohled od starobylého hradu Buchlova, který už od středověku shlížel na rozsáhlé dominium rozkládající se po obou stranách majestátních Chřibů. Obě sídla spolu po staletí tvoří dvě strany jedné mince. Důstojná hradní rezidence i pohodlný letohrádek obklopený zahradou měly vypovídat o významu a vkusu nejen hrabat Petřvaldských, ale i dalších majitelů, hrabat Berchtoldů, kteří hrad i zámek vlastnili až do poválečných konfiskací…
Za svůj vznik vděčí Londýn Temži. A také Římanům, kteří si uvědomili její význam a na severním břehu řeky tehdy zvané Tamesa či Tamesis, v místě, kde se dala poprvé od svého ústí bezpečně přebrodit, vybudovali již v roce 43, za panování císaře Claudia, osadu Londinium. Stála přibližně tam, kde se dnes nachází finanční centrum City. Temže tak byla po staletí němým svědkem historie. Již v roce 1929 bývalý politik a spisovatel John Burns napsal, že „vody Temže jsou tekoucími dějinami“. Odehrávaly se na ní nejen různé královské slavnosti, ale i pohřby britských hrdinů. A právě na nábřeží Temže naproti Londýnskému oku, jehož střed vyrobili v Plzni, vítají Londýňané od počátku tisíciletí nový rok…
Královská řeka Temže Read More »
Soužití krále Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou nebylo šťastné. Vládychtivá Eliška měla ze začátku na Jana velký vliv. Znala domácí poměry, měla kontakty, byla starší než on. Časem Jan poznal, že je nebezpečná, bál se toho, že jejich společného syna Václava nechá prohlásit králem a jeho sesadí. Proto ho do její blízkosti nepustil, aby měl jistotu, že se nestane panovníkem místo něj.“
Prof. Kateřina Charvátová, Univerzita Karlova
Kararský mramor je pojem, který zná u nás kdekdo, ale povědomí o Apuánských Alpách, kde se tahle surovina těží, už nijak valné není. Do hornatého severozápadního výběžku Toskánska, vklíněného mezi regiony Ligurie a Emilia-Romagna, mnoho našinců nezajíždí, nejspíš proto, že turistická přitažlivost světoznámých toskánských měst ruku v ruce s přitažlivostí jejich okolní „typicky toskánské“ krajiny nenechávají jiným oblastem příliš prostoru k vyniknutí. O to více nás ale mohou některé z těchto oblastí překvapit a zrovna Apuánské Alpy jsou toho asi nejlepším příkladem…
Do úzkých uliček staré Korčuly padá šero, rozsvěcují se okna restaurací a výlohy obchůdků zasazené do průčelí starobylých kamenných domů. Na hlavní ulici, nedaleko slavné katedrály, září pod jednoduchým nápisem „irena“ náhrdelníky, náramky a jiné šperky z červeného korálu…
„Nepatrná menšina Siamců se zabývá řemeslem a obchodem, za to jest obojí převážně v rukou Číňanů. A čínský obchodník má na krámku málem bez výjimky jenom čínské zboží,“ zaznamenal si na konci 19. stol. své postřehy z Bangkoku, a následně ve své knize V zemi bílého slona s nimi seznámil i své čtenáře, český cestovatel Enrique Stanko Vráz…
