„Jde o hybridní tvar, který vtahuje do svého systému přes pět set nejrůznějších hudebních stylů, od muslimského volání k modlitbě až k poslední tropické rumbě, a všechny je přeměňuje s jediným cílem, aby se projevila ta nejhlubší naléhavost flamenca: zpívat o nejintimnějších a nejvypjatějších lidských situacích. O lásce, žárlivosti, pomstě, nostalgii, beznaději, o Bohu, smrti, matce. V andaluském zpěvu se tragický osud zmocňuje všeho a v jeho spirále ztrácejí slova svůj běžný výraz a mění se skutečně ve zpěv-řeku, verbální pramen nevyjádřitelných emocí. Někdy flamenco mění svou improvizovanou podobu a přetváří se v něco, co je podobné výkřiku. Ne výkřik pod povrchem slov, nýbrž nad nimi. Výkřik tam, kde slova nedostačují. Ve flamenku zpívá duše, která dodává hlas těm nejtemnějším a nekontrolovatelným emocím.“ Carlos Fuentes